Vraždy s monogramem (Sophie Hannah)

Dějově poslední kniha s Herculem Poirotem Opona vyšla ještě za života autorky díky následující historce: Agatha Christie si přála vydat ji až posmrtně, ale změnila názor po nakladatelově poznámce, jaké by to bylo, kdyby někdo dokončil nedopsaný román Jane Austenové. Co kdyby snad někdo pokračoval v Poirotových případech! I kdyby uvedený příběh vznikl překroucením, těžko lze věřit, že člověk jako Christie by si přál, aby v psaní poirotovek pokračoval někdo cizí.
První autorizovaná kniha s Poirotem, kterou Christie nenapsala, je však na světě a názory na to, jestli ji vůbec číst a jestli měla vzniknout, jsou různorodé. Každý ať má svůj vlastní, stejně jako u volební urny; hlavní zůstává samotný text knihy.

Vraždy s monogramem nijak nerozvádí nevyužitý námět Agathy Christie, jde o novou zápletku, jež ani nevariuje finty použité v jejích knihách.
Román, který napsala Sophie Hannah, je zasazen do roku 1929. Hercule Poirot v první kapitole  v londýnské kavárně potkává vyplašenou ženu. Výchozí situace, kdy Poirotovi řekne, že až bude mrtvá, spravedlnosti bude učiněno zadost, působí nápaditě.
V londýnském hotelu jsou toho večera objevena naaranžovaná těla otrávených lidí, dvě ženy a jeden muž, každý v samostatném pokoji, každý v jiném patře, s manžetovým knoflíčkem s monogramem vloženým v ústech. Do toho vzkaz na recepci, který zní Ať nikdy neodpočívají v pokoji.
Poirot vidí souvislost s vyplašenou ženou a bojí se o její život. Společně s inspektorem Catchpoolem pátrají mezi hotelovým personálem a snaží se najít propojení mezi oběťmi. Jak se zjišťuje, všichni nějakou dobu pobývali v jedné až hororově působící vesnici, kam se inspektor vydává pátrat.
Právě policista Scotland Yardu vypráví většinu kapitol, avšak první a pár dalších je vyprávěno ve třetí osobě. Zachycují pátrání Hercula Poirota bez jeho přítomnosti. Způsobuje to ovšem, že Poirot se v jednom případě neúspěšně snaží zjistit něco, co už inspektor a čtenáři vědí.

Už před vydáním bylo řečeno, že Sophie Hannah nenapodobuje styl Agathy Christie a že kdyby ve Vraždách s monogramem vystupoval Hastings, byla by to příliš Christie. Obě informace je lepší ignorovat. Hastingse si s Poirotem spojujeme, ale vzniklo více poirotovek, ve kterých Hastings nevystupuje, než těch, v nichž vystupuje. Krom toho má Catchpool v sobě hodně z hastingsovské naivnosti a dialogy s Poirotem připomínají situace, když poučuje Hastingse. Avizovaný rozdíl stylů tak není zcela pravda, ačkoliv Hannah má do velké míry vlastní styl. Problém je právě v tom, jak píše a o čem píše, byť záhada zpočátku vypadá slibně.
Oproti Christie je popisnější, čtenář se dozví více o tom, jak místnost vypadala, či obecněji řečeno: je upovídanější. Opakují se však zbytečně i informace, které už jsou známé a není třeba je uvádět znovu – přitom by kolikrát stačilo část věty prostě škrtnout. Podrobnější je i sdělování pocitů, Chatcpoolových a postav vůbec. Autorka psychothrillerů se nezapře, ale je otázkou, nakolik je něco takového dobré v knize s Herculem Poirotem. Poznámky o vroucích citech navíc někdy působí až pateticky.
Právě citové vztahy se někdy před polovinou začnou ukazovat jako důležitá část zápletky. Vyšetřovatelská dvojka objevuje příběh, jenž se týká událostí před více než patnácti lety. Souvisí se vztahovými propletenci, několika předčasnými úmrtími (kvůli nemocem a sebevraždám) ve zmíněné vesnici a rovněž – jen naznačujeme – s fanatickou vírou a „honem na čarodějnice“ v míře, která na rok 1913 nepůsobí jako příliš věrohodná.
Proti pravidlu Knoxova desatera a slušnostem poctivé klasické detektivky vůbec se některé zásadní postavy pro děj začínají objevovat až asi ve 40 procentech příběhu.

Zhruba od poslední třetiny se začnou předkládat řešení. Nejprve verze, o kterých čtenář tuší, že nebudou pravdivé, a pak pozvolna Poirotovo odhalení přednesené před aktéry příběhu v inkriminovaném hotelu.
Použít různé varianty je jistě možné, jen hrozí, že z nich budou čtenáři zmateni a zahlceni.  Skutečné řešení se navíc odhaluje dlouhou dobu a je až moc zamotané, plné náhod a silných vášní v mezilidských vztazích. Řešení u Agathy Christie někdy působila jako nepravděpodobná, ale člověk přijal, že ve světě jejích knih se vraždí podle říkanek. U Sophie Hannah je však těžké hodnocení zápletky jako nepravděpodobné dále rozvíjet či obhajovat.
Od atmosféry knih Agathy Christie se Vraždy s monogramem zkrátka liší příliš i na to, že je napsal někdo jiný. Poirot je navíc takový, jakou si o něm uděláme představu po dvou televizních adaptacích a jedné knize. Knír, šedé buňky mozkové (oboje se tu neustále připomíná!) a francouzské promluvy. Chybí drobnější detaily, které by prokázaly dokonalejší znalost knih, a tak více přiblížily, že to je ten nesnesitelný puntičkář, jehož máme rádi.
Chybí i redakční práce. Novinka Sophie Hannah je zbytečná dlouhá. Je zarážející, že u tak významné knihy, jako je nový případ Hercula Poirota, angličtí redaktoři text nechali v takovéto podobě. Ba co víc, to se základní námět, který byl představen majitelům práv, tolik změnil? Nebo navrhovaná zápletka nikomu nepřipadala překombinovaná? I když se nabízí úvaha, že hlavní bylo hitovku co nejdříve a najednou vydat anglicky a v dalších jazycích.
Škoda, že důstojný návrat Hercula Poirota se nekoná.

Originál: The Monogram Murders (2014)
Překlad: Edda Němcová
Knižní klub, Praha 2014
344 stran