V úterý 30. června vydává nakladatelství Dokořán čtvrtou knihu Martina Walkera ze série Bruno, Chef de Police. V knize Přeplněný hrob se opět setkáváme s autorovým detektivem, policistou Brunem, který své případy řeší ve francouzském městečku St Denis.
O tuto novinku pro vás chystáme soutěž a připravujeme recenzi, nyní si můžete ještě před vydáním přečíst ukázku ze sedmé kapitoly.
Kapitola 7
Jak kaštanový háj začal řídnout a nad vzdáleným svahem se náhle objevilo slunce, Pamela patami stiskla boky koně. Majestátní klus se změnil v cval a Pamela radostně vykřikla. Bruno pobaveně sledoval spršku hlíny, která na něj dopadla od kopyt jejího koně, a cítil, jak se jeho klisna napíná, aby se přizpůsobila tempu koně před ní, a náhle vyrazili do otevřené krajiny. Polekaný zajíc se otočil a prchal se ukrýt v lese, králíci zalezli do nor a velké hejno ptáků přerušilo ranní hodování na červech a s hlasitým protestem se vzneslo na oblohu.
Cválali po stráni nahoru na sluncem zalitý hřbet útesu. Když tam dorazili a pod nimi se objevila široká plošina, nádherná a zelená, Bruno viděl, jak se Pamela naklonila nad Bessin krk a pobídla klisnu do trysku. Bruno cítil, jak se mohutné koňské svaly pod ním napjaly a Victoria sebrala síly, aby klisnu před sebou následovala. Victoria neměla problémy přizpůsobit se novému rytmu, s napjatým krkem a s rozšířenými nozdrami se hnala vpřed, jako by chtěla odkopávat zem, kterou vířila kopyta koně před ní. Bruno se naklonil dopředu a uvolnil otěže, cítil, jak mu vítr sviští do uší a vnímal pravidelný dusot kopyt. Ve srovnání s tímhle byla jízda autem nebo na kole pomalá a bez života.
Pamela přitáhla opratě a zpomalila Bess do klusu a pak jen do chůze, jak se náhorní rovina o kus dále propadala do údolí kolem řeky Vézère a v jejím oblouku v dálce se objevily přikrčené červené střechy a kostelní věž St Denis. Victoria automaticky rovněž zpomalila, jemně zaržála a zůstala stát vedle Bess. Bruno se zahleděl na mírumilovné údolí a město v něm. Sluneční paprsky se zlatě odrážely od kohouta na vršku pomníku obětem války a dodávaly teplou růžovou barvu kamenným budovám. Vlnky na řece tancovaly ve slunečním světle, jak se rozbíjely o pilíře mostu, který pocházel z doby Napoleonovy vlády.
Tahle místa nikdy nedokážu opustit, pomyslel si Bruno. St Denis si ho už přivlastnil. Po všech těch kočovných letech v armádě to bylo konečně místo, které mohl nazývat domovem. Ze hřbetu koně jako by to všechno, co dřív znal jenom z okna své dodávky nebo očima lovce, dostávalo novou dimenzi. Zalil ho pocit vděčnosti k Pamele, že ho naučila jezdit na koni, že uvěřila, že si ježdění zamiluje a bude schopen onoho intimního pouta vzájemného porozumění, které musí spojovat koně s jezdcem. Je to bezvadná holka, pomyslel si, krásná, chytrá a sebevědomá, s jasnou představou, co od života chce.
Zcela jednoznačně mu dala najevo, že nechce manžela ani děti. Dokonce ani milence, který by s ní trvale bydlel. Bude jejím stálým přítelem, řekla mu kdysi jedné noci krátce po té, co se stali milenci. Ale musí si uvědomit, že v jejím domě a její posteli je pouhým hostem. Pozvání do nich uděluje pouze ona sama. A i když si Bruno střežil své soukromí a pohodlí domova stejně pečlivě jako ona, Pamelino chování úplně nechápal. Jeho předchozí milostné vztahy byly všepohlcující, jako kdyby skočil do prudké řeky a nechal se unášet proudem a nezáleželo mu na tom, kudy pluje a kde skončí. V případě Pamely měl pocit, že se ocitl na stejné úrovni jako její koně nebo pokoje k pronájmu, gîtes, že se stal součástí jejích standardních rituálů, jako byl pravidelný ranní poslech zpráv BBC a četba anglických časopisů. Bylo to příjemné a občas nádherné, ale nebyla to láska podle jeho představ.
