V roce 1964 vydaly Literární noviny v létě (od 11. července do 12. září) na pokračování detektivní novelu Vražda v redakci. Proč psát o přes 45 let starém díle, které od té doby navíc nikdy nevyšlo? (1) O příběhu se už před časem na stránkách zmiňoval Pavel Jansa a (2) naskenované stránky Literárních novin jsou navíc zdarma dostupné on-line (číslo 28–37, vždy strana 6, poslední číslo i strana 7), takže případní zájemci si bez potíží mohou detektivku přečíst i dnes.
| Přečíst si můžete také o knize Za španielskou stenou obsahující tři britské detektivky, do jejichž psaní se zapojili různí britští autoři. |
V úvodu první z deseti kapitol se dozvíme základní informace: šlo o to, napsat částečně vážný, částečně humorný příběh jako oddechové čtení na léto, s nápadem se přišlo už v roce 1962, ale až o dva roky později se podařilo dát dohromady autory. Ano, autory, každou kapitolu totiž napsal někdo jiný, příběh přitom navíc vznikal bez předchozí domluvy. Autorů je celkem osm, přičemž není uvedeno, kdo kterou část napsal. V abecedním pořadí se jedná o Pavla Hanuše, Ivana Klímu, Alexandra Klimenta, Milana Kunderu, Karla Michala, Milana Schulze, Josefa Škvoreckého a Ludvíka Vaculíka. Nesoulad v číslech není chybný, dva autoři zřejmě napsali po dvou kapitolách.
Příběh pojednává o začínajícím redaktorovi Literárního týdeníku Jiřím Nedvědovi. Ten, když dorazí jako první do redakce svých novin, objeví mrtvolu mladé blonďaté dívky. Do toho zazvoní telefon a někdo (vrah?) začne Nedvědovi vyhrožovat, že se proti němu začnou objevovat další stopy. To jen stručný nástřel – detektivka se začne pořádně komplikovat, co kapitola, to nějaký nový zvrat, nová zamotanost, až jsem si já osobně říkal, jak se to vlastně povede v poslední kapitole všechno rozmotat. Mrtvoly se zjevují a zase mizí, potenciální vrazi se zjevují často na místech, kde je zrovna Nedvěd. To vše je, řekl bych dáno, především formou: zvládnout děj nějak posunout na omezeném rozsahu jedné kapitoly, pokud možno na úplný závěr kapitoly přichystat zajímavý zvrat čtenářům a pokračujícímu autorovi příběh zkomplikovat.
Ve Vraždě v redakci se kromě Nedvěda setkáváme i s dalšími zaměstnanci Literárního týdeníku, často mají navíc roztodivná jména. Starý korektor Petr, vedoucí rubriky vnitřní život Anstaz Pilař (uvažování o souvislosti s reálným Pilařem tehdejšího nakladatelského svět se asi nelze vyhnout), Z. K. Heřman, Albína Kristková mající na starosti básnickou rubriku nebo třeba estetik Arzén (!) Mohyla – Nedvědův kamarád mimo redakci, který se zapojí do pátrání.
Novela se zaměřuje především na kriminální zápletku, najdeme tu navíc různé poznámky o fungování literárního časopisu, ale i kritice stalinského kultu.
Jednotlivé části jsou vyprávěny odlišným stylem. Tu se pozornost soustředí hlavně na detektivní linii, tu méně, někdy převahují kontemplování o případu, jindy převládá akce, jednou více dialogů, podruhé méně, i humor, který zmiňuji v úvodu, je „servírován“ v různě velkých dávkách. I když tedy není u jednotlivých kapitol uvedeno, kdo je napsal, čtenáři se mohou právě díky těmto odlišnostem, pokusit odhadnout autora. Nebo někdy pánové schválně měnili svůj styl a pokoušeli se psát, jako někdo jiný? Kdoví.
Vraždu v redakci je asi vhodné brát především jako zajímavou hru těch, kteří ji napsali. Do detektivního příběhu se zapojil Josef Škvorecký, ale i autoři, kteří se detektivnímu žánru nevěnují. Příběh má daleko od nějaké realistické detektivky, daleko více připomíná nějakou pořádně zamotanou detektivní pohádku anglické meziválečné školy, v níž mrtvoly mizí ze skříně. Ale i čistě oddechovou a trochu bláznivou detektivku si jde čas od času přečíst. Navíc se Klíma, Kundera, Škvorecký a Vaculík asi jen stěží ještě sejdou nad nějakým dalším společným příběhem.
