Vendeta (editor Lee Child)

Povídky bych rozdělila do tří skupin. Převažují průměrné či lehce nadprůměrné. To jsou ty, které mají jednu zápletku a jednu pointu. Což o to, není to novela ani román, takže by jedna zápletka mohla stačit, ale já osobně bych očekávala promyšlenější a víc komplikovaný děj. Zejména tedy potom, co jsem si přečetla předmluvu editora, který všechny příspěvky hodnotí víc než kladně. Nu, možná jsem mohla být obezřetnější a uvědomit si, že reklama je reklama, ale já holt Childovi uvěřila.

Co se týče stylu, mám pocit, že v zadání nejspíš bylo, že žádná povídka nesmí vybočit z řady. Každý autor měl prostor pouze na jednu povídku, takže jsem čekala něco, co čtenáře připoutá k židli a co mu bude ještě dlouho ležet v hlavě. S tím souvisí i originální styl, ve kterém autoři předvedou to nejlepší, co v nich je. Bohužel realita je jiná, a tak ve finále vypadají všechny povídky velmi podobně. A nenarazila jsem snad ani na jednu, v níž by si autor dal práci s tím, aby čtenáři předložil falešné stopy a tím ho zmátl.

Do druhé skupiny řadím povídky, které mi přišly oproti ostatním slabé. Je jich jen pár, ale paradoxně jsou to ty, které Child v předmluvě chválí nejvíc. Jsou uspěchané a psané ve stylu: už už aby byla pointa. Anebo jim pointa v podstatě chybí. Sem bych dala povídky, které připomínají pravdivé příběhy o tom, jak to chodí v gangu nebo mafii. Dějová linie je velmi prostá: zradil nás, proto ho potrestáme. A dál sem řadím jednu z kratších povídek, ve které spočívá pointa v tom, že vypravěč je vrah. To může mít úspěch dejme tomu ve sborníku psychologických povídek, ale ve sborníku krimi povídek to neobstojí, protože každý čtenář de facto s vraždou a vrahem počítá.

Když jsem se dostala na závěr knížky k medailonu autorů, záhada byla vyřešená. Editor totiž v předmluvě vyzdvihoval vesměs povídky začínajících autorů, z nichž některým nevyšla zatím ani jedna knížka. Někteří vydali román či dva, ale zase neměli velkou zkušenost s povídkami. Z mého pohledu těmto autorům chybí řemeslná zručnost a určitá lehkost psaní.

Do třetí kategorie řadím povídky, které jsou skvělé. Je jich hned několik a už jen kvůli nim stojí celá knížka za přečtení. Některé z nich napsali osvědčení autoři, některé pochází ze soutěže. Společné mají to, že je v nich silný příběh, který vás prostě dostane. Mé top povídky jsou komorní, řeší se v nich vztahy mezi lidmi, nezřídka mezi dětmi a dospělými. Vystupují v nich uvěřitelné postavy, se kterými se můžete ztotožnit nebo s nimi polemizovat. Nejsou to papíroví panáci, ale postavy z masa a krve. A vlastně mě ani nepřekvapilo to, že mezi nimi převažují povídky o ženách.

Kdybych měla vybrat tu Nej povídku, pro mě by to byla: Horká linka od Dredy Say Mitchellové. V hlavní úloze tu je mladá žena, která se hodlá pomstít svému zaměstnavateli, který místo ní povýšil svou milenku. Zvláštní je, že tahle povídka se obešla bez mrtvol a bez potoků krve.

Vendeta rozhodně stojí za přečtení. Připravte se ale na to, že vás čeká koktejl povídek, které jsou na různé úrovni (hlavně co se týče originality zápletky a pointy). A předmluvu od editora Lee Childa berte raději s rezervou. Já osobně se s ním shodla vlastně jen u Mitchellové, o které říká, že její styl je svěží a návykový.

Autoři: Alafair Burkeová, Michael Connely, Mike Cooper, Brendan DuBois, Jim Fusilli, Michele Gagnonová, Lee Child, Darell James, C. E. Lawrenceová, Dennis Lehane, Steve Liskow, Rick McMahan, Adam Meyer, Dreda Say Mitchellová, Michael Niemann, Twist Phelanová, Zoë Sharpová, Karin Slaughterová, Orest Stelman, Anne Swardsonová, Janice Law Treckerová