Česká televize uvedla dvě řady dánského krimiseriálu Zločin (Forbydelsen), na našem webu jsme se věnovali první a třetí řadě amerického remaku The Killing.
Původní dánská verze se dočkala literárního zpracování, ze kterého si můžete přečíst ukázku.
napsal David Hewson na základě originálního scénáře Sørena Sveistrupa
ZLOČIN I.
© David Hewson, 2012
Translation © Lumír Mikulka, 2013
© Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2014
Jedna
Nanna Birková Larsenová prchá temným lesem, kde mrtvé stromy nenabízejí jediný úkryt.
Devatenáct let. Lapá po dechu, třese se v krátké potrhané košilce, bosé nohy klopýtají v lepkavém blátě.
Kořeny jí chňapají po kotnících, spleť větví se natahuje po bledých pažích, jimiž Nanna mává kolem sebe. Padá, šplhá vzhůru, drápe se ven z blátivých prohlubní plných vody. Snaží se utišit drkotající zuby, přemýšlet, doufat, najít skrýš.
To planoucí oko ji sleduje, jako když lovec štve raněného jelena. Pomaličku se blíží, klikatě se za ní sune opuštěnou krajinou Pinseskovenu. Letničního lesa.
Stříbřité kmeny bez větví trčí z holé půdy, podobny údům prastarých koster, ztuhlých v předsmrtné agónii.
Další pád. Horší než všechny předchozí. Země jí mizí pod nohama. Zuřivě buší rukama kolem sebe, vyjekne bolestí a zoufalstvím. Řítí se do špinavé strouhy. Voda je studená jako led. Naráží do kamenů a padlých kmenů, brodí se ostrým štěrkem, který se jí zařezává do masa. Bolí to. Hlava, ruce, lokty, kolena. Tělo jí rozdírá neviditelné dno.
Mrazivá voda. Strach. A on už není příliš daleko.
Nanna se snaží nadechnout a vrávoravě se škrábe z bahna. Vyleze ven na břeh. Rozkročí bosé, rozedřené a krvácející nohy na bažinaté půdě. S blátem mezi prsty se jí teď stojí o něco lépe.
Uvidí strom na pahrbku před sebou. Několik posledních podzimních listů se jí otře o tvář. Kmen je silnější než ty ostatní kolem, a když ho Nanna obejme pažemi, vzpomene si na Theise. Svého otce. Zasmušilého obra, který jí byl vždy pevnou oporou v nestálém světě.
Sevře kmen, přivine se k němu stejně, jako se kdysi tiskla k otci. Zářivá světla tryskového letounu vidí vše dole pod sebou, stroj se osvobozuje z pout gravitace. Míří pryč z Kastrupu a z Dánska. Než zmizí, stačí ještě oslnit a oslepit. V nemilosrdném jasu reflektorů zvedá Nanna Birková Larsenová prsty k obličeji. Ucítí šrám táhnoucí se od levého oka až k tváři. Ošklivou, otevřenou a krvácející ránu.
Cítí jeho pach. Doslova hmatatelně vnímá jeho přítomnost. Na sobě. V sobě.
A pak se v ní, navzdory vší té bolesti a navzdory strachu, jenž ji svírá, uvolní náhlý a vášnivý výbuch vzteku.
Jsi dcera Theise Birka Larsena.
Všichni jí to říkali při každé příležitosti.
Jsi Nanna Birková Larsenová. Theisovo dítě. A taky dcera Pernille. A ty teď v noci utečeš té zrůdě, která tě pronásleduje v Letničním lese kousek od města, kde se – jen pár kilometrů odtud – nachází to teplé a bezpečné místo jménem domov.
Stojí a svírá kmen, jako kdysi objímala otce. S pažemi kolem popraskané stříbřité kůry, v lesklé košilce špinavé od hlíny a krve. Chvěje se, aniž by vydala hlásku, a přesvědčuje sama sebe, že tam vpředu ji čeká spása. Za temným lesem a mrtvými stromy, které nenabízejí jediný úkryt.
