I. J. Parkerová vypráví příběhy Akitady Sugawary, ve kterých čtenáře přenáší do Japonska 11. století, kde se tento úředník císařské správy pouští do nebezpečného vyšetřování. Autorka v příběhu Smrt na podzimní řece nabízí nejen strhující vyprávění plné zvratů, ale i poučný pohled na zvyky a poměry Japonska v období Heian.
Přečtěte si ukázku z knihy.
Ve vodách Joda
křičí mladá rybka Aju.
Zmítá se
propíchnuta zobákem kormorána.
Jak žalostné!
(Z Rjodžin hišo, sbírky písní kurtizán
od císaře Go-Širakawy)
ŘEKA
Akitada přivřenýma očima pozoroval ubíhající scenérii.
Řeka byla stejně tmavě zelená jako lesnaté břehy a ztěžka plynula k moři. Matně viditelné ryby plavaly v modravých vodních hlubinách, stříbrné stíny v proměnlivých odstínech zelené. Na břehu byl zelený závěs lesa tu a tam narušen zábleskem zlata nebo lehkým dotekem červeně.
Byl podzim, „měsíc proměňujícího se listí“.
Vzpomněl si na něco, co kdesi četl: „Nepřetržitě proudí řeka do moře, nikdy se nezastaví, stále se mění, ztrácí se ve vírech a rýžových polích a získává nový život z potoků a přítoků. Stejně tak člověk.“
Dospěl do poloviny života, i když se při několika příležitostech málem ztratil. Vody jeho života se nyní pohybovaly klidněji, jak v úředním životě tak i doma.
Loď byla hluboko ve vodě, tři polonazí muži ji poháněli bidly a jejich pán ji řídil u kormidla. Pod střední částí zakrytou rákosem podřimovali cestující v teple pozdního odpoledne. Byli natěsnaní, ale udržovali si uctivou vzdálenost.
Pohupování lodě je uspávalo a jejich klábosení bylo nesouvislé. Jenom mladí lidé na přídi stále tlachali a čas od času se rozesmáli nebo se dali do zpěvu.
Akitadův asistent Sadenari byl s nimi. Chlapci bylo devatenáct a svého nadřízeného znervózňoval pokusy udělat na něj dojem. Mladík byl synem nižšího úředníka a neprojevil se ani jako velmi schopný, ani užitečný. Jako nejnovější zaměstnanec ministerstva byl přidělen Akitadovi, protože jej bylo možné nejsnáze propustit.
Jako vrchní tajemník na ministerstvu spravedlnosti cestoval Akitada služebně do města Naniwa u Vnitřního moře. Mohli si zajistit elegantnější cestování – měl na to právo hodností i postavením – ale chtěl přijet co možná nejméně okázale. Jeho pravé poslání, delikátní záležitost zjistit pravdu o nedávných pirátských útocích, musí zůstat
utajeno. Oficiálně byl vybaven právními dokumenty a instrukcemi pro úřad v Naniwě, který se zabývá problematikou přepravy zboží z ciziny a západních provincií do hlavního města.
Jako většina cestujících byl v příjemně ospalé náladě.
Tu a tam v dálce vyskočila ryba, volavky vytvářely zářivé skvrny bílé proti tmavě zelenému břehu a chvilku jim nad hlavou kroužili bílí mořští rackové. Loď brzy dorazí k pobřeží.
Zanedlouho se bude muset zabývat záležitostmi, v nichž se vyznal jen velmi málo. Kdokoliv na této lodi pravděpodobně věděl o přepravě a pirátství víc než on.
Problém byl v tom, že se nesměl ptát a musel se učit pozorováním.
Vykasal si rukáv a ponořil ruku do řeky. Voda mu ochladila zápěstí a hned se cítil osvěžený. Zahýbali do ohybu řeky a břeh se přibližoval, mezi stromy se objevila zakřivená střecha elegantního pavilonu.
Mezi Naniwou a vnitrozemskými městy a chrámy proudila čilá říční doprava, ale Akitada chvíli neviděl žádné vesnice ani farmy. Pavilon měl štíhlé, červeně nalakované sloupy a střechu s modrými taškami, veranda byla zavěšena nad vodou. Byl krásný, ve své dokonalosti skoro
jako z jiného světa. Díval se, jak se pomalu sune kolem, obydlí vhodné pro nebeské bytosti v západním ráji.
