O prvních dvou dílech Mráz a Kruh od Bernard Miniera z francouzské bestsellerové série s kriminalistou Martinem Servazem jsme už psali. Třetí díl s názvem Tma vyjde 6. června, už teď si ale můžete přečíst ukázku z knihy. Autor tentokrát odhaluje naše nejskrytější noční můry, fobie a obsese. Co se stane, když někdo převezme kontrolu nad vaším životem a vztahy?
POPAMĚTI KRÁČEL LESEM. Sněhem a vichřicí. Zimou mu drkotaly zuby. Na jeho obočí a řasách visely ledové krystalky. Sníh se mu ve vrstvách lepil na prošívanou bundu a na mokrý vlněný kulich. Dokonce i Rexovi dělalo potíže prodírat se hlubokým sněhem, do něhož se při každém skoku bořil až po obojek. V pravi- delných intervalech štěkal a projevoval tak svůj nesouhlas. Jeho štěkot se vracel v ozvěně. Občas se zastavil a otřásl, jako by vylezl z vody, a kolem jeho žlutočerné srsti se přitom pokaždé roztančil mrak prachového sněhu a ledových krystalků. Jeho jemné svalnaté tlapy dělaly v bílém rubáši hluboké stopy a břicho nechávalo na povrchu zakřivený otisk jako po umělohmotných sáňkách.
Stmívalo se. Zvedal se vítr. Kde je? A kde je chata? Zastavil se a zhluboka se nadechl. Dýchalo se mu těžko, z plic mu vyrážel chrapot. Bundu a svetr měl na zádech propocené. Les na něj působil jako živý organismus. Vrzání zasněžených větví pohybujících se ve větru, suché praskání, když se do kůry zahryzl chlad, šepot větru a křišťálové zurčení nezamrzlého potoka, to všechno mu v uších znělo dvojnásob hlasitě. Šustot jeho kroků rytmizoval chůzi. Kolena zvedal vysoko a musel vynakládat stále větší úsilí, aby se vymanil ze sevření sněhu. A chladu. Panebože, to je zima! Nikdy v životě takovou zimu nezažil.
Něco spatřil skrz šedivý soumrak a sněhové vločky, které ho bodaly do očí. Něco vpředu ve sněhu. Kovový záblesk, dva zubaté kruhy… Past… Mezi chladnými čelistmi vězelo něco tmavého.
Na okamžik se mu udělalo špatně. To, co viděl, se nepodobalo žádné živé bytosti. Bylo to napůl spolykané, sežrané a roztrhané. Kolem pasti byla sražená krev a chlupy. Viděl i kosti a růžové vnitřnosti pokryté jinovatkou.
Stále ještě hleděl na past, když se ozvalo zoufalé zavytí, které jím proniklo jako zrezivělé ostří. Nevzpomínal si, že by někdy takové vytí slyšel, vytí plné hrůzy, bolesti a takřka nelidského utrpení. Žádná lidská bytost by takový zvuk nedokázala vydat. Vycházel z hlubin lesa přímo před ním. Nedaleko… Když se vytí ozvalo znovu, v žilách mu ztuhla krev. Zježily se mu všechny chlupy na těle. Potom se vytí ztratilo v soumraku, jak ho odnášel polární vítr.
Na chvíli zavládlo ticho. Potom se ozvalo další zavytí, tentokrát změněné a vzdálené. Připomínalo ozvěnu toho prvního. Ozývalo se zleva, zprava, odevšad z lesa pohlceného temnotou. Vlci… Po celém těle mu naskočila husí kůže. Vrátil se zpátky na cestu a se zoufalou energií zvedal kolena ještě výš. Směřoval k místu, odkud se vytí ozývalo. A najednou ji spatřil. Chatu. Její tmavá přikrčená silueta se rýsovala na konci aleje stromů. Poslední zledovatělé metry skoro běžel. Rex zřejmě něco ucítil, protože se rozštěkal a předběhl ho.
