Alžběta, dcera Jindřicha VIII. a královna Anglie, si mezi vládnutím udělá čas i na řešení vražd na svém vlastním dvoře. Zdá se vám to nepravděpodobné? Autorka však spřádá iluze tak přesvědčivě, že na konci už budete těžce zviklaní…
Alžbětě je 25 a jsou to sotva dva měsíce, co byla uznána panovnicí. Po bouřlivých událostech minulých let, plných spiknutí a poprav, je mladá královna ostražitá a nedůvěřivá, protože má bohaté zkušenosti s krátkým životem vládců. Proto má kolem sebe pečlivě vybrané lidi, kteří si s ní prošli vyhnanstvím i Towerem.
V prvním díle této originální série Zahrada plná jedu se tehdy ještě princezna Alžběta připletla do vyšetřování travičské aféry, ale nyní, čerstvě po korunovaci, ji její poddaní nechtějí zatěžovat nepříjemnostmi (anebo jsou toho názoru, že strkat nos do vyšetřování už se pro královnu nehodí). Ale protože se nová vražda úzce dotýká královniny přítelkyně Isabelly – a protože parlament poprvé zasedá až za dva týdny – má Alžběta čas na to, pomoci a zas něco řešit.
Bellyina frivolní sestra Penelopa byla zavražděna, a co hůř, z vraždy jedna semetrika, vlivná vévodkyně, viní Isabellyina nevlastního syna Jacka. Lady Bella má tedy hned dva důvody pro hledání pravého viníka – pomstít sestru a očistit nevlastního syna.
Napsat detektivku s reálnou historickou postavou je ošemetná záležitost. O skutečné postavě se leccos ví, spousta lidí už si o ní udělala názor. Dokázat, aby reálná postava vyšetřovala vraždy, byla přitom uvěřitelná a žádný šťoural by ani nepípl, je dosti složité. Ale ne nemožné – viz například detektivky s Oscarem Wildem. Ale aby vyšetřovala sama královna, to už je těžký kalibr. Nicméně Karen Harperová se s tím popasovala statečně.
Samozřejmě královna nemůže sama brouzdat ulicemi a vyslýchat podezřelé. Na to má lidi. Znovu se sešel její tajný spolek rádců, se kterými vyšetřovala v prvním díle, aby dali hlavy dohromady a mohli si rozdělit úkoly. Bylinkářka, vrchní štolba, dvorní dáma i státní tajemník, semknutá parta poslouchá svou královnu, vodí jí do Whitehallu svědky, zjišťuje a podává hlášení. A občas se, pravda, královna převlékne za bylinkářku a jde si prohlédnout místo činu. Ale moc nenápadná přitom není – která bylinkářka by komandovala svůj ozbrojený doprovod?
Zkrátka – motiv pro vyšetřování tu je, příležitost také, metody takové, jaké hlavní pátračce její vysoké postavení dovoluje. (A zjistila jsem, že ten tajemník skutečně existoval – o ostatních můžeme s úspěchem pochybovat, i když nijak hluboce jsem po nich nepátrala.) Ale jestli je uvěřitelná samotná Alžběta Tudorovna? Je to významná dějinná osobnost málem na piedestalu, ale tady dostává konkrétní podobu, a musím připustit, že takhle nějak jsem si ji představovala, nehledě na mnohá filmová zpracování.
Zprvu je nejistá, ale čím víc si zvyká na královsku moc, tím víc vytahuje drápky. Umí být panovačná a výbušná (její lidé jsou proto neradi posly špatných zpráv). Nedá se říct, že by čtenáři přirostla k srdci. Na to je příliš autoritativní. Ale čím víc se bude příběh zamotávat, tím spíš jí budete držet palce. I když z hodin dějepisu víme, že vládla spoustu let, takže žádné spiknutí hned po korunovaci jí rozhodně nemůže ublížit. Ale i tak.
Přiznám se, že úvodní přehled o tom, kdo byl kdy popraven či provdán, mi trochu zamotal hlavu. Tolik postav a jmen, ještě že už jsou mrtví a že mě z nich nikdo nebude zkoušet. Ale žel bohu, divoké události jsou stále ještě všudypřítomné, tedy v příběhu, a každou chvíli někdo jmenuje nějakého Seymoura nebo Boleynovce a připadám si, jako kdybych chyběla na hodině, kdy se probírali. Ale jak příběh postupoval, přestávalo záležet na složitých příbuzenských vztazích, manželkách krále a kdo byl s kým a proti komu. Důležitost se přesunula na to, jestli ta mrcha vévodkyně ze Suffolku chce prosadit svou tak moc, až by kvůli tomu zavraždila současnou královnu? A jak s tím vším souvisí koketa Penelopa, její drahá rodina, vysoký muž a střelný prach? Nebo je to všechno úplně o něčem jiném?
Ani ve snu by mně nenapadlo, že tenhle historický apokryf může mít tak dramatické finále – přes všechnu tu stráž, všudypřítomné dvorní dámy a pozvolný úvod. A vlastně mě překvapilo i to, že pro pochopení motivů pachatele nebylo třeba dělat si výpisky z úvodních rodokmenů a přehledů – měla jsem obavy, že když tápu v souvislostech, unikne mi pointa. Ale to se naštěstí nestalo.
Panenská královna vládla svému impériu přes padesát let a Karen Harperová zvládla vyfabulovat zápletky pro Její Veličenstvo zatím do devíti knih. Prostoru pro další romány je tedy víc než dost. I když události tak asi opravdu neproběhly, spokojení mohou být jak příznivci detektivek, tak historických románů, protože na detaily je tu víc než dbáno…
Originál: The Tidal Poole (2000)
Překlad: Anna Grušová
Vydal: BB art, 2013
232 stran
www.bbart.cz