Možná si jednou postaví domek na řece: prosté stavení z obyčejného dřeva, se střechou z borové kůry, aby si na ní mohly hrát veverky a opice a nesklouzly z ní. V nejteplejších letních týdnech by tam bral rodinu. Jeho malé dcerce Jasuko by se líbilo pozorovat zvířata. Učil by ji rybařit a sedávali by vedle sebe ve svém pavilonu u vody, vlasce
by nechávali unášet proudem, až by se náhle jeden bambusový
prut prudce ohnul a Jasuko by vykřikla: „Jednu jsem chytila, tatínku! Chytila jsem ji!“
A mnohem později, až z něj bude stařec a Jasuko dávno pryč s vlastní rodinou, budou tam v klidu a míru žít on a jeho žena Tamako.
Sen rozbil výkřik z přední části lodě. Lodníci skákali kolem ve snaze loď zastavit a obrátit ji proti proudu. Někteří cestující se vyptávali, ale žádnou odpověď nedostali.
Většina se zvedla, natahovali krky, aby viděli, co se děje.
Akitada byl stejně zvědavý, ale udržel se. Mladíci z přídě ovšem ne a všech pět nakukovalo do vody přes ramena lodníků. Když se k nim připojili pasažéři, loď se začala nebezpečně naklánět. Kapitán je nadávkami zahnal zpátky na místa. Když se obnovil pořádek, on a jeho muži se naklonili přes bok a vytáhli do lodě něco nasáklého a těžkého.
Všichni zalapali po dechu a mezi cestujícími to vzrušeně zašumělo.
Utonulá žena.
Jeden z cestujících blízko něj, tlustý majitel obchodu vracející se z pouti do Hačimanovy svatyně v Iwašimizu, pohoršeně zasyčel a zavrtěl hlavou. „To se tu děje pořád,“ pronesl. „Děvčata z nevěstinců se vždycky zabíjejí v řece.“
Sebevražda?
„Z jakých nevěstinců?“ zeptal se Akitada. „Jak se tam dostala?“
Kapitán to vysvětlil: „Jsme skoro v Eguči.“
Eguči, Kamusaki a Kaja se spojily se starodávným hlavním městem Naniwa a přístavním městem Kawadžiri. Tři menší sídla se specializovala na obstarávání prostitutek lodníkům a obchodníkům.
Akitada protestoval: „Ale to je po proudu.“
„Proudy a říční provoz dokážou těly hodně zahýbat, pane,“ řekl lodní kapitán.
Možná. Ale přesto.
Akitada se zvedl a šel na příď. Teď viděl, že před nimi se řeka rozšiřuje a další se k ní připojuje. Na jejich soutoku, na samotném výběžku toho, co vypadalo jako velký ostrov v širokém proudu, leželo město.
Podíval se dolů na tělo na dně lodě. Schoulena na boku vypadala drobná. Dlouhé, černé vlasy jí zakrývaly tvář a větší část zad. Tělo bylo pod mokrým hedvábím košile téměř necudně odhalené.
Bylo to krásné tělo ještě nenadmuté pobytem ve vodě, ale ladných tvarů a bez vady. Možná řeka odplavila ozdobné doplňky jejího řemesla.
Někdo vedle něj těžce dýchal. Sadenari vyvaloval oči na mrtvou ženu, obličej rudý a ústa dokořán. Když zachytil Akitadův pohled, ztěžka polknul.
Akitada se na něj obořil: „Sedni si!“ a pak se sklonil, aby si tělo prohlédl důkladněji. Hedvábí bylo velmi dobré kvality a o dlouhé vlasy, nyní zcuchané a plné kousků vegetace a řas, se pečovalo. Podíval se na její malé ruce a nohy a zjistil, že jsou měkké a nehty pečlivě zastřižené.
„Obraťme ji, abychom viděli, jestli má nějaká poranění,“
řekl kapitánovi.
Na tak drsné muže s ní zacházeli velmi jemně.
