Zatímco do českých kin se chystá dne 6. listopadu bombastická adaptace další Flemigovy ještě nezfilmované prózy Kvantum útěchy (ze které ovšem ve scénáři nezbylo prakticky nic), neúnavný Vojtěch Steklač přichází na knižní trh s pestře ilustrovanou knížkou Žlutý Robert kontra James Bond.
V té podobě dílo vychází poprvé, i když mnozí čtenáři si jistě pamatují některé kapitoly ze stránek časopisu Filip (někdejšího Pionýra).
Žlutý Robert a James Bond, tak jak byl uspořádán definitivně, obsahuje DESET spíše kriminálních než regulérně detektivních parodií ilustrovaných Jiřím Grusem. Ten však bohužel nedokázal zcela nahradit Dobroslava Folla a jeho naprosto geniální ilustrace ke Žlutému Robertovi číslo jedna, k prvnímu dílu dnešní trilogie, ony komiksové to obrázky z dnes už zažloutlých stránek časopisu Ohníček konce let šedesátých… Vidíte! A přesto Grus tu dávnou verzi aspoň svou linkou poutavě připomněl a zvlášť obálku považujme za zdařilou. I vymykající se soudobému trendu obálek dětských knih vůbec, a to, upozorňuji, nejen tou kouřící pistolí či žlutou Robertovou rukavicí obemykající útle ženský pas…
Na rozdíl od právě zmíněného raného Roberta (napsaného podle autorových slov tak trochu ze vzteku z ruské invaze v srpnu 1968, která Steklače-mladíka i vystrnadila z redakčních prostor) a na rozdíl od jeho pokračování Návrat Žlutého Roberta, nepřináší dnes ovšem Vojtěch Steklač ucelený příběh. Dodává totiž… rovnou třetí až třináctý ucelený příběh. Všechny hezky najednou, přičemž se v každém elegantní lupič-gentleman Robert utká s některou světově proslulou „celebritou“ detektivního, či tedy aspoň kriminálního žánru.
Jeho poletováním po povrchu snad celé zeměkoule přitom notně připomíná jak „Svatého“ Simnona Templara (od Leslie Charterise), tak i Petiškova Sherlocka Holmese z knížek Sherlock Holmes na cestách (2004) a Nové tajné případy Sherlocka Holmese (1997), kteréžto svazky vydal syn Eduarda Petišky pod pseudonymy Martin P. Edwards a Martin P. Edward.
Vojtěch Steklač se ovšem oproti svému kolegovi méně vnucuje tradiční logice a méně věnuje detekci. Více se naopak nechá unášet snovou atmosférou jednotlivých subžánrů, jak ji mnohdy vstřebal už v dětství. Tato atmosféra je pak i jediným smysluplným jádrem, z něhož teprve pučí Steklačovy syžety, jež nelze brát s vážností profesora literatury. Když uvězní „ďábelský doktor Fu-man-ču“ Žlutého Roberta v pytli plném „elektronických mravenců“, nevznikne totiž ze žlutého gentlemana vůbec žádná kostra, ale… Jen a pouze díky zvolání „kato… kató-ó“ ony potvůrky okamžitě „skapají“ a rozloží se ve šrot, načež… „Robert se sehnul a zrezlými mravenci pytel zevnitř provrtal…“
Jistě, jistě… Absurdní! Ne však až tak moc… pro fantazii dětí.
A dospělí? Mělo by je snad celkem bavit, nakolik invenčně Steklač dokáže prokombinovat poetiku Sellersových komediií s inspektorem Clouseauem (a inspektorových věčných bojů s jeho sluhou Katem) s prvky Brdečkova scénáře pro film Adéla ještě nevečeřela (který se navíc právě na česká jeviště vrací jako muzikál).
Listujme však knihou od tohoto finále i zpátky a… Nevystupuje tu jen Žlutý Robert a Phil Marlowe (což je kapitolka snad lepší než celý film Mazaný Filip), nýbrž i Žlutý Robert a Sherlock Holmes, … a komisař Maigret, … a Hercule Poirot, … a pan rada Vacátko…. a snad aby nepřišla zkrátka ani děcky nadále tak preferovaná televize, dojde i na Žlutého Roberta a komisaře Cattaniho.
A co skutečná realita? ptáte se. Kde TA zůstala?
Nu, té se, i když opravdu vzdáleně, dotýká snad jen úvodní Žlutý Robert a Al Caponi.
A naopak předposlední parodická próza o Žlutém Robertu a Draculovi uvádí na scénu i zcela původní postavu „Dr. A. Culy“, soukromníka…
Vcelku vzato Steklač i v této nové knize opětovně až plýtvá nápady a takřka po celý čas neopouští dětský způsob vnímání a často také infantilní metody „řešení“ zápletek. A odvozenost? Byla tady už záměrem, je i mírnou poctou a navzdory několika místům, kde se „humory“ vybíjejí do prázdna, ukazuje Steklač i možnosti dalších směrů, kterými se může soudobé čtivo pro děti ubírat.
A zvláště pak potěší jeho staronoví hrdinové (a příslušníci bodré pražské galérky) Mamlas a Ferda Štísko. Ne. Ani ty dva se nebál vzkřísit do dneška a dotesal je až do podoby archetypů.
Jen snad toho místa… kdyby jim dal víc. Utíká totiž knížkou ke konci snad až příliš…
