Autor Edgar Wallace (1875—1932) vytvořil sedm senzačních krimi příběhů, které nápadně připomínají novinové články a které dnešnímu čtenáři můžou připadat lehce poplatné tehdejší době.
Wallace měl výhodu (nebo naopak nevýhodu?), že byl průkopníkem detektivky. V době, kdy psal, neexistovali takzvaní Velcí detektivové a ani nikde nebylo řečeno, jak by měla správná detektivka vypadat. Proto se nemusel řídit žádnými pravidly a mohl si psát podle svého – tj. tak aby jeho příběhy byly co nejefektivnější. Kvůli tomu bychom dnes mohli mít problém se zařazením.
Wallace nevyužívá postupy klasické detektivky a nectí pravidla, která by měli její tvůrci dodržovat. V jeho příbězích nenajdete stopy a vodítka, takže může být problém případ vyřešit. Porovnáme-li tyto povídky se současnými thrillery, budou nám nejspíše připadat příliš obyčejné a přímé. Asi nejblíže mají povídky k současné krimi, otázka ale je, zda se popsané příhody skutečně staly, nebo zda si je Wallace vyfabuloval.
Všechny povídky spojuje postava vyšetřovatele Reedera, který je ve své podstatě detektivem, jakého byste dnes našli v americké drsné škole či akčních detektivkách. Reeder je postarší chlápek, který na první pohled vypadá naprosto neškodně, ale o to víc vás potom dokáže překvapit. Co přičítám autorovi ke cti, je vývoj jeho hlavního hrdiny. A také to, že nám informace o něm servíruje postupně a nevychrlí je na nás už v první povídce. Díky tomu jste zvědaví, o čem budou další příběhy, a tPodleaké vás zajímá, co se dozvíte o Reederovi.
Řekla bych, že všechny povídky vznikly na základě tehdejší společenské objednávky. Wallace prostě vyhověl tehdejšímu čtenářskému vkusu a psal to, co lidi chtěli číst. A že dotyční toužili po co největší senzaci, je patrné. Wallace sází na efekt a na překvapivou pointu. Pro své příběhy využívá nejnovější vynálezy a objevy a jeho zápletky nezřídka vyžadují poznatky z přírodovědných oborů, jako například medicíny nebo chemie.
Ačkoliv jsou všechny povídky staršího data, rozhodně nejsou primitivní. V každé povídce je kvalitní zápletka a konec, který jste pravděpodobně nečekali. U některých postav je jasné, že půjde o padouchy (v té době Ind nebo Arab představoval automaticky zločince), ale ani to vás neochudí o zážitek z četby. Tematicky jsou povídky poměrně různorodé. Mně osobně se nejvíce líbily ty, kde hlavní hrdina musel vyřešit nějakou obzvláště brutální vraždu. K mé smůle tu ale převažovaly povídky, ve kterých se řešily loupeže nebo padělání peněz. Prostě věci, o kterých se v té době hodně psalo v novinách.
Co se týče stylu, Wallace jde přímo k věci a nezdržuje se popisy nebo vnitřními monology. Pro něj je nejdůležitější záhada a její řešení. Literární omáčkou pohrdá jako něčím, co není pro jeho příběhy důležité. Proto jsem se občas nemohla zbavit pocitu, že jeho povídky jsou do jisté míry schematické a scénářovité. Dozvíte se, kdo co udělal, ale máte problém si představit konkrétní postavy příběhu.
Kdyby Wallace psal své povídky v dnešní době, bezpochyby by některé pasáže rozšířil a pohrál si s nimi. Protože to neudělal, jeho povídky připomínají spíše publicistiku než beletrii. To ale žánr povídky unese a rozhodně to není na škodu.
Povídky: Strážník se smyslem pro poezii, Honba za pokladem, Herecká společnost, Zloděj mramoru, Melodramatický příběh, Zelená mamba, Podivný případ
Originál: The Mind of Mr. J. G. Reeder (1925)
Překlad: František Jungwirth
Naše vojsko, Praha 2013
248 stran