Na těle se nenacházela žádná zranění, ale přesto Akitadu překvapilo. Když si lépe prohlédl její tvář, zdála se daleko mladší, než jak odhadoval z její dobře vyvinuté postavy. Obličej měla na jedné straně trochu opuchlý, možná z pobytu ve vodě, a oči se dívaly do prázdna, ale i tak šlo o mimořádně a dětsky krásnou tvář. Nějaké stopy
líčidla jí zůstaly na rtech a kolem očí, ale pro vylepšení vzhledu ho nepotřebovala.
S ohledem na nevinnost naznačovanou jejím mládím jej víc zarazilo jiné odhalení. Tenké přiléhající hedvábí nenechávalo nic představivosti a kromě vlasů na hlavě neměla po těle ani chloupek. Holila si stydké ochlupení, což bylo obvyklé u některých prostitutek.
Akitada vstal. „Něčím ji přikryjte,“ řekl kapitánovi a trochu se styděl za mrtvou dívku, ačkoliv lodníci byli dost staří, aby mohli být jejími otci. „Jaký je obvyklý postup, když najdete oběti utonutí?“
„Odvezeme je správci v Eguči.“
Akitada přikývl a vrátil se na své místo. Tam se k němu připojil Sadenari, který se nemohl dočkat, aby se omluvil.
„To je tím,“ vysvětloval a červenal se (velmi mladí se stále ještě uměli při takových věcech červenat), „že jsem nikdy neviděl mrtvou ženu. Vím, že to ode mne musíte považovat za velice neslušné, ale dostali jsme oči, abychom se dívali na svět, viďte?“
Byl to upřímný mladík a Akitada se dal obměkčit. „To je pravda, ale i mrtví mají nějaké právo na soukromí.“
Sadenari zčervenal ještě víc. „Ovšem je jim to jedno. A jestli ta dívka byla prostitutka, mnoho mužů ji muselo takhle vidět, když ještě žila.“ Akitada se na něj podíval a Sadenari vzplanul do ruda. „Aspoň… si myslím, že se to tak musí dělat.“
„Ty jsi nikdy nenavštívil dům rozkoše?“ zeptal se překvapený
Akitada.
Sadenari zavrtěl hlavou. „Někteří mluvili o Eguči. Byli tam mnohokrát a prý jsou ta místa plná krásných žen.
Muž jich může mít několik za jednu noc.“ Potom vyhrknul: „Ach, jak bych si přál, abych to mohl zkusit aspoň jednou.“
Akitada si odfrknul. „Nesmysl. Vašemu otci by se to nelíbilo. Počkejte, až budete mít manželku.“ Sadenari pocházel z velmi korektní rodiny. To byl asi důvod, proč byl ještě v devatenácti panic.
„Ano, pane,“ zamumlal Sadenari a zatvářil se sklíčeně.
Akitada pocítil záchvěv soucitu. Hodně mladí lidé mají vlastní starosti, ale mít s sebou mladíka posedlého chtíčem by mohlo být mrzuté, snad i nebezpečné, když člověk jde po zkorumpovaných úřednících. Skutečnost, že budou pracovat tak blízko měst plných veřejných domů,
bude pravděpodobně Sadenariho udržovat ve stavu bolestného mentálního rozrušení a mohla by ho navést k lumpárnám. Akitada si zahrával s myšlenkou vypustit ho v Eguči, ale mladík patrně neměl peníze na koupení ženy – jeho otec jej držel velmi zkrátka a poskytnout mu zálohu na noc hýření bylo Akitadovi proti srsti.
Otočil se, aby sledoval, jak se blíží k přístavišti v Eguči, kde kotvily další lodě jako ta jejich. A už se k nim blížilo několik malých výletních člunů, jejichž cestující drželi velké slunečníky v jasných barvách. Prostitutky dychtivé popadnout první zákazníky. Povzdechl si a pohlédl na Sadenariho, chlapec ženy hladově pozoroval. Když dívky v prvním člunu začaly zpívat, jako tvář se radostně rozzářila.
„Ach,“ vydechl, „neměl jsem tušení, že mohou být takové
umělkyně.“
Akitada si jen odfrkl. Sadenari měl hezkou tvář, byl mladý a aristokrat. I ta nejzištnější žena ve vodním řemesle by se v takovém případě mohla dát obměkčit. Snad bude nejlepší jej ponechat vlastním možnostem.
