Jean Taylorové přímo před očima autobus srazil a usmrtil manžela. Od vdovy by se čekalo, že bude truchlit. Jenže jí se spíše ulevilo… Proč, to si musíte přečíst v psychothrilleru debutující britské autorky.
V roce 2006 kdosi unesl z předzahrádky jednoho domu dvouletou Bellu Elliottovou, kterou její mladá maminka Dawn nechala na chvilku bez dozoru. Během intenzivního pátrání se zjistilo, že se v okolí pohybovala modrá dodávka. Právě takovou řídil Glen Taylor. Když na něj policie zaměří pozornost, zjistí, že navštěvoval stránky s dětskou pornografií. Pro inspektora Boba Sparkese je jasným viníkem, ale Glen stále tvrdí, že se zmizením Belly nemá nic společného. Je tedy třeba mu únos dokázat a možná ještě holčičku zachránit živou. Soud ale díky nedostatku důkazů a chybě ve vyšetřování zprošťuje Glena viny. On i Jean jsou sice pod neustálým tlakem médií, ale oddaná žena stojí při svém manželovi a věří v jeho nevinu.
Po čtyřech letech… Glen je mrtvý a pro Sparkese, který nikdy nepřestal Bellu hledat, to znamená velkou ránu. Je mu jasné, že teď už ji nikdy nenajdou, nicméně je přesvědčen, že Jean, která něco musela tušit, by teď už mohla s pravdou ven. Stejný názor má i novinářka Kate Watersová, která by chtěla s vdovou „nejnenáviděnějšího muže v Británii“ udělat exkluzivní rozhovor. Ale promluví Jean? A kolik toho vlastně věděla, pokud vůbec něco věděla?
V posledních letech se stále častěji setkáváme s případy, kdy dosud neznámá žena napíše prvotinu, která se rychle stane bestsellerem a u které kritici nešetří nadšením. Mluví se často o šokujících thrillerech, které boří dosavadní hranice žánru, obaly knih se hemží citáty z pochvalných recenzí prestižních novin nebo citováním pochval od renomovaných autorů. Dost často přitom jde o debutantky na poli detektivního žánru, které předtím pracovaly řadu let jako novinářky. Ostatně není nic neobvyklého, když se žurnalisté pustí do psaní knihy. Zúročují v ní zkušenosti ze své praxe, během které si ovšem nemohou coby objektivní novináři dovolit spekulace nebo nějaké umělecké přikrášlování. To lze až v románu.
To je také případ britské novinářky Fiony Barton, rodačky z Cambridge, která od roku 1979 pracovala v řadě londýnských redakcí (Daily Mail, The Daily Telegraph, The Mail on Sunday). V roce 2008 s prací novinářky skončila a odjela jako dobrovolnice na Srí Lanku. Nicméně během své žurnalistické kariéry sledovala různé kauzy, během kterých si kladla stejnou otázku jako všichni ti, kdo krimi zprávy sledují: „Jako reportérka jsem strávila spoustu času u soudu. Během přestávek jsem pozorovala příbuzné obžalovaných, především manželky. Ptala jsem se sama sebe, kolik toho o manželových aktivitách věděly, případně jak moc se toho snažily dozvědět nebo jestli prostě jen neměly strach v době, kdy byly zločiny páchány. Z těchto zkušeností se zrodila Jean Taylorová.“
Dnes se často nové romány srovnávají s dříve vydanými knižními hity. Vdova bývá přirovnávána ke Zmizelé nebo Dívce ve vlaku, což je nejspíš dáno vyprávěním děje z pohledu několika osob, přičemž ne každá musí být věrohodným vypravěčem. Podobně jako v „Dívce“ jsou kapitoly nadepsané jménem postavy, z jejíhož pohledu je děj vyprávěn a přesným určením dne, kdy se děj odehrává. Největší prostor autorka věnovala pochopitelně Jean – „její“ kapitoly jsou vyprávěny v první osobě, někdy v přítomném čase, někdy v minulém, podle toho, jestli vzpomíná nebo popisuje, co se děje právě teď. Pohledy ostatních postav – především Boba Sparkese a novinářky Kate jsou psány ve třetí osobě. Pokud ovšem nutně chcete srovnávat, já bych knihu připodobnil ještě k Unesené, od Fioniny britské kolegyně Mo Hayder (únos dítěte) nebo ke Krásným holkám Američanky Karin Slaughter (objevování temné minulosti blízké osoby).
