Ve třetím románu zastihujeme detektiva Eliáše Sattlera, obdařeného výjimečnou schopností, o patnáct let staršího. Autor ho posílá vyšetřit podivné úmrtí filmového producenta, který mohl stát za prvním československým zvukovým filmem.
Před čtyřmi lety napsal kolínský rodák Vilém Křížek román Smrt má vůni inkoustu, jehož děj umístil do Prahy roku 1912. Za hlavní postavu si vybral soukromého vyšetřovatele Eliáše Sattlera, který je nadán výjimečnou schopností rozeznat i ty nejjemnější pachy, což mu při vyšetřování mnohokrát pomůže. O rok později obdržel Vilém Křížek za tuto knihu Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivní román roku 2017. Můj rozhovor s autorem, mimo jiné i o tom, jak tato kniha vznikala, si můžete přečíst v tomto článku. O rok později vyšel se Sattlerem krátký příběh Incident s dragouny (pouze jako e-kniha) a za další rok pak druhý román série, který se odehrává v předvečer Velké války (jak se později říkalo první světové válce), v roce 1913. Jmenuje se Strach za oponou a autor v něm posílá svého netradičního hrdinu vyšetřovat podivné sabotáže v Novém německém divadle (dnes Státní opeře Praha), což ho nakonec málem stojí život.
Nyní přichází na řadu třetí románový příběh Eliáše Sattlera, ve které ho zastihujeme o dost staršího – román se totiž poměrně překvapivě odehrává až v roce 1929. Podle autora se jeho literární hrdina narodil roku 1883, takže v prvním příběhu mu bylo necelých třicet let. Nyní už mu táhne na padesát, má za sebou traumatizující zážitky z první světové války a občas působí lehce životem unavený. Sám přiznává, že ze svých „čichacích schopností“ už ledacos ztratil, ale stále ještě jsou natolik dobré a výjimečné, že přijímá nabídku spisovatele Karáska. Ten po Sattlerovi chce, aby dohlédl na natáčení filmu Dvojník, vznikajícího podle jeho románu. Spisovatel je přesvědčen, že filmaři, a především producent filmu Milan Kyncl, mu pod různými záminkami brání v dohledu na natáčení, zřejmě především kvůli tomu, že se od jeho předlohy filmová verze dosti liší. Sattler se zpočátku vydává za bohatého potencionálního investora a velmi brzy nabývá přesvědčení, že všechno je jen záminka k nějakému finančnímu podvodu. Když poté Kyncl spáchá za podivných okolností sebevraždu, rozhodne se Eliáš v případu pokračovat oficiálně, pod svou pravou totožností. Hodlá zjistit, zdali si skutečně producent vzal život dobrovolně, a pokud ne, kdo by měl na jeho smrti zájem.
Po světě opery se tedy přesouváme do zajímavého období nástupu zvukového filmu. Dozvíme se, jaké problémy museli tehdejší filmaři a producenti řešit. Dnes nám perfektní zvuk přijde naprosto samozřejmý, ale tehdy nástup nové technologie vyvolával otázky, jak se například vyhnout hluku na pozadí, jak odlišně mluvit ve filmu se zvukem, nebo jaký bude rozdíl mezi replikami a vloženými titulky. Fiktivní snímek Dvojník, kolem kterého se Křížkův příběh točí, má být totiž prvním zvukovým filmem. Respektive natočený materiál je němý, ale při dostatku kapitálu by mohl být dodatečně ozvučen. Autor naráží na film Tonka Šibenice, který byl také natočen původně jako němý a později byl v Paříži ozvučen.
Pro zajímavost, první film natočený s využitím zvukové aparatury byl Když struny lkají, ale obsahoval jen krátký dialog a jednu píseň, přičemž většina snímku zůstala němá. Za první skutečně československý zvukový film je tak považován až C. a k. polní maršálek, ve kterém poprvé naplno zazářil Vlasta Burian. Ozvučení filmu v našich končinách bylo jistě ovlivněné i senzací, jakou u nás vyvolalo promítání prvních zahraničních zvukových snímků Jazzový zpěvák a Loď komediantů (v srpnu 1929), které jsou také v knize zmíněné.
V románu se objeví několik skutečných osobností té doby, především všestranný filmař Karel Lamač, který se podílel na více než dvou stech filmech, a Gustav Machatý, režisér snímků Erotikon a Extáze, dodnes považovaných za výjimečné. Oba pánové mají dokonce v knize jednu scénu s fiktivními postavami. Kromě nich se třeba v knize objeví krátce ještě R. A. Dvorský nebo Antonín Vetešník, mimo jiné ředitel tehdejšího pražského ústavu pro hluchoněmé. Právě tento hendikep sehraje také v knize výraznou úlohu.
Po stránce detektivní linie nejsou příběhy Eliáše Sattlera nijak zvlášť vynalézavé, a ani tento titul není výjimkou. Nenajdete v něm honičky, větší dramatické scény (snad s výjimkou filmového plesu a požáru na pražské Kavalírce), krkolomné zvraty nebo neutuchající napětí. Ale to vůbec nevadí, pokud hledáte něco pohodového ke čtení, co bude zároveň i poučné. Vilému Křížkovi je nutno určitě poděkovat za ten sečtělý vhled do československé kinematografie konce dvacátých let, do společenského života té doby, a především do jeho lesku. I když autor v doslovu upozorňuje, že zdaleka ne vše bylo tak idylické, jak si to mnozí možná představují, tak z jeho románu přesto rozvážný klid a pohoda dýchá. Pohoda doby, kdy už „velká válka“ mohla být zapomenuta a o té druhé ještě nikdo neměl ani tušení, a kdy nastupující hospodářská krize (zmíněná až na konci knihy) ještě naší tehdejší společnost nijak výrazně nepoznamenala. Můžeme se alespoň v představách vyvolaných čtením knihy „podívat“, jak se Pražané a návštěvníci metropole chodili bavit na barrandovské terasy a snažit se přitom nepociťovat zlost na ty, kteří nechali tuhle jedinečnou lokalitu zpustošit a pak ji desítky let nechali ležet ladem.
Tak jako nás třeba americký spisovatel Daniel Silva zavádí prostřednictvím svých špionážních románů do světa politiky nebo historie náboženství, tak podobně Vilém Křížek nabízí exkurzi do světa dávno minulého, a to s popisem natolik sugestivním, že ta detektivní linie vlastně zůstává jen takovým příjemným bonusem. Pokud se tedy chcete dozvědět, jak to bylo s počátky zvukového filmu, přečíst si celkem poučnou knihu nesoucí se v příjemně staromilském ladění, kde nechybí ani duchařská scéna nebo klasické závěrečné odhalení pachatele ve skupině podezřelých, neměl by vám uniknout ani tento třetí příběh Eliáše Sattlera. Přiznám se, že jeho občasný smutek z doby, ve které se ocitl, tak trochu odráží i dnešní dění a je tím (alespoň pro mě) o to působivější. V každém případě doufám, že se s Eliášem ještě setkáme. Bylo by totiž škoda přijít o poměrně výjimečnou literární postavu české detektivní scény.
Text: Vilém Křížek (2020)
Vydáno: Mystery Press s.r.o. (2020)
384 stran
