Detektivka už dlouho patří mezi oblíbený oddechový žánr. Na knižní pulty se dostává titul, který podrobně mapuje dějiny české detektivky. Knihu Dějiny české detektivky od Michala Jareše a Pavla Mandyse vydalo nakladatelství Paseka.
Přečtěte si ukázku z knihy.
Když po roce 1969 opět cenzura zesílila a velké množství autorů ztratilo možnost publikovat (včetně několika těch, kteří se na detektivní žánr specializovali), detektivka přesto v nabídce domácích knihkupců zůstala, počty vydaných knih a jejich náklady se dokonce zvýšily. A vrátil se i ten typ literatury, který předtím komunistická propaganda zavrhla jako díla buržoazně pokleslá. Brzy se v nové síle (v množství, nikoliv kvalitě) objevily nové propagandistické pohádky o statečných policistech, pohraničnících a rozvědčících, kteří bojují s opět všudypřítomnými nepřáteli socialistického zřízení.
Vedle těchto (jiným způsobem) pokleslých pokusů vylepšit pověst policejního (ale spíše represivního) aparátu v očích české veřejnosti, znechucené a deprimované po srpnu 1968 a ještě více po srpnu 1969,
se ovšem opakovaně a ve stále větším množství objevovaly i detektivky ideologicky nezabarvené, a to jak z překladové, tak domácí produkce. Detektivka se tou dobou stala v českých zemích nejoblíbenějším
a nejvydávanějším literárním žánrem. Důvody, proč nově zostřená režimní cenzura detektivce nechávala volnost nebo ji dokonce přímo upřednostňovala, mohly být ekonomické (náklady detektivek dosahovaly desítek, někdy i stovek tisíc výtisků), ale dost možná také ideologické. Vedle prostého konstatování v duchu hodnocení současných historiků, že totiž Husákův režim si kupoval mlčení občanů metodou „chlebu a her“, tedy uspokojováním základních životních potřeb (levné bydlení, jídlo a alkohol) a produkcí neškodné lidové zábavy, jsou ale důvody, proč byla detektivka normalizačními dohlížiteli tolerována, ba pěstována, hlubší – a možná si je tehdejší strážci knihkupectví a knihoven sami ani neuvědomovali. V roce 1983 formuloval italský, původně z marxistických pozic vycházející literární historik, komparatista a sociolog literatury Franco Moretti teorii, že žánr detektivky, zejména té klasické britské, od Arthura Conana Doyla po Agathu Christie, svou podstatou potvrzuje společenský status quo, v kontrastu s uměleckou prózou, která naopak status quo buržoazní společnosti zpochybňuje, narušuje a podvrací. „Účelem detektivní prózy je návrat na začátek,“ píše doslova s tím, že zločin jako narušení společenského pořádku je vždy uspokojivě vyřešen a jeho původce potrestán, čímž je tento pořádek obnoven a potvrzen. Moretti měl samozřejmě na mysli zmíněné klasické autory whodunitek, nicméně další teoretici žánru jako Peter Messent či Dennis Porter tuto teorii úspěšně rozšířili na žánr jako celek (jistěže s četnými výjimkami a vývojem). Pokud tuto teorii aplikujeme
na husákovskou normalizaci, získáme stejný výsledek: detektivní žánr svou podstatou podporuje status quo neostalinistického režimu, a to i tehdy, pokud v konkrétním díle dobové politické a společenské pozadí není vůbec zmíněno. Podobně ostatně mohly fungovat i whodunitky překladové, když sugerovaly pocit, že narušení společenského řádu má vždy kriminální, nikoliv politickou nebo společenskokritickou podstatu.
Naopak v devadesátých letech se už bývalý i nový společenský systém kritizovat směl, o což se také autoři pokoušeli, spíše však se skromnými výsledky. Dobový diskurz detektivnímu žánru nebyl nakloněn
a přinejlepším jej ignoroval. Také autoři, kteří se mu věnovali, až na výjimky spoléhali na snížené nároky svých čtenářů a nabízeli jim především konvenční, poklidné únikové příběhy. Teprve zvýšený zájem
o sofistikovanější kriminalitu, jenž se v českých médiích začal objevovat po roce 2000, spolu s nástupem skandinávské krimi, jejíž někteří tvůrci (zejména Stieg Larsson ve svém průlomovém prvním románu) ve svých dílech vycházeli z nových zločineckých metod a typů (vedle kyberzločinu se jednalo především zločiny takzvaných bílých límečků), přilákal ke kriminálnímu žánru mladší, poučenější a ambicióznější autory – a tím i podobně naladěné čtenáře.
ANOTACE
Detektivka byla po celé dvacáté století nejoblíbenějším oddechovým žánrem českých čtenářů a její popularita neklesá ani v současnosti. Čeští literární detektivové se přitom dost liší od anglosaských suverénů: bývají nenápadní, skromní, neohromují okolí svými dedukcemi ani tvrdými pěstmi či přesnou muškou. Typické je pro ně ironizování, parodování a obecně podvracení autority takzvaného velkého detektiva. Mnohdy jejich příběhy psali uznávaní spisovatelé, knížka předních znalců však představuje i málo prozkoumané a temné uličky detektivní literatury. První podrobné shrnutí dějin kriminálního žánru v českých zemích ukazuje, kdy se poprvé objevil český detektivní román, kde má česká detektivka kořeny nebo jak se za poslední století vyvíjela. V monografii, která se čte jedním dechem jako detektivka, se potkávají Emil Vachek, Edgar Collins, Eduard Fiker, Josef Škvorecký, Hana Prošková, Václav Erben, Jaroslav Velinský, Pavel Frýbort, Michal Sýkora, Michaela Klevisová a další.
Nakladatel: Paseka, 496 stran, pevná vazba, 349 korun