„Rexi, počkej! K noze, Rexi! REXI!“
Ale německý ovčák už vklouzl dovnitř pootevřenými dveřmi, které zablokovala malá sněhová návěj, takže nešly úplně dovřít. Na pasece panovalo zvláštní ticho. Náhle se z hlubin lesa ozvalo ještě příšernější zavytí, kterému odpověděl koncert štěkání. Hrdelní ozvěny si navzájem odpovídaly. Blížily se. Neobratně překročil návěj a vešel do chaty. Přivítal ho záblesk teplý jako rozpuštěné máslo. Svítila tam petrolejka.
Otočil hlavu. Zůstal stát bez hnutí. Mozkem mu projela ledová jehla.
Zavřel oči. Zase je otevřel.
To není možné. To nemůže být pravda. Musí se mi to zdát. Určitě je to jen sen.
Spatřil Marianne. Ležela nahá na stole uprostřed chaty. Její tělo muselo být ještě teplé, protože se z něj v ledovém vzduchu doslova kouřilo. Napadlo ho, že Hirtmann nemůže být daleko. Na okamžik odolával touze vydat se za ním. Všiml si, že se jí třesou všechny údy, jako by se ocitly na hraně černé propasti, mdlob nebo šílenství. Nebyl to třas, spíš křeče. Udělal krok. Pak ještě jeden. Přinutil se na ni podívat. Marianne měla tělo rozříznuté od krku až po slabiny. Musel jí to udělat zaživa, protože rána hodně krvácela. Celá horní část těla, dřevěný stůl, na němž ležela, a prkna podlahy byly doslova nasáklé hustou krví, z níž se také kouřilo. Vrah jí stáhl kůži a rozevřel hrudní koš. Zdálo se, že žádný orgán nechybí, kromě jediného. Srdce… Hirtmann ho před odchodem něžně položil na Mariannin Venušin pahorek. Srdce bylo ještě pořád teplejší než zbytek těla. Servaz viděl, jak z něj do ledového vzduchu chaty stoupá bílá pára. Překvapilo ho, že necítí žádné znechucení, že se mu neudělalo špatně. Něco tu nehrálo. Při takovém pohledu by měl vyzvracet vnitřnosti. Měl by se rozbrečet. Řvát. Ale zmocnila se ho podivná otupělost. V tu chvíli Rex zavrčel a vycenil tesáky. Servaz se k němu otočil. Pes měl zježenou srst a hleděl do pootevřených dveří. Výhrůžně a vyděšeně.
Servaz cítil, jak v něm stoupá chlad.
Přistoupil ke dveřím. Vyhlédl ven.
Stáli tam. Na pasece. Obklíčili chatu. Napočítal jich osm. Osm vlků. Vyhublých a vyhladovělých. Marianne…
Měl by ji odnést do auta. Vzpomněl si na zbraň, kterou nechal v přihrádce na rukavice. Rex vrčel dál. Servaz vnímal jeho strach a stres a pohladil ho po hlavě. Cítil, jak se mu pod srstí křečovitě napínají svaly
„Hodný pejsek,“ řekl se staženým hrdlem, sedl si na bobek a vzal Rexe do náruče.
Zvíře k němu otočilo žluté oči plné takové něhy a lásky, až si Servaz uvědomil, že se mu do očí hrnou slzy. Rexovy teplé boky se zvedaly a dotýkaly se jeho těla. Servaz věděl, že existuje jen jediná šance, jak se odsud dostat. A bylo to nejsmutnější a nejtěžší rozhodnutí, jaké kdy v životě musel udělat. Otočil se ke stolu, vzal srdce a vložil ho Marianne zpátky do hrudníku. Polkl, zavřel oči a vzal zkrvavené tělo do náruče. Bylo lehčí, než předpokládal.
„Tak jdeme na to, Rexi!“ řekl pevně a zamířil ke dveřím.
Pes začal na protest chraplavě štěkat, ale nakonec se vydal za svým pánem. Vrčel, zadní nohy mu podklesávaly a stahoval mezi ně ocas. Sklopil uši.
Vlci čekali. V půlkruhu.
