Zločin nemá dovolenou (Lindsey Davisová)

Kdo – tak jako já – zná Marka Didia Falca jen z prvních pár knih a pak jeho eskapády pustil z očí, bude se asi dost divit, co všechno se stihlo změnit po nějakých těch šestnácti dílech…
Šest let uteklo jako voda, píše se rok 76 n.l., z Markovy nedosažitelné lásky Heleny Justiny už je jeho zákonitá manželka a dokonce se kolem nich motají i dvě děti, chůva a pes. Nezměněný a nezměnitelný zůstává Marcův nejlepší přítel, vigil Petronius (plus jeho partnerka a jejich děti.) Ti všichni se momentálně nacházejí v Ostii, důležitém přístavu římské říše, kde má Marcus vypátrat schovávajícího se pisatele drbů ze společnosti. Jeho kolegové – autoři méně šťavnatých rubrik Denních zpráv – jsou jeho nepřítomností krajně rozladěni. Rozladěn je i Marcus Didius Falco, protože jeho příbuzenstvo usoudilo, že v Ostii je na dovolené a je jeho povinností poskytnout jim v tomto letovisku řádné přístřeší. Takže když zrovna nepátrá po zmizelém pisálkovi, napínají mu nervy jeho protivná sestra, švagr, druhý švagr z Heleniny strany… a další. Ještě že má záminku vypadnout z domu, takovému vyšetřování na čerstvém vzduchu se nic nevyrovná…
Během svého slídění narazí na případy únosů manželek bohatých obchodníků. Jak to tak vypadá, pirátství bylo sice oficiálně zrušeno, ve skutečném životě však bují klidně dál a možná s ním má co do činění i onen pohřešovaný vyhledávač skandálů. Jedinou stopou je totiž jakýsi Damagoras, dle svých slov bohabojný starý obchodník, dle mínění všech ostatních pirát každým coulem. Falco proti tomuto jeho podnikání vytáhne do boje, což od někoho, kdo neumí plavat, není zrovna chytrý tah…
Že se tu najde kupa humoru, napovídá už obsáhlý rodokmen Markova rodu, kde jsou u jmen různé přípodotky, vyvolávající úsměv na tváři (strýček Fabius – má problém, Junius – má jiný problém, Fulvius – o tom se nikdy nemluví…)
Vyznat se však v tolika složitých jménech není snadné (zvlášť když člověk ztratil návaznost), je proto dobré mít úvodní přehled vystupujících postav založený a v případě nouze do něj bleskově mrknout. Musím se však přiznat, že mi ani onen přehled nepomohl při finálové velkolepé bitce na bujarém pohřbu, kde se mlátili „mužové, které nesmíme nazývat piráty.“ Ztratila jsem naprosto kontrolu nad tím, kdo je z jakého klanu, koho že to podrazil a proč. Asi jsem měla dávat větší pozor…
Ale takový drobný detail přece nikomu nezabrání dosytnosti si užít příhody starých známých postav (a vlastně celé té bláznivé famílie), nasát atmosféru antického Říma a pobavit se štědrou dávkou humoru a báječných hlášek (v paměti utkvěla třeba „Pokud je Dioclova bytná jeho skutečná teta, pak já jsem zadní noha syrského velblouda!“)