V neděli skončila minisérie Pět mrtvých psů z volného cyklu České televize Detektivové od Nejsvětější trojice na motivy knih Michala Sýkory.
I v nové knize Ještě není konec vystupuje svérázná komisařka Výrová. O tento titul můžete aktuálně soutěžit a abychom vás trochu navnadili, nabízíme ukázku z knihy.
Vrchní komisařka Marie Výrová si toho dne uvědomila, že vlastně nikdy neviděla žádného spisovatele. Ne že by nečetla, právě naopak, zvláště poslední dobou, poté co dospěla k názoru, že se nehodlá nechat u televize nadále rozčilovat zpravodajstvím a debilizovat původní seriálovou tvorbou. Zkrátka si jen uvědomila, že Bohdan Koliha je první spisovatel, kterého má možnost vidět in natura. Nový šéf Jindřich Šupina, téměř dvoumetrový vyschlý šedesátník, jí ho představil, když s kupou papírů vešla do jeho kanceláře a našla ho živě debatujícího s obrýleným mužem, kterého tipovala tak na čtyřicet let a na povolání, při němž nebývá vystaven žádným velkým stresům. Koliha na sobě měl džíny a manšestrové sako, na opěradlo židle si odložil dlouhý zimní kabát, a když Marie vstoupila, trhl sebou, jako by je Velká Sova přistihla při něčem nekalém. Šupina je představil a pak vysvětlil, že se se spisovatelem seznámil asi před dvěma lety na svém předchozím působišti a Koliha pak na základě jednoho jeho případu napsal detektivku, o níž následně sám spisovatel téměř omluvně prohlásil, že se sice nestala bestsellerem, ale vysloužila si pozitivní recenze. Marie ten den nepřekypovala bůhví jak dobrým rozmarem a rozhodně necítila potřebu nechat se od záplavy administrativní práce, do které se pustila s ponuře zarputilým odhodláním, že dnes smete ze stolu všechny resty, vytrhovat planým tlacháním s nějakým pisálkem, který si policajty stejně buď romantizuje, nebo z nich dělá zkorumpované alkoholiky. A tak pouze spěšně šéfa ujistila, že nebude rušit, podala mu složku, kterou si měl prostudovat a pak ji schválit a podepsat. Šupina Marii k překvapení jejímu i spisovatelovu vyzval, ať zůstane.
„O ní byste měl napsat,“ řekl Kolihovi. „Díky jejímu vyšetřování dokonce padl ministr vnitra. To by pro vás byl námět.“
Marie se na svého šéfa zamračila, tohle bylo přesně to téma, o kterém rozhodně nechtěla mluvit, a už vůbec ne s někým, kdo by z něj mohl chtít vytřískat senzaci.
„Který?“ zeptal se autor detektivek tónem člověka, jenž si k politické životnosti tuzemských ústavních činitelů vypěstoval lhostejný přístup.
„No kolik za poslední půlrok asi tak padlo ministrů vnitra?“ zeptal se Šupina udiveně.
Bohdana Kolihu to ovšem nijak neoslnilo. Naštěstí, pomyslela si Marie.
„Myslíte Gelnara? Cosi jsem zaslechl, ale mě tyhle věci zas tak neberou.“
„Pan Koliha je tu kvůli jednomu starému případu,“ informoval Marii Šupina. „Zkuste se zeptat tady paní komisařky, ona je olomoucká rodačka. Já v té době byl ještě v Ostravě.“
„Slyšela jste někdy o té slavné vraždě v rodině Třebovických?“ obrátil se spisovatel na Velkou Sovu. Ta musela dle pravdy přiznat, že nikoliv.
„Už je to dávno,“ dodal Koliha omluvně.
„O co šlo?“ zeptala se Marie ze zdvořilosti.
„Vražda půlročního dítěte. Tenkrát se o tom dost psalo.“
„Tady v Olomouci?“ podivila se Marie. Spisovatel přece jen dokázal vzbudit její zvědavost. „O ničem jsem neslyšela. Kdy se to stalo?“
„V roce 1987. V srpnu.“
„Aha…“ odvětila Velká Sova. „To jsem ještě u policie nepracovala.“ „Mě to zajímá proto, že má žena u toho byla, tehdy samozřejmě ještě jako dítě.“
„U vraždy?“
„Byla tehdy u Třebovických na prázdninách. Kamarádila se s jejich vnučkou a v ten den zrovna pobývala u Třebovických v domě. Dodnes se z toho úplně nevzpamatovala.“
„Co se stalo?“
„Matka tam uřízla vlastnímu dítěti hlavu na cirkulárce,“ řekl Koliha věcně, jako by šlo o běžnou záležitost.
