Přinášíme pokračování článku Vánoce v detektivkách, protože zdaleka nenabízí úplný výčet knih…
O tom, že i bývalé jeptišky slaví Vánoce, se můžete přesvědčit na stránkách knihy s výmluvným názvem Vražda o Vánocích Lee Harisové.
„Ale Vánoce jsou přece taky o něčem jiném než o stromku a svíčkách. Kupříkladu jejich vůlně, vůně svátečních jídel, s láskou připravovaných jedinkrát do roka, obzvláště pak nezaměnitelné nasládlé aroma cukroví a koláčků, jež vydechují už od adventu nebývale vytížené trouby. Já si však téměř nevěděla rady…“ S čím si Christine Bennetová nevěděla rady, už si ale musíte přečíst sami…
I Fred Vargas napsala se svým komisařem Adamsbergem jeden vánoční příběh, nazvala ho Surová noc (ve sbírce A Seina teče). Začíná takto: „Fakt je, že kdyby lidi s Vánocemi tolik nenadělali, bylo by méně dramt. Vede to jedině ke zklamáním, nevyhnutelně. A končívá to tragicky.“ Vánoce na vás z téhle povídky asi nebudou působit jako něco šťastného a veselého.
„Jean-Baptiste Adamsberg to vnímal jinak: Vánoc se obával a vždycky se na ně přichystal. Na Štědrý večer s přívalem nehod, na Štědrý večer s lavinou tragédií. Na Štědrý večer, na tu surovou noc.“ O kousíček později se pak píše: „Není divu, že jsou lidé podráždění. Napětí z toho dlouhého zpětného účtování, na jehož konci má vytrysknout bezstarostnost, jim drásá nervy. Už pět týdnů kouká z každé zdi starý chlap s bílým plnovousem a v červeném obleku, s žoviální tváří plnou příslibů. Ten chlap je nezmar. Přitom vypadá, jako když celý život nasával. Ale nic naplat, je nezničitelný. Taky se nezdá, že by mu někdy byla zima. Jakživo nemá rýmu. Blažený hrdina v bachratých naleštěných holínkách. … Štědrý den přichází jako každý jiný den. Ale ustarané nemluvné bytosti v nových šatech jsou odevšad magneticky přitahovány k jásotu. Každý myslí na ostatní. Každý odchází obtížený obětními dary. Štědrý večer, noc darů, noc velkého příměří. O Štědrém večeru se všichni pohádají, většina pláče, část se rozvádí, někteří spáchají sebevraždu.“
Hned několikrát zasadil do vánočního období své příběhy Ed McBain. Konkrétně mám na mysli román Zemřela jako Sadie nebo Přízraky – je tu zmíněna i chanuka, nezapomínejme přece, že Mayer Mayer je žid. Ale také jedna z mála povídek o 87. revírem se odehrává v období Vánoc, přesněji o štědrovečerní noci, název je výmluvný Štědrý večer na 87. okrsku. Mimo tuto sérii pak knihy Ve víru velkoměsta, Vraždy pod stromeček, z povídek pak Moc veselé Vánoce zařazené do antologie Zločin. Povídka, která se odehrává v baru, nenabízí popisy líčení vánočních stromečků…
„Dobrá, dobrá, nebudu se hádat. Dneska večer se nebudu hádat s nikým. Člověče, tohle budou skvělý Vánoce, že jo? Člověče, já jsem tak zatraceně šťastný, že bych mohl vybuchnout.“ O pár řádků později pak nacházíme následující slova: „… jsem šťastný. Je Štědrý večer a já mám chuť pozvat tě na panáka.“
V povídkové sbírce Zločin ale najdeme i další vánoční povídku, Dobrodružství Dauphinovy panenky od Elleryho Queena. Úvod je takovýto: „Mezi prozaiky platí zákon, který původně přijali vydavatelé na četné žádosti čtenářů (alespoň to oni sami tvrdí) a podle něhož by měly v povídkách o Vánocích vystupovat děti. A ani tento vánoční příběh nebude výjimkou; misopoedi si možná dokonce budou stěžovat, že jsme to poněkud přehnali. A také předem přiznáváme, že v příběhu budou vystupovat Panenky, vstoupí do něj Santa Klausm a dokonce se objeví i Zloděj; i když pokud jde o posledně jmenovaného, ať jej představoval kdokoliv – což ostatně byla jedna z otázek -, rozhodně to nebyl žádný Barabáš, a to ani v nadsázce.“
A jak to vypadá obvykle u Queenových dvacátého třetího prosince? „Inspektor Richard Queen rád slaví Vánoce starosvětsky; jeho krocaní nádivka kupříkladu vyžaduje dvaadvacet hodin celkové přípravy a některé její ingredience nelze bez dalšího zakoupit v hokynářství na rohu. Ellery je zase zaníceným baličem darů. Již měsíc před Vánocemi upře svého detektivního génia směrem k vystopování neobvyklých balících papírů, nejjemnějších stuh a uměleckých nálepek. Poslední dva dny před Vánocemi pak tráví vytvářením krásy.“