„Jezdíš dobře,“ řekla, po jízdě tryskem už nebyla ani zadýchaná. „Myslím, že už tě nic moc víc nenaučím. Leda že bys chtěl začít skákat přes překážky.“
„Jsi úžasná učitelka. Před šesti měsíci jsem vůbec neuměl jezdit,“ řekl. „Je to nádherný způsob, jak začít den.“
„Po nádherné noci,“ řekla a usmála se tím zvláštním způsobem, který ho tak mátl na počátku jejich známosti. Nikdy nevěděl, jestli se usmívá jen tak pro sebe, nebo jestli v tom hraje nějakou roli i on. Položila mu ruku na stehno. „Mám pocit, že ze mě jen srší energie.“
Vzal jí za ruku. „Všechnu energii, co je ve mně, budu dneska moc potřebovat. Je tu ten problém s foie gras, o kterém jsem ti říkal. Pak mám jednání o zajištění bezpečnosti, protože sem přijedou nějací ministři… Starosta s radními se chtějí podívat na Horstovy vykopávky a přijedou novináři, co prošvihli včerejší přednášku. Taky budou chtít vidět místo nálezu, což znamená zřídit parkoviště a říct Horstovi, ať tam dá nějaké zábrany, nebo mu spadnou do některé z jeho jam.“
„Nemohli by to zařídit četníci?“
„Jo, mohli. Jenomže jak znám kapitána Duroca, tak ten spíš pošle lidi, aby ty novináře načapali, že překročili rychlost.“
Pamela mu stiskla ruku, ale zkoumavě se na něj zadívala. „Z té záplavy informací mi není jasné, jestli se mi snažíš něco říct, nebo chceš něco zatajit.“
„Nic ti nezatajuju, ale od zítřka ty schůzky kvůli bezpečnostní situaci budou dvakrát denně,“ řekl. „A vypadá to, že u nich bude i Isabelle.“
Pamela strnula, pak pustila Brunovu ruku a otočila se, aby poplácala koně po šíji. „Myslela jsem si, že se Isabelle někde zotavuje ze zranění,“ řekla tiše.
Její kůň se dal pomaloučku do kroku, takže jí Bruno neviděl do tváře. Vzpomněl si na její výbuch hněvu na vánoční besídce pro děti, když jí kdosi prozradil, že viděl Bruna s Isabelle v hotelu v Bordeaux. To setkání bylo ve vší počestnosti, ale když Bruno viděl, jakou žárlivost to u ní vyvolalo, napadlo ho, že ani Pamela možná není úplně spokojená s mezemi, do nichž vztah s Brunem vykázala.
„Dostala šestiměsíční volno, aby se úplně uzdravila, ale bez práce se strašně nudila,“ vykládal Bruno Pameliným zádům. „Prý chodí o holi a má sem přijet, aby dohlédla na komunikace a zabezpečení.
Tomu setkání tady šéfuje její ministr.“
„Co chce dělat ministr vnitra v St Denis?“
Bruno pokrčil rameny, ale vzápětí si uvědomil, že Pamela jeho gesto nevidí. „Chce se tu setkat s jedním zahraničím kolegou a chce si udělat reklamu,“ řekl a zvýšil hlas, aby ho slyšela.
