Nakladatelství Motto právě vydalo detektivní románový debut Tomáše Přibyla, který dostal název Pětidomí. Začíná v podzimním mrholení pohledem do auta, ve kterém zůstala pistole použitá při loupežném přepadení. Pachatel se jí tu zbavil…
Přečtěte si ukázku z knihy.
NA STARÉM MOKRÉM LISTÍ, pod kterým se skrývala měkká půda, mu podjela noha. Pádu ze svahu zabránila improvizovaná hůl, ale nevyhnul se tomu, že si musel kleknout na pravé koleno a zamazal si kalhoty. No, proč ne, když už mám špinavé i boty… Klidně se tu vyválím celý, ať to mám kompletní, říkal si.
Poprvé se mu ale díky tomu ukázalo mezi stromy Pětidomí.
Viděl Nezvalovic dům, který stál nejblíže. A taky část velkého domu mladé rodiny Kabátových – jeho střechu a horní patro. Takové detaily jako policisty v uniformách okolo ještě vidět nebylo.
Praporčíci se mu ztratili z dohledu před několika minutami.
Klidně už mohli být na konci lesa, ale taky zůstat dost pozadu za ním. Asi mu moc nepoděkují, že je sem táhl zbytečně.
Les zel prázdnotou, jakou by člověk uprostřed Prahy nečekal. Nenarazil ani na žádné další houby, jen začalo přibývat odpadků. Kdyby bydlel v Bohnicích, chodil by sem určitě na procházky. Terén sice za moc nestál, ale byl tu klid a ticho, za jaké se dnes platí.
Pár metrů před ním ležel další padlý strom. Kolem něho rostla tráva s dlouhými tenkými listy. Kousek vedle vybízely mechové polštáře, aby si do nich lehl, a kdyby bylo lepší počasí, díval se na nebe nad korunami stromů. Vlevo dole se vytvořilo jezírko, ve kterém se stékaly malé potůčky a odtékaly pak v jednom proudu dolů do Bohnického potoka. Dnes byla voda zkalená, ale jindy to mohla být tůňka s křišťálově čistou vodou. Kdoví jak je jezírko hluboké.
Když vstal a udělal pár kroků, ucítil slabý závan cigaretového kouře. Po zádech mu přejel mráz a zježily se mu chlupy na krku. Dýchal mělčeji a začal našlapovat velmi opatrně.
Jak by se mu teď hodilo, kdyby praporčíci byli na dohled a viděli z druhé strany kmeny stromů, z nichž některé byly tak široké, že by se za ně klidně vešli i dva muži.
Neviděl nikoho a neslyšel nic. Otáčel se dokola tak dlouho, až si začal myslet, že i zdravý člověk vystresovaný šéfovou může začít být paranoidní.
Po dalších pár krocích se jeho pátrající pohled zastavil na čtyřech cigaretových nedopalcích. Díval se na ně asi ze dvou metrů, ale neviděl, že by se z nějakého ještě kouřilo. Jeden z nich však vypadal, že je ještě suchý.
Kdoví pokolikáté se rozhlédl, zaposlouchal a nikoho neviděl.
Ani jinou stopu než nedopalky nezaregistroval. Došel k nim a klekl si. Potvrdil si svůj dojem, že jsou čerstvé, přidal informaci, že šlo o lehká marlbora a ten, kdo je vykouřil, je pryč.
Vstal a hledal po kapsách mobil. Chtěl zavolat techniky, aby oharky zajistili jako stopy. Alespoň by konečně měli co dělat. Ale jak mohl vědět, že tu kouřil někdo spojený s případem?
Co když se tady skryl jen nějaký čumil nebo někdo, kdo se sem chodí třeba schovat před ženou, aby neviděla, že kouří? Mobil zase choval.
Jak stál nad nedopalky se skloněnou hlavou, zíral na ně a přemýšlel, zaslechl rychlé kroky zprava a koutkem oka zachytil černé nohavice – konečně ho našli praporčíci.
Z fatálního omylu ho vyvedlo švihnutí a náraz tlusté dlouhé větve do hole, o kterou se opíral pravou rukou. Praskla a náraz se zastavil až o jeho ruku pokrčenou v lokti.
Vykřikl, protože mu ostrá bolest vystřelila do celého těla.
Upustil zbytek hole, zraněnou paži si přitiskl k tělu, aby ji chránil, a konečně se podíval na útočníka. Ten se právě rozmachoval k dalšímu mohutnému úderu. V rukou nesvíral větev, ale spíše poleno silné jako ruka muže.
Rána naštěstí nemířila na hlavu. Tomáš se na druhý úder stačil připravit jen tím, že se trochu předklonil a zatnul svaly na břiše, kam poleno s neskutečnou razancí dopadlo.