Oči jim přímo žhnuly. Rexovi se zježila srst. Znovu vycenil zuby. Vlci mu odpověděli mnohem hlasitějším vrčením. Otvírali tlamy, odhalovali dásně a strašlivé tesáky. Rex na ně zaštěkal. Jeden proti osmi. Domácí zvíře proti šelmám. Neměl nejmenší šanci.
„Běž, Rexi!“ zavelel Servaz a srdce mu přitom krvácelo. „Běž! TRHEJ!“
Tváře mu zaplavily slzy, dolní ret se mu třásl a jeho duše křičela: Ne! Nechoď tam! Nedělej to, neposlouchej mě! Pes několikrát zaštěkal, ale ani se nepohnul. Byl zvyklý poslouchat příkazy, ale tentokrát pud sebezáchovy převládl.
„Trhej, Rexi! Trhej!“
Příkaz mu dal pán, kterého ze všech lidských bytostí miloval nejvíc. Nikdy nepodal takový důkaz věrnosti, lásky a poslušnosti.
„TRHEJ, PANEBOŽE!“
Pes z pánova hlasu vycítil vztek. Něco, co bylo silnější než on. Chtěl mu pomoct. Chtěl mu tu věrnost a poslušnost dokázat. Navzdory strachu.
Vrhl se na ně.
Když se proti němu rozběhl jeden z vlků, bezpochyby vůdce smečky, málem nad ním získal převahu. Otočil se a zakousl se mu do krku. Vlk zařval bolestí. Zbylí vlci ve sněhu opatrně couvli. Obě zvířata se zaklesla do sebe. I z Rexe se v tu chvíli stala divoká, vzteklá a krvelačná šelma.
Servaz už nemohl dál čekat.
Obrátil se a vyrazil. Vlci si ho vůbec nevšímali. Prozatím. Došel do aleje mezi stromy. Marianne nesl v náručí. Prošívanou bundu měl nasáklou její krví a tvář zaplavenou slzami. Za zády uslyšel první bolestné zavytí svého psa a hlasitější vrčení vlčí smečky. Krev mu málem ztuhla v žilách. Rex zavyl podruhé. Byl to pronikavý jekot. Plný bolesti a hrůzy. Volal o pomoc. Servaz zaťal zuby a zrychlil krok. Ještě tři sta metrů…
Ve větrné noci se ozvalo poslední zavytí.
Z následujícího ticha Servaz pochopil, že Rex je mrtvý. Napadlo ho, jestli se vlci spokojí s tímto vítězstvím, nebo jestli začnou pronásledovat i jeho. Odpovědi se mu dostalo velmi rychle. Ve vichřici za sebou uslyšel zavytí. Menší část smečky pokračovala v lovu. A tentokrát byl kořistí on.
ANOTACE
Na Štědrý den objeví Christine Steinmeyerová, rozhlasová moderátorka z Toulouse, ve své poštovní schránce dopis od ženy, která v něm oznamuje svou sebevraždu. Christine je přesvědčená, že se dopis dostal do její schránky omylem. Chyba? Hoax? Jenže druhý den ji zavolá do rádia neznámý posluchač, který ji obviní z toho, že nic neudělala. Brzy se urážky, hrozby a různé incidenty znásobí. Jako by se někdo snažil převzít kontrolu nad jejím životem, který se jí začne rozpadat pod rukama jako domeček z karet a promění se v noční můru. Martin Servaz se léčí na klinice pro policisty trpící syndromem vyhoření. Pronásledují ho zlé sny o bývalé lásce Marianne, unesené sériovým vrahem Julianem Hirtmannem. Jednoho dne dostane poštou obálku obsahující elektronickou kartu od hotelového pokoje, v němž před rokem spáchala sebevraždu jakási umělkyně. Někdo si přeje, aby se Martin vrátil do práce. A Martin Servaz se cítí být připravený. Co když naši nejbližší nejsou takoví, jací se zdají? Co se stane, když někdo převezme kontrolu nad vaším životem a vztahy? A co se skrývá ve tmě? Nezhasínejte světlo… a pokud to uděláte, připravte se na nejhorší!
Nakladatel: XYZ