Znovu přes ni přejede bílý kužel světla. Tohle nevychází z břicha letounu vznášejícího se nad opuštěnou krajinou jako obrovský mechanický anděl, líně se rozhlížející po zbloudilé ztracené duši, kterou by měl zachránit.
Utíkej, Nanno, utíkej, křikne hlas.
Utíkej, Nanno, utíkej, prolétne jí myslí.
Kužel baterky teď míří na ni. Jako žhnoucí oko. A už je tady.
Dvě
Pondělí, 3. listopadu
„Tam uvnitř, až vzadu,“ oznámil policista. „Našel ji nějaký bezdomovec.“
Sedm třicet ráno. Pořád ještě tma, z nebe cedily provazy ledového deště. Kriminální vicekomisařka Sarah Lundová postávala v závětří špinavé cihlové budovy kousek od doků a sledovala muže v uniformách, jak natahují policejní pásky kolem uzavřeného prostoru.
Poslední místo činu, které v Kodani uvidí. A musí to být vražda. A ještě k tomu ženy.
„Ta budova je prázdná. Ještě prohledáváme ten činžák naproti.“
„Kolik jí bylo?“ zeptala se Lundová.
Policista, skoro toho muže ani neznala, jen pokrčil rameny a setřel si z tváře kapky vody.
„Proč se ptáte?“
Noční můra, chtělo se jí odpovědět. Děsivý sen, který ji probudil v půl sedmé. Zaječela, a v tu chvíli už vzpřímeně seděla v prázdné posteli. Když pak vstala, Bengt – ten hodný, ohleduplný a klidný Bengt – už šmejdil po bytě a dobaloval věci. Mark, její syn, tvrdě spal ve svém pokoji u televize. Ani se nepohnul, když co možná nejtišeji nakoukla dovnitř. Ještě ten den večer měli všichni tři nasednout na letadlo do Stockholmu. Nový život v jiné zemi. Rozhodující krok už udělali. Mosty byly spálené.
Sarah Lundová, osmatřicet let. Vážná žena, neustále pozorující svět kolem sebe, jen samu sebe nikdy. Právě teď začínal její poslední den u kodaňské policie. Ženy jako ona nemívají noční můry, nepronásledují je děsy přicházející ze tmy, ani prchavé záblesky vystrašené mladé tváře, která mohla být kdysi jejich.
Takové představy přenechávala jiným.
„Nemusíte odpovídat,“ promluvil znovu policista. Zamračeně se na ni díval, jak mlčí, zvedl pásku a vedl Lundovou k posuvným kovovým dveřím. „Něco vám ale povím. Já jsem v životě nic podobného neviděl.“
Podal jí modré kriminalistické rukavice a díval se, jak si je natahuje. Pak se opřel ramenem do rezavého kovu. Dveře se otevřely se zapištěním, jako kdyby někdo mučil kočku.
„Za moment budu u vás,“ řekl ještě.
Nečekala a bez zaváhání šla dál, jako to dělala vždycky. Sama. Rozhlížela se kolem sebe. Bystré, doširoka otevřené oči se ani na okamžik nezastavily.
Policista z bůhvíjakého důvodu hned poté, co Lundová vstoupila dovnitř, posuvné dveře zase zavřel. S takovou razancí, že zaúpění neviditelné kočky tentokrát vylétlo o oktávu výš než poprvé, načež Lundovou těžký kus kovu se zařinčením a bouchnutím oddělil od šedivého rána tam venku. Kolem se rozhostilo ticho.
Před ní se táhla chodba a rozkládal se tam prostor připomínající sklad na maso, v němž z trámů visely v pravidelných intervalech háky. Pod stropem zářil jediný shluk žárovek.
Betonová podlaha byla vlhká a leskla se. Ve stínu, na samém konci haly, se cosi pohybovalo. Houpalo se to zvolna jako gigantické kyvadlo.