„Zahraničním kolegou?“ řekla Pamela posměšně. „Takže ze St Denis se stává mezinárodní konferenční centrum?“ Seděla v sedle nezvykle zpříma, záda toporně rovná. „Dvě schůze denně. Předpokládám, že tě bude zase lákat do Paříže. Isabelle mi vždycky připadala jako typ ženské, která rychle dosáhne toho, o co jí jde.“
Když Bruno dorazil na radnici, Carlos, španělský protějšek Brigadiera, seděl na nepohodlné židli před jeho kanceláří a v zábavní rubrice Sud-Ouest vyplňoval čísla v sudoku. Vzhlédl, právě když se Bruno díval na hodinky. Do osmé zbývaly dvě minuty.
„Dejte mi pár minutek. Už to skoro mám,“ řekl Carlos a vepsal do sudoku další číslo. Bruno vešel do své nevelké pracovny, odložil čepici na stůl, zapnul počítač a posadil se ke stolu na otočnou židli. Jako obvykle pod ním zaskřípala na uvítanou. Zavolal Claire, starostově sekretářce, a poprosil o dvě kávy, jelikož má vzácnou návštěvu. Pak se přihlásil, napsal heslo a začal pročítat došlé e-maily. Až na dva šlo o obvyklé zprávy.
Ty dva přišly od Isabelle. První byl oficiální mail odeslaný z ministerstva, k němuž byl připojen seznam „potenciálně rizikových rodin“. Bruno ho letmo pročetl, nenašel v něm nic překvapujícího a vytiskl ho. Druhý mail poslala Isabelle ze své soukromé adresy.
„Jsem ráda, že budeme zase pracovat spolu. Pořád ještě mám před sebou spoustu rehabilitace, ale doktoři říkají, že jim dělám radost. A co je ještě důležitější, můj učitel karate tvrdí, že v létě už budu zase ve formě. Isabelle xx.“
Bruno hloubal nad odpovědí, která by byla ve stejném tónu, jaký použila ona: dobří přátelé a kolegové spíš než bývalí milenci. „Jsem moc rád, že rehabilitace probíhá dobře a že už jsi dost fit na to, abys začala pracovat,“ napsal. „La République už je zase v bezpečí. Ty víš, že v St D. jsi vždycky vítaná. Brzy na viděnou. Bruno.“ Zcela ho to neuspokojovalo, ale Carlos už byl ve dveřích, tak stiskl tlačítko „Odeslat“.
Carlos ukázal na titulní stránku Sud-Ouest, kde byla fotografie Horstovy „první moderní rodiny“. Byla tam i malá fotka Horsta a titulek, nad nímž se Bruno pousmál: „První rodina nalezena v St Denis.“
„Jaká byla přednáška?“ zeptal se Carlos.
„Pořád musím myslet na to, co Horst řekl: že zrození moderního člověka je spojeno s vražděním, že to je ten prvotní hřích,“ řekl Bruno. „Přemýšlím, kdo asi byl prvním policajtem.“
Carlos vyndal z náprsní kapsy dva listy papíru a položil je Brunovi na stůl.
„Seznam rodin se španělskými kořeny, které by nás mohly zajímat,“ řekl. „Váš seznam je možná úplnější než ten náš.“
Bruno mu podal vytištěnou přílohu mailu od Isabelle. „Většina jmen je totožná. V našem je o pár jmen víc, ale žádné z nich mi nepřipadá nebezpečné.“
„Co ta stará mrtvola, jak jste našli? Nemůže mít něco společného s naší záležitostí?“
Bruno pokrčil rameny. „Pošlu vám forenzní zprávu, jestli chcete. Měl bych ji dneska dostat.“
„A ta druhá věc, ti militantní ochránci práv zvířat – můžeme se na ně podívat? Podle mojí zkušenosti, když je někdo radikální v jedné věci, je nejspíš radikální i v jiné.“
„Můžu vám dát seznam všech studentů – jména, adresy, čísla pasů. Chystal jsem se požádat Brigadiera, aby je nechal prověřit v jejich rodných zemích, ale nejspíš to můžete udělat i vy.“ Otočil se k počítači, našel den starý mail od Clothilde a vytiskl dvakrát jeho přílohu.
