Ukázka z knihy Jamese M. Caina Servírka

Americký spisovatel a novinář James M. Cain je u nás znám především díky titulu Pošťák vždycky zvoní dvakrát (recenzi jsme přinesli). Aktuálně se na knižní pulty chystá další kniha tohoto autora spojovaného s drsnou školou amerického detektivního románu. Přečtěte si ukázku z knihy Servírka, kterou vydá v příštím týdnu nakladatelství Motto.

Kapitola 29

servirka-cainZačal vypisovat úmrtní list a pak udělal pauzu a přivolal policii, „aby nebyly žádné dohady,“ načež se otočil ke mně a prohlásil: „Nejspíš se vám o tom nezmínil, ale já se ho pokoušel varovat, že by se mu manželství mohlo stát osudným. Když jsem si v novinách přečetl, že se oženil, rozčílilo mě to…“
Přerušila jsem ho: „Řekl mi všechno a tohle obzvlášť, ale stejně jsme se vzali. Věděl, co riskuje, a já ho prosila, aby na to nezapomínal, ale on prostě chtěl vést normální život.“
Doktor Cord na mě upřel pohled, který mi byl až příliš povědomý – podobně se na mě díval seržant Young, právník Eckert, ale také Tom, Lacey, Luke Goss a spousta dalších zákazníků v baru; všichni muži se tak na mě dívali od mých dvanácti, kdy jsem začala mít ženské křivky. V práci jsem takové pohledy samozřejmě vítala a můj hluboký dekolt k nim muže přímo vybízel, ale teď mi připadaly nevhodné; vždyť jsme stáli v ložnici mého manžela, sotva metr od nás chladlo jeho tělo a moje tělo nebylo ani trochu odhalené nebo vyzývavé. Doktor Cord ale nejspíš vnímal mrtvá těla jako součást své práce, takže ho Earl od zírání vůbec neodrazoval. Do očí mi vyhrkly slzy; spíš ze vzteku a frustrace než ze smutku.
„Earl měl jistě právo na normální život,“ opáčil doktor Cord, „ale nejsem si jistý, jestli ho žil.“ „ale nejsem si jistý, jestli ho žil.“ Ukázal na kapačku vedle křesla v rohu a lahvičky s infuzí srovnané na poličce. Pak se sklonil a ukazováčkem a prostředníčkem štítivě zvedl z podlahy podprsenku. „Tohle je krásné prádlo, paní Whiteová, ale pokud se nepletu, je nejméně o dvě velikosti menší, než vaše vnady.“ Vytrhla jsem mu podprsenku z ruky a schovala ji do kapsy saka.
Pokračoval: „Policie tu bude za chvíli, ale nemusí jít o nic víc než o rutinní záležitost. Povím jim o Earlově diagnóze a předchozích záchvatech. Dokonce ani nemusejí nařídit pitvu. Nebudou k tomu mít důvod. Pokud…“
„Pokud?“
„Pokud jim nepovím o tom prádle ve vaší kapse.“ Došel ke křeslu a vytáhl z držáčku prázdnou nádobku od infuze. „A také o léčbě, kterou jsem mu neschválil. Kdybych jim to- hle všechno řekl, možná by pitvu přece jen nařídili. Ale já si nemyslím, že je nutné je zasvěcovat. Prokážu Earlovi laskavost a dopřeju jeho duši klid. Nezaslouží si, aby bylo jeho jméno v souvislosti s nějakým skandálem vláčeno novinami. Každý člověk občas potřebuje, aby mu někdo prokázal laskavost. A je jedno, jestli je živý nebo mrtvý.“
Věděla jsem, co si o mně myslí. Domníval se, že jsem pro Earla byla něco jako Bella, jen lépe placená.
„Klidně jim povězte, co chcete,“ vyštěkla jsem. „Nemám co skrývat.“
„Paní Whiteová…“
„Nepotřebuju žádnou laskavost. A ani žádné laskavosti nenabízím, rozhodně ne toho druhu, jaké máte na mysli. Že se nestydíte naznačovat…“
Z chodby jsem zaslechla kroky a vzápětí se mi za zády otevřely dveře. Doktor Cord mi nahlédl přes rameno a okamžitě se napřímil, podle čehož jsem usoudila, že přišli policisté. Netušila jsem, co z našeho rozhovoru mohli slyšet, ale nevyčítala jsem si, že jsem nezůstala zticha. Jen jsem doufala, že až se otočím, uvidím neznámé tváře.
Ale stejně jako mnohé dřívější modlitby ani tahle nebyla vyslyšena.
„Ocenili bychom, kdybyste ustoupil a odložil tu lahvičku, doktore,“ pronesl svobodník Church.