Pak uslyšela cvaknutí neviditelného vypínače, a okolní prostor se ponořil do stejné tmy, jaká panovala ráno doma v její ložnici, když ji ze spánku vytrhl brutální útok děsivého snu.
„Světlo!“ křikla Lundová.
Její hlas se rozléhal ozvěnou v temných a prázdných útrobách budovy.
„Světlo, prosím.“
Žádný zvuk. Zkušená policistka pamatovala na všechno, co by měla nosit s sebou. Snad kromě zbraně, na kterou jako by si pokaždé vzpomněla až dodatečně.
Baterku ale měla. Na svém místě v pravé kapse. Vytáhla ji a uchopila tak, jak to policisté dělají: ve zdvižené pravé ruce, se zápěstím ohnutým dozadu, aby kužel světla směřoval dopředu a ona viděla i na místa, kam se jiní ještě nepodívali.
Dala se do hledání. Pokrývky. Rozházené oblečení. Dvě pomačkané plechovky od coly. Prázdná krabička od kondomů.
Ušla tři kroky a zastavila se. U pravé zdi, kde se stěna stýkala s podlahou, spatřila kaluž jasně červené lepkavé tekutiny. Přes sloupanou omítku se táhly dvě horizontální čáry. Vypadaly přesně tak, jak se rozmazává krev, když se po podlaze podél zdi vleče tělo.
Lundová sáhla do kapsy, vytáhla balíček s nikotinovými žvýkačkami a strčila si jednu do pusy.
Nebyla to jen Kodaň, co chtěla nechat minulosti. Tabák měl na její černé listině také zamluvené místo.
Sklonila se a sáhl prstem v modré rukavici do lepkavé kaluže. Pak zvedla prst k nosu a čichla si.
Další tři kroky, a narazila na dřevorubeckou sekeru. Topůrko bylo tak čisté a lesklé, jako kdyby nástroj někdo koupil teprve včera. Strčila dva prsty do louže červené tekutiny kolem ostří, promnula je, přičichla a zamyslela se.
Nikdy se nepřiměla, aby jí nikotinová žvýkačka chutnala. Vykročila dál.
Tu věc před sebou teď viděla stále jasněji. Houpalo se to ze strany na stranu. Nepromokavá plachta umazaná od čehosi červeného, až vypadala jako rubáš mrtvoly nebo poražené zvíře.
To něco uvnitř mělo povědomý tvar lidského těla.
Lundová změnila polohu baterky. Nyní ji držela u pasu a zamířila kuželem světla vzhůru. Prohlížela si tkaninu a hledala něco, za co by mohla tu věc uchopit.
Pak jedním rychlým pohybem plachtu strhla, a to, co bylo uvnitř, se teď zvolna pohupovalo v kuželu světla. Ztuhlá tvář, která se ocitla v záři baterky, patřila muži. Ústa měl navěky otevřená do tvaru písmene O. Černé vlasy. Růžové tělo. Monstrózní penis z umělé hmoty napřímený v erekci. Poblikával. Na hlavě muže trůnila zářivě modrá vikingská přilba se stříbrnými rohy a zlatými copy.
Lundová zvedla hlavu a usmála se. Aby jim udělala radost.
K hrudi erotické pomůcky byl přivázaný lístek: Děkujeme, šéfko, za sedm úžasných let. Kluci.
Ze stínů se ozval smích.
Kluci.
Dobrý fór. I když ta krev byla možná pravá.
Policejní velitelství kousek od nábřeží připomínalo šedivý labyrint. Zatímco zvenčí působilo jako ponurá hranatá stavba, za vstupními vraty se návštěvníkům otevíralo kruhové nádvoří, s klasicistními sloupy po obvodu stinného podloubí. Uvnitř budovy se pak zvedala točitá schodiště vzhůru k zakrouceným chodbám se stěnami vykládanými žilkovaným černým mramorem, jež se táhly útrobami stavby v dokonalém kruhu jako vápnem zanesené cévy. Tři měsíce Lundové kdysi trvalo, než se dokázala naučit cestu tímto temným komplexem, ne nepodobným bludišti. Ještě dnes musela občas hodně usilovně přemýšlet, aby přišla na to, kde právě je.