Na takový úder jeho kondice a výcvik nestačily. Zkroutil se s bolestivou grimasou do předklonu a měl pocit, že z něj vyrazil všechen vzduch a dusí se. Krev se mu nahrnula do obličeje, z úst vyletěly sliny, do očí se nahrnuly slzy. Mozek mu třeštil a nechával ho neschopného pohybu s pocitem, že přestal dýchat a srdce se mu zastavilo…
Svět se mu před očima točil, dokud se mu nepodařilo znovu nadechnout. V tu chvíli ale přišel další úder. Tomáš nevěděl, že útočník o něj poleno přerazil, protože už po první ráně bylo mírně nalomené. Proto nechápal, co se děje, když do něj muž v černých kalhotách narazil rukama i celým tělem.
Tomáš doslova odletěl doleva – útočník měl sílu jako býk.
Dopadl s hlasitým žuchnutím na svah a kousek po něm sklouzl. Cítil, že mu něco protrhlo bundu a projelo přes tričko a kůži až do svalu pod levým bokem. Asi zlomená větev. Levá ruka zůstala v pořádku a opět měl štěstí a hlava dopadla do něčeho měkkého. Asi do mechu nebo listí. Všímat si takových detailů nebyl schopen.
Konečně mu ale do těla začal proudit adrenalin a zmírňoval bolest. Překulil se na záda, máchl levou rukou kolem sebe, sevřel první věc, které se dotkl, a hodil ji po útočníkovi.
Byl to kámen o velikosti dětské pěsti a zasáhl muže do hlavy. Vykřikl – ne moc nahlas – a chytil se za pravé obočí, které začalo krvácet.
Tomáš se namáhavě zvedl. Bolest z pravé ruky pořád vystřelovala do ramene, a i když její intenzita klesala, hýbat rukou ještě nemohl. Po ráně do žaludku se dávil. Tvář měl zkroucenou v ošklivé grimase a stékaly mu po ní slzy bolesti.
Jakmile se postavil, byl schopen se alespoň nějak bránit, a ne jen nechat na sebe padat další rány. Přestože vypadal hodně zbědovaně, obě nohy a levou ruku měl v pořádku a díky tomu stihl před dalším úderem pěstí uskočit a naopak zasáhnout útočníka levačkou silně do obličeje.
Na vteřinu nebo dvě dostal Tomáš příležitost si útočníka prohlédnout. Úder pěstí ho neomráčil, ale rozhodit ho dokázal.
Vypadal, že je zhruba o deset let starší než Tomáš, ale výškou se shodovali. Černé husté vlasy mu rvačka rozcuchala a husté obočí měl od krve. Široké čelisti způsobovaly, že vypadal, že má zatnuté zuby. Krvácel i z velkého nosu, takže Tomáš pochopil, že ho kámen zasáhl i do něj. Kromě černých kalhot měl na sobě šedou bundu do pasu s potiskem. Něco mu ale chybělo… Kabát, který měl pachatel na sobě. A tento muž byl možná vyšší než postava na záznamech.
Zbytečné úvahy vedly k tomu, že útočník se dal dohromady a byl připraven pokračovat. Tomáš nabral ale dvěma mohutnými nádechy sílu a zaútočil první. Levou rukou opět trefil obličej a pak ještě jednou. Následně se otočil na pravé noze a jako mnohokrát při tréninku levou kopl útočníka do břicha.
Tentokrát to byl černovlasý muž, kdo se těžce sbíral. Plival krev a držel se za břicho. Dokonce klesl na kolena. Bohužel ale bylo vidět, že Tomáš je hodně oslaben a jeho údery nemají razanci potřebnou k tomu, aby útočníka zneškodnily. A praporčíci pořád nikde…
„Pomóóóc!“ zakřičel Tomáš, co mu plíce a hlasivky dovolily.
Prohlížel si útočníka s rostoucím strachem. Nebude trvat víc než deset dvacet vteřin, než bude moct znovu zaútočit, a Tomáš měl naopak pocit, že ho síly čím dál tím víc opouští.
„Musíte… toho… nechat!“ dostal ze sebe. Po ráně do břicha se mu pořád ještě špatně dýchalo.
Útočník kroutil odmítavě hlavou.
Tomáš si uvědomil, že muž pořád ještě nic neřekl, a není tedy vůbec jasné, čemu čelí. „Jinak vás budu muset zastřelit,“
pokračoval a začal si rozepínat potrhanou a ušpiněnou bundu, aby se dostal k pistoli v podpažním pouzdru. Bylo mu jedno, jak úředně jeho varování zní. Nic lepšího ho nenapadlo a něco říct předtím, než použije zbraň, musel.
Pravou ruku stále nemohl téměř používat. Při každém pohybu ho v ní ostře bodalo. Bundu proto rozepnul levou.
K pouzdru se ale dostával obtížně, protože ho nosil na levé straně. Rozepnout ho proto musel pravou a znovu přitom bolestí vykřikl a tvář mu zkřivila další grimasa.
Útočník pochopil, že hrají závod s časem, kdo jako první udělá další krok. Jestli on opět zaútočí, nebo Tomáš stihne nabít pistoli a vystřelit. Začal se proto horko těžko sbírat ze země. Kolena se mu ale naštěstí stále ještě podlamovala.