Jak je z předcházejících odstavců patrné, kniha nezačíná nálezem mrtvého malého tělíčka, ani nelíčí šokující detaily z Glenovy minulosti, obejde se i bez dramatických zvratů na každé druhé stránce. Nicméně Fiona Barton napsala velmi čtivou, zajímavou a zneklidňující prvotinu. Srozumitelným stylem psaní nás zručně vede příběhem, ve kterém se nemusíme bát, že bychom se ztratili v časových skocích. Pomalu odhaluje jeden fakt za druhým a při každém odhalení zase na chvíli poleví, aby dala čtenáři trochu času novou informaci zpracovat. Střídmě popisuje jednotlivé události a nechává působit čtenářovu fantazii, aby sám přemýšlel, co se mohlo stát. Kolik toho Jean věděla a co se tehdy vlastně stalo. Zdali Bella ještě žije. Jestli ji Glen tehdy opravdu unesl. Často máte pocit, že čtete umělecky zpracovanou reportáž o skutečné události.
Jistý žurnalistický přístup je patrný právě u Jean. Autorka ji natáčí do různého světla a nevnucuje nám na ni žádný konkrétní názor. Naše úsudky na hlavní postavu tak mohou být nejednoznačné. Může nám ji být líto, můžeme kroutit hlavou nad její neuvěřitelnou naivitou a zabedněností, v některých scénách nám může být dokonce protivná nebo ji můžeme odsuzovat. Ani postava Kate, která má možná něco málo ze své autorky, není jednoznačně napsaná. Dozvídáme se, že její kamarádský přístup k obětem trestných činů (na rozhovory s nimi se specializuje) ji odlišuje od mnohých kolegů „vlčáků“, na druhou stranu i u ní dost často prosákne na povrch snaha především ulovit sólokapra stůj co stůj. Malinko nejednoznačná je i matka Belly, která také v knize dostane trochu prostoru.
Kniha má však ještě další roviny. Autorčina novinářská zkušenost je patrná především v kapitolách, které se zabývají mediální štvanicí na oba manžele. Tábory novinářů před domem, honba za exkluzivním rozhovorem za každou cenu, urvat o chlup lepší záběr než konkurenční noviny nebo televizní stanice. Křižácká výprava proti podezřelému, ať už jde o bulvární noviny, nebo ty prestižnější, pro které dělá Kate. Z některých scén přímo mrazí, když si uvědomíte, že by dotyčný mohl být skutečně nevinný, případně co všechno musí prožívat rodina podezřelého.
Další rovina, kterou lze vysledovat, je varování před neopatrností na sociálních sítích. Jak rádi o sobě zveřejňujeme informace, ale už si neuvědomujeme, kdo všechno je sleduje a co všechno z nich dokáže vyčíst. Dravci totiž neustále číhají někde v temných vodách internetu… Kniha se sice odehrává mezi roky 2006 a 2010, kdy byly ještě dost rozšířené internetové kavárny a různé „chatovací místnosti“, ale dnes je se stále populárním Facebookem nebo Twitterem skryté varování ještě aktuálnější.
Možná sledujete pouze nové tituly svých oblíbených autorů a nechce se Vám do prvotiny někoho neznámého. Byla by však chyba nechat si tento velmi zajímavý a netradiční román ujít. Stojí za přečtení z mnoha důvodů. Čeká Vás čtivé a napínavé pátrání po tom, co se opravdu stalo a nakolik se na tom hlavní postava podílela. Je tu několik velmi podařených scén, například „líčení pasti“ na Glena nebo pozdější soudní přelíčení, které patří k nejlepším pasážím knihy. Přidejme stále aktuální motiv mediálních štvanicí. V neposlední řadě je román důkazem, že i když zpracovává velmi silné a závažné téma zneužívání dětí, může být napsán bez morbidních detailů, ale i tak nám vyvolává mrazení v zádech.
Ještě dodejme, že autorka, která nyní žije se svým manželem na jihovýchodě Francie, už pracuje na další knize, ve které bychom se měli opět setkat s novinářkou Kate Watersovou.
Originální titul: The Widow (2016)
Vydáno: Transworld Publishers, Londýn (2016)
Vydání v České republice: Domino (2016)
Přeložil: Michael Havlen (2016)
376 stran