Oddělení vražd se nacházelo v prvním poschodí, na severovýchodní straně komplexu. Sešli se v kanceláři u Bucharda. Nasadila si vikingskou přilbu, poslouchala vtipy ostatních, rozbalovala dárky, které od nich dostala, a mlčky se usmívala, s lepenkovými rohy a zlatými copy na hlavě.
Nakonec jim poděkovala a zamířila k sobě do kanceláře, aby se pustila do balení svých věcí. Nebyla nervózní. Usmála se při pohledu na zarámovanou fotografii Marka, která jí celou dobu stála na stole. Takhle ho vyfotili před třemi roky, když mu bylo devět. Dávno předtím, než jednoho dne dorazil domů s tou komickou náušnicí. A předtím, těsně, než se rozvedli. Pak se objevil Bengt a začal ji přemlouvat, aby se přestěhovali do Švédska a začali nový život na opačné straně ponurých chladných vod mořské úžiny Øresund.
Malý Mark. Neusmíval se tenkrát a nedělá to ani dnes. To se ve Švédsku změní. Stejně jako všechno ostatní.
Lundová shrnula do chatrné lepenkové krabice zbytek věcí ze stolu (zásobu nikotinové žvýkačky Nicotinell na tři měsíce, pera a ořezávátko na tužky ve tvaru londýnského autobusu). Úplně nahoru nakonec položila Markovu fotografii.
Dveře se otevřely a dovnitř vešel muž.
Podívala se na něj a snažila se odhadnout, co se bude dít. Vždycky to tak dělala. Z koutku úst mu visela cigareta. Měl krátké vlasy, ve tváři přísný výraz. Velké oči, velké uši. Laciné a trochu příliš mladistvě působící oblečení na člověka jen o málo mladšího než ona. Nesl si krabici, která se podobala té její. Dokázala rozeznat plán Kodaně, dětský koš na basketbal, jaký se dá připevnit na stěnu, malé policejní autíčko na hraní a sluchátka.
„Hledám kancelář Lundové,“ zahlásil muž s pohledem upřeným na vikingskou přilbu, nasazenou teď na špičkách nových lyží, které dostala od kolegů u snídaně.
„To jsem já.“
„Jan Meyer. Tohle tady, to je zdejší uniforma?“
„Stěhuju se do Švédska.“
Lundová zvedla krabici a oba kolem sebe chvilku tančili, jak se snažila projít ke dveřím.
„Proboha…, ale proč?“ vylétla z Meyerových úst otázka.
Položila krabici, shrnula si dozadu nepoddajné hnědé vlasy a pokusila se zamyslet, jestli v kanceláři nenechala něco důležitého.
Příchozí vzal basketbalový koš a zadíval se na stěnu.
„Moje sestra udělala taky něco takovýho,“ dodal.
„Co jako?“
„Neuměla si tady poradit s vlastním životem, a tak se odstěhovala s jedním chlapíkem na Bornholm.“ Meyer připevnil koš nad registratury. „Fajn chlap. Nefungovalo to.“
Lundovou přestalo bavit hrát si s vlasy, vylovila z kapsy gumičku a stáhla si je do ohonu.
„Proč ne?“
„Strašnej zapadákov. Šíleli z toho, jak tam celý dny poslouchali jenom prdění krav.“ Vytáhl cínový pivní korbel a obracel ho v dlaních. „Kam se stěhujete vy?“
„Do Sigtuny.“
Meyer stál na místě a mlčky na ni hleděl.
„Taky zapadákov,“ dodala.
Dlouze potáhl z cigarety a z krabice vyndal dětský fotbalový míč. Pak položil na stůl malé policejní autíčko a začal s ním jezdit tam a zpátky. Když se kolečka hračky roztočila, rozblikal se modrý majáček a ozvala se i sirénka.
Bavil se tím ještě, když do kanceláře vešel Buchard s papírem v ruce.