Tomáš se musel naklonit trochu doprava a co nejvíc zkroutil levou ruku, aby mohl vytáhnout svou služební ČZ 75D ve verzi kompakt se zásobníkem na čtrnáct nábojů. Pistole, vážící přes kilo a čtvrt, opustila pouzdro hladce, ale tím skončila jednodušší část záměru. K tomu, aby natáhl závěr, a tedy dostal náboj do komory, potřeboval obě ruce.
Při výcviku střelby je samozřejmě učili, jak natáhnout závěr jen jednou rukou. Jenže si to ani nezkusili – instruktor to jen ukázal, takže teď musel Tomáš doufat, že to bude fungovat. Zkontroloval, jestli je pistole zajištěná, aby po natažení při neobvyklé manipulaci nevystřelila. Klesl na kolena a dal si čézetu mezi ně. Pevně je sevřel k sobě a táhl závěrem dozadu.
Jenže první pokus se nezdařil. Zbraň ze sevření vyklouzla.
Útočník už klečel jen na jednom koleni, opíral se o něj a za chvíli bude stát. Myšlenku, že by nechal pistoli pistolí a uštědřil muži dalších pár ran, nechal Tomáš plavat. Věřil, že druhý pokus bude úspěšný. Už při prvním moc nechybělo.
Vrazil pistoli hlouběji mezi kolena a táhl závěrem. Jestli se mu to povedlo, ale nevěděl. V poslední vteřině do něj narazilo devadesát kilo útočníkovy váhy. Závěr silně cvakl, jak se vrátil do své polohy, ale jestli se náboj posunul do komory, nebo ne, nešlo poznat.
Náraz mířil na Tomášovu ruku složenou na hrudníku.
Zdálo se to jako dobrý nápad, protože tam mu mohl útočník způsobit nejvíc bolesti a paralyzovat ho. Jenže zdravá levá ruka se mezitím mohla pokusit zachytit pistoli. A to se Tomášovi podařilo, takže čézeta letěla dozadu s ním.
Kam dopadl, zjistil v okamžiku, kdy ho pohltila kalná ledová voda. Do tůně. Jeho pád se zastavil o blátivé dno ne víc než půl metru pod hladinou.
Přistání ve vodě nečekal, a proto se mu dostala hnědá tekutina do nosu i pusy a hlavně do očí. Samotný náraz mu nezpůsobil žádné nové zranění, a když se posadil, plival malé kamínky, které se mu dostaly mezi zuby. V plicích sice vodu neměl, ale útočníka teď neviděl a bohužel při dopadu do jezírka upustil pistoli.
Teď už neměl žádnou jinou možnost, jak se útočníkovi postavit, než pistoli hledat. V panice šmátral levou rukou po dně v místě, kde by snad mohla být, a klečel při tom na kolenou.
Jak mu stékala voda z obličeje a vlasů, začínal trochu vidět, co se děje kolem. Muž hledal na okraji tůně nějakou silnou větev. V dosahu měl ale jen samé slabé.
„Kurva!“ promluvil poprvé drsným chraplavým hlasem.
Tomáš měl pocit, že se pistole dotkl malíčkem, ale když na to místo sáhl znovu, vzal do ruky jen kámen. A vzápětí už musel začít používat i ruku levou, aby zabránil utopení.
Útočník ho popadl za hlavu oběma rukama a tlačil mu ji do vody. Než se ponořil pod hladinu, stihl se Tomáš silně nadechnout. Opřený o zdravou ruku, neměl dost síly, aby se udržel nad hladinou. Šlo mu o život jako ještě nikdy předtím. Všechna bolest šla stranou. Levačkou se vzpíral alespoň trochu tlaku útočníka a pravačkou pátral po pistoli.
V obličeji měl šílený škleb a z pusy mu šly bubliny drahocenného vzduchu. Tohle nemohl dlouho vydržet. I půl minuty se zdálo, že bude nad jeho síly, vdechne vodu a ztratí vědomí…
Jenže ani útočník nebyl po řadě tvrdých úderů v plné kondici.
Na chvíli musel v tlaku polevit, aby nabral do plic víc vzduchu a jeho paže mohly vyvinout víc síly. Tomáš toho využil, na pár vteřin se vynořil a nadechl se.
Když mu útočník opět zatlačil hlavu pod hladinu, nahmatal konečně pistoli. Palcem po paměti pohnul pojistkou, otočil ruku kolem hrudníku, aby namířil za sebe, a doufal, že zbraň plná vody a bahna neselže…
ANOTACE
Při přepadení poštovní pobočky nikdo nezemřel, přesto půjde o život několika lidem…
Poštu v pražských Bohnicích přepadl lupič. V kukle a s pistolí vše provedl čistě za pár minut a bez výstřelu. Jen zmizet zcela beze stop se mu nepodařilo. O pár kilometrů dál po něm zůstalo opuštěné auto a on se nejspíš ukrývá v jednom z nových rodinných domů v Pětidomí. Pátrají po něm dva vyšetřovatelé – malá stárnoucí a často protivná kapitánka, které pomáhá mladý poručík plný energie.
Nakladatel: Motto