Když manévrovali k přístavnímu můstku, propukla mezi cestujícími a čluny rušná diskuze. Jeden z mladíků vlezl do člunu s růžovým slunečníkem a objal jeho majitelku.
Když loď přivázali, Akitada a Sadenari vystoupili, ale zastavili se, aby mohli pozorovat, jak vynášejí mrtvou ženu. Sadenari se ošíval.
Zpráva o utonulé dívce se rychle rozšířila a shromáždil se malý houf, aby civěl na rákosovou rohož zakrývající tělo. Většinou to byly ženy, mladé i starší, nervózní nebo pouze zvědavé.
Po krátkém, napjatém čekání se místní správce, korpulentní muž s pupkem a štětinatým knírem, protlačil kolem nich. Zvedl rohož, podíval se a zavrtěl hlavou. Vybral dvě ženy středního věku a přivolal je mávnutím. „Podívejte se. Pracovala tady?“ Nakoukly a také zavrtěly hlavami.
Jedna řekla. „To byla kráska, že jo?“ Správce přikývl a zase rohož spustil. „Ta není z našich,“ zavolal na přihlížející a ti se rozešli.
Akitada následovaný Sadenarim se přiblížil k muži a řekl:
„Byl jsem na lodi. Lodníci ji našli proti proudu, u toho ohybu.“
Ukázal. „Zdá se to příliš daleko, aby tam došla z Eguči.
Možná to není obyčejná sebevražda další prostitutky. Navíc, jak už řekla ta žena, byla pozoruhodně krásná.“
Správce si ho prohlédl, všiml si hedvábné róby a začal uctivě: „Je od vás velmi hezké, že se zajímáte, pane, ale ujišťuji vás, že naše dámy jsou mimořádné. U nás domy zaměstnávají pouze nejtalentovanější a nejkrásnější dívky.
Je tu mnoho hezčích než tahle.“ Pohrdavě postrčil tělo na zemi nohou ve vysoké botě. S úšklebkem k Sadenarimu dodal: „Jsem si jistý, že pány potěší, až si během pobytu zde ověří, že to je pravda.“
To Akitadu podráždilo. „Děkuji vám, ale my cestujeme úředně. Všiml jsem si něčeho přivázaného na dívčině krku.
Snad vám to pomůže odhalit její původ.“ Sehnul se, zvedl opět rohož a ukázal na tenkou pletenou šňůrku z bílého hedvábí, schovanou za dlouhými, mokrými vlasy. Byla ovinutá kolem štíhlého krku a mizela pod záhyby roucha.
Správce ji popadl a vytáhl malý brokátový váček. „Jenom amulet,“ řekl pohrdavě. „Má je většina dívek. Pošleme zprávu do Kamusaki a Kaji. Mohla skočit do vody z některé lodi. Nejlepší ale bude nechat ji mnichům, ať ji zpopelní. Byla ve vodě a takové mrtvoly dlouho nevydrží.“
„Nic víc neuděláte? Ani se na amulet nepodíváte?“ zeptal se rozzlobeně Sadenari. „Pan Sugawara a já pracujeme na ministerstvu spravedlnosti. Zaráží mě, jak velmi laxní jste při plnění svých povinností.“
Správce zrudl. Znovu se sklonil, otevřel váček a vytáhl malou pozlacenou minci. „No podívejme. Kousek stříbra.“
Vážil kov v ruce.
„Ukažte mi to,“ požádal Akitada hlasem, jenž nepřipouštěl debatu.
Správce mu neochotně předal minci. Byla nezvykle dělaná a vypadala, že je převážně ze stříbra, ale se slabou, ozdobnou vrstvou zlata. Uprostřed měla čtvercový otvor stejně jako měděné mince. Otvory v měďácích byly na šňůrky, aby se mohly pohodlněji nosit, tady ale o žádnou takovou minci nešlo. Stříbrňáky a zlaťáky byly podlouhlé
a bez otvoru. Kromě toho tento penízek zdobil složitý vzor, tak precizně dělaný, že jej Akitada musel zvednout k očím, aby rozeznal maličké postavy Buddhů a mraky.