Church i Young byli v civilu a oba vypadali, jako by jim někdo uprostřed volného večera zavolal domů a oni při zvuku mého jména okamžitě přispěchali. Dostala jsem strach – ačkoli jsem se ani tentokrát ničím neprovinila, měla jsem na krku už druhého mrtvého manžela, a to vůbec nevypadalo dobře.
Doktor Cord jim pověděl všechno, čím mi vyhrožoval, a já musela vysvětlovat, odkud se vzala podprsenka v mé kapse a kapačka. Pověděla jsem jim tedy celý příběh. Jen jsem si nechala pro sebe, že jsem navrhla, aby Earl Bellu zavolal. Konec jsem ani Bellu ani Kitty-Cat. Prostě mě v 
Zahradě zastihl telefonát a pak jsem přispěchala stejně jako oni, našla jsem místnost tak, jak ji vidí oni, a manžela na hranici smrti. Řekla jsem pravdu a přidala k ní malou lež – naprosto nevinnou lež, která neměla jiný účel než zmírnit moje ponížení.
„Proč jste si vzala prádlo cizí ženy?“ zajímal se svobodník Church stejně neutrálním hlasem jako jindy, ale bylo znát, že si o mně nemyslí nic dobrého.
„Zvedl ho doktor, ne já. Podal mi ho. Řekl, že nechce, aby okolo Earla vznikl nějaký skandál.“
Lékaře už poslali domů. Podal nám kompletně vyplněný úmrtní list a dal jasně najevo, že si nad námi všemi myje ruce – nad Earlem, mnou, policií a všemi ostatními. Jeho pacient zemřel. Má po práci.
„Kdo byla ta žena?“
Pokrčila jsem rameny. „V tomhle městě stejně jako v každém jiném žijí ženy, které berou peníze za intimní akt. Muži nějak vědí, kde je najít.“
Seržant Young na mě pohlédl s posmutnělými sympatiemi v očích, nebo jsem alespoň měla ten dojem. Výslech však vedl Church, i když byl z těch dvou mladší a měl nižší hodnost.
Pochopila jsem, že jeho touha z něčeho mě usvědčit nezanikla s exhumací Ronova těla, ale jen na chvíli usnula; při rakovině se tomu říká remise. Nebezpečí nikdy úplně nezmizí, jen ně- jaký čas hibernuje.
„Některé věci si budeme muset odnést a nechat je prozkoumat v laboratoři. A uděláme pitvu.“
„Udělejte, co musíte.“
„Ušetříte nám čas, když nám rovnou povíte, co zjistíme.“
„O tom si budete muset promluvit s doktorem Jamesonem – to on Earlovi doporučil tu léčbu, ty chemikálie.“
„Tak proč jste ve chvíli, kdy váš manžel potřeboval pomoc, zavolala doktoru Cordovi raději než Jamesonovi?“
Mávla jsem rukou směrem ke kapačce. „Nedůvěřovala jsem tomu. Řekla jsem Earlovi, že tomu nevěřím. Doktor Cord ho varoval před rizikem, od něj Earl věděl, co by ho mohlo stát život. Proto jsem zavolala jemu.“
Svobodník Church kývl, jako by mu to připadalo velmi rozumné, a já se mohla trochu volněji nadechnout. Pokynul mi směrem ke dveřím.
Ale než jsem vyšla na chodbu, ozval se: „Vím, že vám to nemusím připomínat, ale stejně to raději povím. Neodjíždějte z Hyattsville, paní Whiteová. Ano?“
„Kam bych měla jezdit?“ zeptala jsem se.
„Kamkoli. Ale nedělejte to.“
„Můžete mi prozradit důvod?“
„Možná budeme potřebovat, abyste nám pomáhala s vyšetřováním.“ Nic víc nedodal, ale viděla jsem mu na očích, že mi neřekl všechno.

Šla jsem dolů a Young s Churchem zůstali u těla. Do obývacího pokoje přišla Araminta a já ji požádala, aby mi dělala společnost. Připojila se k nám Myra a pak i Leora a všechny čtyři jsme jen mlčky seděly. Řekla jsem jim, že nic neplánuju, takže nemůžu mluvit o budoucnosti, ale „ať to dopadne jakkoli,“ dám jim slušné odstupné a pomůžu jim najít jinou práci.

ANOTACE

servirka-cainTruchlící vdova… nebo černá vdova? Po nečekaném úmrtí despotického manžela při autohavárii si krásná Joan Medfordová musí rychle najít práci, aby nepřišla o dům. Získá zaměstnání jako servírka v baru, kde si jí brzy všimnou dva muži – mladý, pohledný, ale nepříliš movitý Tom a postarší, velmi zámožný Earl White III. Ten Joan nabídne nejen 50 000 dolarů, aby splatila hypotéku, ale také velmi neobvyklou nabídku k sňatku. Nebude však cena za nově nabytý pohodlný život příliš vysoká?

Nakladatel: Motto, 289 Kč

Pošlete článek dál:

Autor příspěvku: Centrum DETEKTIVKY

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

reCaptcha * Časový limit vypršel. Prosím obnovte CAPTCHA