„Už jste se seznámili,“ prohodil šéf. Nebyla to ale otázka.
Brejlatý strejda, vedle kterého seděla u snídaně, byl ten tam.
„Měli jsme to potěšení,“ začala Lundová.
„Tohle přišlo právě teď.“ Buchard jí podal hlášení. „Jestli ale máte moc práce s uklízením…“
„Já mám čas,“ odtušila Lundová. „Celý den.“
„Dobře,“ řekl Buchard. „Tak co kdybyste vzala Meyera s sebou?“
Muž s krabicí zamáčkl cigaretu a pokrčil rameny.
„On si vybaluje,“ namítla Lundová.
Meyer pustil autíčko, vzal míč a začal si s ním pohazovat.
Vesele se zašklebil. Najednou vypadal jinak. Lidštěji. Dospěleji.
„Nikdy toho nemám tolik, abych nemohl makat.“
„Dobrý začátek,“ přikývl Buchard spokojeně. „Tohle by se mi líbilo, Meyere. A vám se to bude líbit taky.“
Lundová měla spuštěné okénko a ze svého místa vedle řidiče bloudila pohledem po Kalvebod Fælled. Třináct kilometrů od města, kousek od vody. Po několika propršených dnech se dočkali zářivě jasného dopoledne. Bylo pravděpodobné, že takové počasí nevydrží příliš dlouho. Bažinatá krajina rovná jako stůl, zežloutlá tráva a strouhy plné vody se táhly až k obzoru. Po pravé straně se rýsoval temný les holých stromů. Slabá vůně moře, o něco bližší pach vlhké hnijící vegetace. I ve vzduchu byla cítit vlhkost. Moc nescházelo, aby začala mrznout. Studená lezavá zima se hlásila o slovo.
„A to tam nebudete smět nosit zbraň? A ani zatýkat ne? A co dávat pokuty za špatný parkování?“
Jakýsi člověk, který vyrazil časně ráno vyvenčit psa, našel venku kus dívčího oblečení. Na opuštěném místě kousek od území porostlého stříbrnými břízami, známého jako Pinseskoven. Letniční les.
„Člověk tam musí být Švéd, aby mohl zatýkat. Tak to…“ Lundová zatoužila, aby na jeho otázky nezačala nikdy odpovídat. „Tak to prostě funguje.“
Meyer si nacpal do pusy plnou hrst chipsů, načež zahodil sáček rovnou pod nohy. Řídil jako nedospělý kluk. Příliš rychle, a také příliš dovoloval svým myšlenkám aby se zaměstnávaly něčím jiným.
„A co na to váš syn?“
Vystoupila. Ani se neohlédla, jestli ji následuje.
Na místě nálezu už byl přítomen detektiv v civilu a jeden policista v uniformě, který se procházel po trávou zarostlé vyvýšenině a kopal do suchých drnů. Moc toho neměli. Bavlněné tričko s květinovým vzorem. Kus oblečení, jaké by mohla nosit dospívající dívka. A průkazka z videopůjčovny. Obojí již uložené v plastových sáčcích na důkazní materiál. Na tričku byly skvrny od krve.
Lundová se otočila kolem dokola o tři sta šedesát stupňů. Její velké třpytivé oči se jako vždy rozhlížely kolem a hledaly.
„Kdo sem chodí?“ zeptala se muže v uniformě.
„Ve dne děti ze školky a školy na přírodopisné vycházky. V noci šlapky z města.“
„Takže flek, kam se vyráží s někým za prachy,“ ozval se Meyer. „Kampak se dnes poděla romantika, táži se?“
Lundová se pořád otáčela dokola.
„Kdy se to tady objevilo?“
„Včera. V pátek ne. To tady byli nějací školáci na výletě. Našli by to.“
„Žádné telefonáty? Ani hlášení z nemocnice?“
„Nic.“
„Žádná představa, čí by to mohlo být?“
Ukázal na sáček s tričkem.