Peníz byl nejspíš myšlen jako amulet a otvor sloužil k uvázání kolem krku nositelky. Proč jej tedy měla dívka schovaný ještě ve váčku?
„Není to mince,“ řekl Akitada, „ale buddhistický amulet.
Myslím ovšem, že nebyl vyrobený v této zemi. Podívejte se.“ Ukázal zdobení správci.
„To je jedno,“ odvětil správce. „Má nějakou hodnotu.
Počítám, že ho dostala od zákazníka. Máme cestovatele z Koreje a z Číny. I jejich mniši se zastavili v Eguči.“ Zachechtal se a potutelně se na Akitadu podíval. „Divil byste se, co můžou mniši vyvádět, pane.“
Akitada by se nedivil, ale snažil se vypadat nesouhlasně.
„Předpokládám, že to půjde na pohřeb té dívky.“
„Jistě, pane.“ Správce natáhl ruku.
Akitada zíral na medaili. „Podívejte se tady,“ řekl, „je to zajímavý kousek. Mám přítele, kterému by se líbil. Co kdybych věnoval přiměřený dar, dostatečný, aby zaplatil její pohřeb, výměnou za toto?“
Správce pokrčil čelo. „Já nevím. Je to důkaz. Kolik jste měl na mysli, pane?“
Akitada si sáhl do šerpy a vytáhl zlaťák. „Zlato za stříbro?“
Podržel oba předměty před správcovýma chamtivýma očima. Zlatá mince byla velká a svítila v zapadajícím slunci. V porovnání vypadalo časem ztmavlé stříbro amuletu uboze.
Správce sáhl po zlatě. „Platí, pane. A ta nebohá dívka vám poděkuje z onoho světa.“ Zachytil Akitadův ostražitý pohled, když si strkal zlato do opasku. „Postarám se, aby se to dostalo k mnichům, pane.“
Akitada přikývl a vyrazil do města. Sadenari zůstal pozadu a sledoval, jak správce a jeho muži odnášejí tělo utonulé dívky. Potom pospíchal za Akitadou. „To bylo laskavé, pane,“ řekl, když ho doběhl, „ale vy tomu správci důvěřujete? Mně připadal jako zloděj.“
„O tom není pochyb,“ poznamenal suše Akitada. Rozhlédl se nahoru a dolů ulicí plnou obchodů a jídelen, všechny dekorované prapory a papírovými svítilnami. „Nevím jak vy, ale já mám hlad. Co takhle ochutnat místní jídlo?“
Jedli v malém podniku, kde se nezdálo pravděpodobné, že budou obtěžování ženami nabízejícími své služby. Starý číšník správně odhadl Akitadovo postavení a uvedl je do výklenku, kde bylo na vyvýšeném místě položeno několik polštářů. Zuli si boty, posadili se a objednali si jídlo a víno.
Starý číšník oznámil: „Máme koule chobotnic,“ a s ohýnky v očích čekal na jejich reakci.
Akitada se svědomitě zachechtal. „Každopádně nám ty své koule přineste a cokoliv jiného, co můžete doporučit.“
Číšník se sípavě zasmál a odšoural se.
Byl to dětinský humor, ale k Akitadovu překvapení se Sadenari vůbec neusmál. Tvářil se zasmušile a nemluvil.
Akitada jej zanechal jeho myšlenkám a rozhlížel se kolem.
Ne všichni hosté byli střízlivě odění, zamlklí muži cestující pracovně a ne pro potěšení. Někteří z nich se zcela jasně zastavili v Eguči kvůli kurtizánám a bavičkám.
Víno, jež přinesli, bylo výtečné. Když číšník naléval, ruce se mu třásly jako Seimeiovi a Akitada pocítil bodnutí pocitu viny. Seimeiovo zdraví už začínalo být velmi chatrné.
Nedávno vyslovil přání navštívit svou domovskou vesnici a vykonat pobožnosti v rodinné svatyni. Zdálo se, že se jeho starý přítel připravuje připojit ke svým předkům.
Nemohl se zbavit pocitu stísněnosti.
Tok myšlenek mu přerušil Sadenari: „Mohl jste trvat na vyšetřování, pane,“ prohlásil a upřeně se na něj díval.
