V roce 2007 napsal slovenský spisovatel Dominik Dán napínavý příběh s originálním názvem Červený kapitán. Ten vyšel poprvé česky v roce 2010 pod názvem Kapitán smrt. Odehrává se v roce 1992, ale sahá až do totalitní doby a zabývá se mimo jiné praktikami tehdejší Státní bezpečnosti (StB) a jejím spojením s církví. V souvislosti s právě probíhajícím natáčením filmové adaptace této knihy přichází nakladatelství Slovart s novým vydáním, nazvaným Rudý kapitán. Přinášíme vám z něj ukázku.
Kapitola 1
„Bradavice sou na kůži a tohleto je už jen holá lebka a na tý už bradavice nejsou!“ namítal druhý závozník.
„Ňákej chytrej! Pan doktor, co? Kolik semestrů medicíny si prošel?“
Postávali nad otevřenou rakví a mudrovali. Narážka na vyšší vzdělání popíchla řidiče. Měl na to, tak přispěchal na pomoc.
„Počkat! Nechejte to… mrknu se…“ přidřepl k rakvi a odborně prohlížel temeno lebky.
„Jano… dej sem rukavice…“
Opatrně vsunul prsty do očních otvorů a lebku pozvedl.
Ohlédl se, zdali náhodou neupoutal pozornost truchlících babek, a zaostřil pozornost na domnělou bradavici.
„Tohle… to není bradavice, ty… to je…“
Opatrně otočil lebku temenem dolů, přimhouřil oko a skrze otvor po obratli zkoumal vnitřek.
„Proboha, chlapi…“
„Co je?“ projevil mladík netrpělivost.
„To je… hřebík!“
„Kecáš! Ukaž!?“
Lebka kolovala z ruky do ruky a spolu s ní rukavice. Každý chtěl vidět nečekaný nález na vlastní oči.
„Fakt… je to hlavička hřebíku a… konec je uvnitř hlavy a… co s tím?“ zeptal se konstruktivně mladík.
„Nóó…“ zaváhal řidič, ale tušil, že by s tím měli něco udělat.
Nejrozhodněji se zachoval zpocený kopáč. Utřel se do špinavého trika a přes ramena si přehodil blůzu od montérek.
Unavenými pohyby posbíral ze země nářadí.
„Nic! Já teda nic! Hoďte všecko dovnitř a fofrem ho odvezem. Zejtra to tu všude zahrnem a konečně vocaď vypadnem!“
„Jenže… co ten hřebík…“ váhal řidič, „nemělo by se to ohlásit?“
„A komu? A co jako? Žes našel hřebík? Koupím ti jinej, a teď už nezdržuj a hoď ji zpátky do bedny!“
„Neblbni… co když je to něco vážnýho! Měli bysme na to někoho zavolat…“
„A koho? Mistra? Ten s náma leda vyjebe, že nám spadla, a eště nám vodrbe prémie!?“
„Mistra ne… ale… co když je to fakt něco vážnýho?!“
„Co jako?“
„Třeba… vražda?!“
Jeden z mladíků hekl.
„Co bučíš?! Stará vražda! Úplně normálně to může bejt stará vražda, to vám teda povím!“ nedal se odbýt řidič.
„Chytráku… hotovej Šerlok…“
„Šerlok! Ale… fakt by se měl někdo zavolat… myslím si. Možná policie…“
„Ty debile!! Fízly, to teda akorát. Doteď tam ležel a nikomu nevadil a najednou budeme volat fízly!! Kromě toho… poldové automaticky podezřívaj každýho a všechny a nejvíc ty, co něco hlásej!! Mě z toho vynechte, mám svý zkušenosti, posledních osumnáct měsíců mi stačilo! Du vod toho!“
„Počkej! Tak… co s tím?“
Nikdo se ani nepohnul. Nevěděli.
„Co když řeknou, že jsme ho zabili my?“ ozval se nesměle mladík.
„Fízlové nejsou takový magoři jako ty!“ nenechal se zastrašit řidič, jako by ho vzrušovala představa, že objevil úžasný poklad a tihle závistivci mu chtějí jen všechno pokazit.
„Hřebík je rezavej, i debil pochopí, že byl zatlučenej už dávno…“
„I poldové?“ nedal se kopáč.
„No…“ zaváhal řidič. Takové zkušenosti jako kopáč neměl.
„Tak vidíš! Naposledy mi jeden tvrdil, že sem ukrad kolo za vosum litrů a prej neoprávněně užíval a… vyfasoval sem rok a půl! Moh sem mu do zápisu vykládat, co sem chtěl, furt mlel svoje! Ani sem si neprdnul a byl sem v lochu! Nevinně!“
„Takže… tys sis na kolo ani nesed a oni tě zašili?“
„Jasně že nesed!“ vmetl jim do udivených tváří. „Střelil jsem ho…“ zabručel si pod nos a vykročil pryč.
Ušel tři kroky a zeza multikáry se vynořil mistr. Chlapi byli natolik zabraní do hovoru, že si nevšimli jeho příchodu.
„Tak co, panstvo, dokdy tam na vás mám čekat? A zasype je kdo? Svatej Petr, anebo se zaházejí sami?! A… jéžišikriste!!“ strnul, když zahlédl, co má řidič v rukou. „Vy jste ji otevřeli!? A… na co!?“
„Cvakal zubama… Jano mu chtěl dát deku…“ zamektal kopáč a už tušil, že bude zle.
„To je trestnej čin! To se nesmí!! A… neviděl vás někdo?“ mistr se ustrašeně rozhlížel kolem.
„Ne…“
„Proč jste ji…“
„Spadla nám a sama se otevřela!“
„Aha! Šikovný ručičky, není nad ně, co? Hoď ji fofrem dovnitř a pryč vocaď. Mám ňáký hřebíky, přiheftnem to a zakopeme…“
„Mistře! Ale… je tu jeden hřebík…“
„No bezva. Já mám hřebíků pár… ty budou stačit!“
„Ale ten hřebík je v hlavě!“
„V jaký hlavě?“
„V týhle!“ natáhl k němu řidič ruku.
„Proč?“
Tato záludná otázka vyrazila všem dech. Jediný, kdo byl schopen udržet s mistrem krok, byl řidič.
„No… až tak daleko jsme se v pátrání zatím nedostali…“ mlel a ostatní jen valili oči. Báli se o prémie a nechtěli to pomrvit víc, než to už bylo.
„Ukaž…“
Mistr si nevzal rukavice, pouze chňapl řidiče za zápěstí a otáčel jím ze strany na stranu.
„Jéžišmarjá! Fakt! Hřebík!“
„Co budeme dělat?“
Nyní byl na koni řidič. Mistr si zamyšleně mnul bradu.
„No… chlapi… já nevím, ale raději zavolám kriminálku…“
Kopáč křepce vykročil a rychle odcházel.
Anotace
Při rekonstrukci starého hřbitova objevili dělníci v jedné z rakví lebku, do níž byl vražen velký hřeb. Bylo jasné, že nebožtík zemřel násilnou smrtí. Na místo hrůzného nálezu byli přivolání detektivové z oddělení vražd – začínající Richard Krauz a zkušený Eduard Burger. Kolotoč vyšetřování se roztočil. Detektivové záhy zjišťují, že nebožtíkem je bývalý kostelník z kostela svaté Barbory. Vyšetřování však probíhá k nelibosti všech – vyšších míst i církve samé. Proč? Krauz s Burgerem i přesto pokračují v pátrání…
Nakladatel: Slovart, 400 stran, vázáno, 299 Kč