„Pošlete mi to na tuhle adresu,“ řekl Carlos a podal Brunovi vizitku, na níž byl španělský státní znak, Carlosovo jméno, telefon a mailová adresa. „Pak to můžu rovnou přeposlat dál. Taky bych se rád podíval na místo těch vykopávek, pokud je to možné. Hlavně protože mě to zajímá, ale taky abych mohl ohlásit, že jsem viděl místo, kde jste našli tu mrtvolu – kdyby se náhodou ukázalo, že ten mrtvý je pro nás nějakým způsobem důležitý. Taky jsem vás chtěl pozvat na oběd, ale možná už máte nějaké jiné plány.“
„Večer máme tu schůzi v château kvůli zajištění bezpečnosti,“ řekl Bruno. „A taky si chci v klidu promluvit s jedním starým pánem, který dělal přede mnou třicet let městského policistu v St Denis. Ten tu zná každého. Takže se ho chci zeptat na Basky a taky na toho záhadného mrtvého. Máte-li zájem jít se mnou, jste vítán. Musíte si ale dát pozor na víno, které nám nabídne. Jeho červený pinard je strašný, ale jeho vin de noix stojí za návštěvu.“
„Díky za varování,“ usmál se Carlos. „Takovéhle přátele máme asi všichni.“
„Chtěl bych se vás na něco zeptat,“ řekl Bruno a pohodlně se opřel. Židle znova zavrzala. „Jak reálná je možnost, že se ETA o něco pokusí? Uvědomuju si, že tohle setkání je pro útok jako dělané, ale ETA je už celá léta na ústupu. Musíte přece mít nějakou představu, jakými zdroji a možnostmi ETA pořád ještě disponuje.“
„Víme, že využili příměří k tomu, aby znova vybudovali některá svoje spojení,“ řekl Carlos. „A víme, že teď zařadili Francii mezi nepřátelské státy a legitimní cíl. Myslíme si, že tu mají dva, možná tři aktivní týmy a aspoň jeden z nich je tady v jižní Francii. Předali jsme už všechno, co víme, vašemu ministrovi vnitra, včetně těch pár fotografií a záznamů, co o členech ETA máme. Jakmile bude něco nového, budu vás informovat.“
Bruno přikývl a vstal. „Pojedu teď na to archeologické naleziště. Jestli máte chuť, pojeďte se mnou.“
Španěl kývnul ke svému notebooku a prohlásil, že se potřebuje ještě chvíli věnovat e-mailům. Když Bruno sbíhal po schodech dolů ke své dodávce, začal mu zvonit mobil a na displeji bliklo „Maurice“, což bylo jméno přítele z loveckého klubu. Stiskl zelené tlačítko.
„Bruno, tady Maurice. Radši sem rychle přijeď. Mám problém. Myslím, že jsem někoho postřelil.“
Anotace
Čtvrtý detektivní román s policistou Brunem v hlavní roli nás opět zavede do malebné krajiny francouzského jihozápadu a městečka St Denis. Tentokrát spustí lavinu nepředvídatelných událostí jeden archeologický objev – nalezené tělo je však staré pouhých pár desítek let! Je možné, že tato vražda souvisí s militantními ochránci zvířat, kteří protestují proti produkci tradiční francouzské pochoutky foie gras? Vzápětí je Bruno vtažen do nebezpečné hry, jejímž cílem je odhalit spící teroristickou buňku organizace ETA. Tato mise svede Bruna znovu dohromady s jeho největší láskou Isabelle, a tak musí řešit nejen to, kde se skrývají útočníci, ale i jak dál v osobním životě. Kromě osvědčených vyšetřovacích metod nám Bruno znovu předvede, jak je možné si vychutnat dobré jídlo i pití v rychlém a globalizovaném světě a jak si umí Francouzi užívat života.
Vydává Dokořán, překlad Jan Klíma, vázaná s přebalem, 264 stran