Znělo to jako pokárání.
„Co?“
„Ten správce. Nechá si vaše zlato a jejího těla se zbaví.“
Akitadu to podráždilo. „Co je vám do toho?“
„Vsadím se, že byla zavražděna. To není správné. A vy s vaší pověstí, že se staráte o chudé lidi.“ Sadenari se zdál velice rozrušený. Hodil do sebe víno – už druhý, nebo třetí pohárek?
Než mohl Akitada odpovědět, přišel číšník s jídlem.
Jídla vypadala a voněla skvěle. Ukázalo se, že koule chobotnice jsou smažené rýžové karbanátky plněné masem chobotnice. Jídlo doplňoval grilovaný úhoř s dušenou mořskou pražmou a zeleninou.
Když byli opět sami, Akitada mírně řekl: „Proč si myslíte, že byla zavražděna?“
„Měla modřinu, přímo tady.“ Sadenari si sáhl na levou stranu obličeje. „Já mám dobré oči. Někdo ji zabil a pak ji hodil do vody.“
Akitada si povzdechl. „Ta modřina – jestli to byla modřina – byla velmi nedávná. Nejspíš se to stalo, když už byla v řece.“ Ochutnal jednu kouli. „Nebo to byla nehoda,“ dodal, „spadla přes palubu a uhodila se do hlavy. Ale slyšel jste kapitána a správce. Ženy, které pracují v těchto poříčních městech, často končí své bezútěšné životy v řece.
Teď jezte, než jídlo vystydne.“ Akitada si naložil trochu mořské pražmy.
„Mohlo to být, jak říkáte, ale ona nevypadala jako prostitutka.
Vypadala… nevinná.“
Akitada se zasmál. „Ale jděte, Sadenari, ani vy jste se nemohl zamilovat do utopené ženy, kterou jste nikdy nepotkal.“
Mladík vyskočil, přičemž převrhl svou lahev vína. „Jen tak dál, smějte se svému hloupému vtipu, pane. Ta dívka byla zavražděna, a nikoho to nezajímá.“ Mladíkovi se zlomil hlas a Akitadovi bylo velmi trapně. „Byl jsem tak pyšný, že sloužím pod vámi, ale vy jste jako všichni ostatní.
Nemůžete se dát obtěžovat smrtí té ubohé mladé ženy a myslíte si, že jsem hlupák.“
V restauraci nastalo ticho; pohledy se otočily na ně.
Starý číšník připajdal s hadrem, aby utřel víno.
„Sedněte si, Sadenari,“ procedil Akitada přes zaťaté zuby. „Děláte scénu.“ Hlasitěji pak dodal: „Pojďte, sníme toto skvělé jídlo a potom se půjdeme hezky vyspat. Zítra bude rušný den.“
Sadenari se rozhlédl, zrudl a posadil se. Číšník setřel víno a odnesl prázdnou lahev. Ostatní hosté se vrátili ke svým jídlům.
Akitada řekl: „Omlouvám se za to, co jsem řekl. Bylo to bezcitné a nevhodné. Nemyslím si, že jste hloupý. Ve skutečnosti od vás bylo bystré, že jste si povšiml té podlitiny a pochyboval o správcově názoru. Snad máte pravdu, ale nemůžeme s tím nic dělat.“
Sadenari zvedl hlavu. V očích měl slzy studu, ale jeho hlas byl opět pevný. „Já tomu nerozumím.“
„Asi vám dlužím vysvětlení.“ Akitada zeslabil hlas:
„Řekli vám, že vezeme doklady z ministerstva do obchodní kanceláře v Naniwě. Ovšem nevíte, že hledám informaci týkající se pirátských útoků na soukromé lodě cestující mezi Dazaifu a hlavním městem. Tyto lodě vozily nesmírně cenné poklady jako vazalské dary určené císaři. Je možné, že někdo v Naniwě nebo v Dazaifu pracoval s piráty.
Vzhledem k okolnostem se nemůžeme vměšovat do místních problémů. Přilákalo by to nežádoucí pozornost.“
Sadenari zíral s pusou dokořán. „Chcete říct, že je do toho zapletený úředník? To je zločin proti císaři.“ Rozzářil se. „Ale to je vzrušující, pane! Děkuji, že jste mě vzal s sebou.