„Velikost osm,“ řekl detektiv. „To je všechno, co víme.“
Tričko vypadalo lacině. Květiny byly tak křiklavé a současně působily natolik dětsky, že to mohlo být míněno i jako ironie. Jako vtip dospívající holky. Jako něco, v čem vypadá sexy a současně jako malá holčička.
Lundová se podívala na druhý sáček a prohlédla si průkazku z videopůjčovny.
Bylo na ní jméno: Theis Birk Larsen.
„Našli jsme to kousek od cesty,“ dodal policista. „To tričko bylo tady. Možná se porvali a on ji vyhodil z auta. A pak…“
„A pak,“ ozval se Meyer, „si ona posbírala boty a kabát a kabelku a kondomy a vrátila se pěšky domů, aby mohla čučet na bednu.“
Lundová zjistila, že nedokáže odtrhnout pohled od lesa.
„Chcete, abych promluvil s tím Birkem Larsenem?“ zeptal se uniformovaný policista.
„Udělejte to,“ přisvědčila a pohlédla letmo na hodinky.
Osm hodin a bude po všem. Sbohem, Kodani i živote, který zde vedla.
Meyer k ní přistoupil a Lundová si uvědomila, že ji zahalil oblak cigaretového kouře.
„Co kdybysme si s ním promluvili my dva, Lundová. Nechat tady nějakou couru… A zmlátit ji… Takový kunšofty si fakt nechám líbit.“
„Tohle ale není práce pro nás.“
Cigareta odlétla do nejbližší škarpy.
„Jasně. Já jenom, že…“ Vytáhl z kapsy balíček žvýkaček. Zdálo se, že tenhle člověk žije výhradně na bramborových lupíncích, sladkostech a cigaretách. „Prostě bych si s ním chtěl popovídat.“
„O čem? Není to žádný případ. Prostitutky si nikdy nechodí stěžovat.“
Meyer se k ní naklonil a začal s ní mluvit tónem, jako když učitel osloví malé dítě.
„Já jsem ale v povídání s lidma vážně dobrej.“
Měl nápadné, skoro komicky působící uši a výrazné jednodenní strniště. Pomyslela si, že by se mu mohlo dobře pracovat v převleku. A možná to dělal. Vzpomínala si, jak o něm Buchard mluvil. Kriminálník z ulice. Polda. Meyer by zvládl obě role.
„Už jsem říkala…“
„Měla byste mě u toho vidět, Lundová. Vážně. Než odjedete. Bude to můj dárek Švédům.“
Vzal jí průkazku z prstů. Přečetl jméno, které na ní bylo.
„Theis Birk Larsen.“
Sarah Lundová se ještě jednou otočila kolem dokola. Snažila se uložit do paměti zežloutlou trávu, strouhy a lesy.
„Řídit budu já,“ řekla pak.
ANOTACE
Román napsaný na základě originálního scénáře Sorena Sveistrupa. Vyšetřovatelka Sarah Lundová se těší na svůj poslední den u kodaňské policie a na stěhování za přítelem do Švédska. Všechno se ale změní, když je v lese za městem nalezena devatenáctiletá studentka Nanna Birk Larsenová, znásilněná a brutálně zavražděná. Plány Lundové na stěhování musí počkat, neboť se ujímá spolu s detektivem Janem Meyerem vyšetřování tohoto případu. Zatímco Nannina rodina se nedokáže vzpamatovat ze své tragické ztráty, místní politik Troels Hartman žije volební kampaní, která jej má vynést do vytouženého křesla kodaňského starosty. V okamžiku, kdy nečekaně vyjdou na světlo světa spojnice mezi radnicí a vraždou, nabírá celá kauza naprosto jiný, nečekaný směr. V průběhu dvaceti dnů se v případu vynořuje jeden podezřelý za druhým a honbu za vrahem komplikuje eskalující násilí a nechutné politické intriky.
Nakladatel: Jota, originál: The Killing, překlad: Lumír Mikulka, vázaná, 712 stran, 498 Kč