Marie naprázdno polkla. „O tom jsem neslyšela…“
„Pan Koliha za mnou přišel s prosbou, jestli by nemohl nahlédnout do tehdejšího vyšetřovacího spisu.“
„Chtěl bych srovnat vzpomínky své ženy s nějakým objektivním pohledem na to, k čemu tenkrát došlo,“ dodal Koliha na vysvětlenou. „Znám tady pana komisaře, a když jsem se dozvěděl, že teď slouží v Olomouci, přijel jsem ho požádat o pomoc.“
Marie na svém novém šéfovi viděla, že je v rozpacích. Slyšela už od něj, že se jeden z jeho starších, ale efektních případů odhalení nezvykle systematického vraha důchodců stal předlohou pro detektivku, ale knihu nečetla, a vlastně ani nevěděla, kdo ji napsal. A teď za ním spisovatel přijel do Olomouce na nové působiště, aby znovu zúročil svou známost. „Byla vaše žena nějak předmětem vyšetřování?“ zeptala se.
„Bože chraň. Vím jen, že vypovídala jako svědek. Ale jestli se ptáte, jestli byla nějak podezřelá, tak to ne. Vždyť jí bylo dvanáct.“
„Co myslíš, Marie?“ shlédl k Marii ze své dvoumetrové výšky plukovník Šupina.
„Brání něco tomu panu Kolihovi spis ukázat?“ odpověděla Marie otázkou.
„Podle mě ne.“
„Tak já zavolám do archivu. Ale bude to určitě nějakou chvíli trvat.“ Bohdan Koliha se na Velkou Sovu spokojeně usmál. Jestli z ní někdy udělá postavu, tak tento úsměv Marii ujistil, že bude kladná hrdinka. „To nevadí.“
„Proč to vlastně chcete vidět?“ zeptala se ho Marie.
„Jak jsem říkal, hlavně kvůli ženě. Dodnes ji to traumatizuje, hlavně protože si myslí, že to ta matka neudělala.“
Marie údivem znovu pozvedla obočí. „A vy si chcete zahrát na detektiva,“ glosovala to suše.
Ta představa Kolihu rozesmála. „Ne, to ne. V detektivkách není většího klišé než postava autora detektivek, který vyšetřuje vraždu.“
Na to ani Velká Sova, ani její šéf nedokázali vhodně reagovat. Pět vteřin rozpačitého ticha. Koliha pohlédl z jednoho policisty na druhého. „Ten archiv…“ nadhodil.
„Jo, jdu to zařídit,“ chopila se Marie příležitosti ukončit debatu se spisovatelem.
„Nedáte si mezitím kávu?“ zeptal se Kolihy Šupina a dočkal se okamžité kladné odpovědi.
ANOTACE:
Je horké srpnové odpoledne roku 1987. Končí prázdniny a dvanáctiletá Hana se v prvorepublikové vile u řeky na kraji města stane svědkem šokující vraždy. Příslušníci Veřejné bezpečnosti pachatele nápadně rychle zadrží, přičemž Hanino tvrzení, že vrahem byl ve skutečnosti podivný zelený přízrak, ze všeho nejvíc připomínající vodníka z Erbenovy Kytice, nikdo nebere vážně. Policejní komisařka Marie Výrová se tentokrát bude zabývat čtvrt století starou vraždou. Po setkání s Hanou Kolihovou, která se z hrůzného zážitku nikdy nevzpamatovala, zpočátku jen ze zvědavosti prostuduje spis dávno uzavřeného případu. Záhy však nabyde jistoty, že se tehdejší vyšetřovatelé dopustili řady chyb a že podezřelých, již ke zločinu měli motiv a příležitost, může být mnohem víc. Rodinné přízraky po pětadvaceti letech ožívají i proti vůli těch, kteří si ze všeho nejvíc přáli zapomenout. Na všech leží stín viny. Kdo je skutečným pachatelem zločinu, který zcela rozvrátil kdysi prominentní rodinu věhlasného místního lékaře?
Nakladatel: Host, 288 str., 299 Kč