Přísahám, že budu vzorem diskrétnosti. Požádejte mne o cokoliv. Je mi jedno, jak je to nebezpečné. Opravdu rád bych dostal toho zrádce do rukou. I ty piráty.“ Protáhl si ruce.
„Děkuji,“ řekl suše Akitada. „Vím, že se na vás mohu spolehnout, ale nesmíte to nikomu říct.“
„Ovšemže ne. A nyní vidím, že náš úkol je mnohem důležitější než případ utonutí. V budoucnosti budu opatrnější.“
„Dobře. Teď pojďme jíst.“
Sadenari poslechl a Akitadovi se skoro vrátila dobrá nálada, když mladík poznamenal: „Opravdu si myslím, že mohu být užitečný, pane. Prosím, dovolte mi vykonat ty nebezpečnější části vyšetřování. Mám jistý výcvik v zápase a velkou sílu.“
Akitada se málem udusil poslední koulí. Sadenari si zcela jasně myslel, že má Akitada nejlepší léta dávno za sebou. Polkl a poznamenal: „Děkuji, budu to mít na paměti.“ Od dalšího ztrapňování jej uchránilo hašteření v jiné části místnosti.
Dva muži středního věku v tmavých róbách a kloboucích úředníků byli na nohou. Oba křičeli a jeden, s šířící se skvrnou na přední části oděvu, držel za krk starého číšníka.
Majitel restaurace přispěchal z kuchyně a pokoušel se úředníky uklidnit, zatímco uštědřoval kopance couvajícímu číšníkovi. Akitadovi bylo starce líto a instinktivně si ošklivil úředníky. Ale záležitost byla rychle vyřízena a majitel rozlícené hosty vypoklonkoval. Starý číšník plakal a belhal se zpátky do kuchyně.
„Kdyby jen nebyli tak suroví,“ řekl Sadenari a Akitada mu odpustil tu dřívější poznámku.
Na noc zůstali v malém klášteře na předměstí Eguči, daleko od hluku a pokušení nevěstinců. Akitada usnul okamžitě a zdálo se mu, jak hází udici do vody z verandy svého vodního pavilonu a vytahuje obrovskou rybu. Ta se ale proměnila v mrtvou dívku, která měla rysy jeho malé
dcerky.
Probudil se zalitý studeným potem a chvíli ležel a díval se na trámy krovu. Byl to jen zlý sen, snad proto, že byl přinucen ignorovat případ té utonulé. Byla tak mladá, příliš mladá, aby si takhle ukončila život.
Ještě něco se mu honilo hlavou: incident v restauraci.
Něco tam nehrálo. Ti úředníci nebyli tím, čím se zdáli.
I na tu vzdálenost vypadaly jejich róby obnošeně a barevné stuhy na jejich čapkách náležely třetímu a čtvrtému hodnostnímu stupni, příliš vysoko v hierarchii pro obyčejné úředníky, kteří si jdou za svými povinnostmi v místě jako Eguči.
ANOTACE
Další strhující případ Sugawary Akitady, kterému jde tentokrát o holý život!
Akitada Sugawara vydává do města Naniwa – dnešní Ósaky – aby odhalil úředníky prodávající informace. V doprovodu naivního účetního se stává svědkem vyzvednutí těla dětské prostitutky z řeky a její obraz se mu neustále vrací, i když se na něj v Naniwě valí jeden problém za druhým. S věrným sluhou Torem padnou do zajetí pirátů a svoji cestu na svobodu si musejí krvavě vybojovat. I po ukončení svého oficiálního poslání ho ale nejvíce pronásleduje tragický příběh mrtvé dívky…
Nové pokračování příběhů Akitady Sugawary nás opět přenáší do Japonska 11. století, kde se tento úředník císařské správy bude muset pustit do nebezpečného vyšetřování. Autorka předkládá nejen strhující vyprávění plné zvratů, ale i poučný pohled na zvyky a poměry Japonska v období Heian.
Nakladatelství Garamond, překlad: Pavel Kříž, brožovaná, 320 stran, 280 Kč
