Poprvé se tu českým čtenářům představují ve Francii notoricky známí komisař Adamsberg a jeho pomocník Danglard, dvojice kriminalistů povahově naprosto rozdílná, ale přesto si vyhovující.
Někdy to ale opravdu nemá pečlivý, systematický a analytický Danglard se svým intuitivním nadřízeným lehké, zvlášť když ten je většinu času duchem nepřítomen. Tentokrát se Adamsberg chytil podivného hlášení, že někdo maluje na dveře jakýsi symbol, a se slovy, že mu na tom něco nesedí (Danglard nesnáší, když komisař tohle říká, běhá mu z toho mráz po zádech) se dá do průzkumu. Z druhé strany Paříže, z předměstí zaplněného svéráznými a báječnými postavičkami, se pro změnu vynoří opsané středověké texty, varující před morem, které někdo hází do schránky místního vyvolávače, aby je přečetl na náměstí. Ty znaky tam na dveřích jsou navíc identifikovány jako pověrčivé ochránění před černou smrtí, a než se kdo naděje, je obyvatel bytu, na jehož dveřích znamení ochrany nebylo, mrtev. Panika se šíří městem ještě rychleji než blbost a díky přesvědčivým článkům v novinách nikdo nevěří policii, která tvrdí něco tak nepatřičného, jako že mrtvý nezemřel na mor, ale na smyčku kolem krku… Paříž a Francie se se svou pověrčivostí a hrůzou vrací zpátky do středověku (což je poklona pro autorku-historičku) a čtenáře vrací do současnosti jen zmínky o mobilech a počítačích. Temná atmosféra tajemna a tiché hrůzy je vyvážena mírně ironickým tónem vyprávění a skvělou a jadrnou řečí pařížských figurek, která dodává příběhu šmrnc, postavám život, a knize jedinečnost…
Vydala: Mladá fronta, 2003
352 stran
