Třináctého srpna bylo na Policejním náměstí v Kodani zataženo a foukalo. Noc v centru byla celkem klidná: pár hospodských rvaček, při jedné z nich se výtržníci i pobodali, ale rány byly jen povrchní, několik opilců, kteří teď vyspávali opici na záchytce, předávkovaná prostitutka — nic vážného nebo výjimečného. Nejhorší případ byl opilý řidič, který ujížděl ulicemi jako šílenec před dvěma vozy policejní hlídky, které se ho snažily zastavit. Nakonec jim skutečně unikl: za hvízdání pneumatik zabočil ze Sydhavnsgade na Sluseholmen a pak doprava do ulice Ved Stigbordene, kde sešlápl plyn k podlaze, vítězně se zašklebil do zpětného zrcátka a skončil i s autem ve vodách přístavu. Nyní po něm pátrali potápěči, ale proud byl v těch místech silný, takže ho nejspíš hned tak nenajdou. Všichni doufali, že se řidiči podařilo včas z auta vyváznout a dostat se na břeh, ale moc pravděpodobné to bohužel nebylo.
Chlapec, který právě přecházel Policejní náměstí, byl hodně tlustý. Na přechodu pro chodce před budovou policejní centrály se důkladně rozhlédl na obě strany a teprve potom namáhavě a pomalu vstoupil do vozovky. Když silnici přešel, zastavil se, vytáhl z kapsy kalhot kapesník, osušil si tváře a čelo a teprve pak pokračoval do ulice Nielse Brocka. Bolely ho nohy a do školy to měl ještě docela daleko. Sem tam se po něm někdo ustaraně a soucitně ohlédl, ale hned zas spěchal dál. Většina lidí si ho však nevšímala.
Jeho oblečení bylo stejně ubohé jako on sám. Rodiče sice měli peněz dost, ale tohle byl jeho způsob protestu. Jeden z mnoha. Na sobě měl bílé, sešlapané tenisky z loňského výprodeje místního supermarketu a seprané džíny spuštěné k bokům. Béžovou bundu neměl dopnutou a jednu ruku měl zastrčenou dovnitř, jako by ji měl zlomenou. V bundě se ještě víc potil, protože do tohohle počasí by mu bohatě stačila jeho vlastní tuková izolace. Jenže on ji prostě potřeboval. Ukrýval pod ní totiž samopal.
Byla středa, osm hodin a šestnáct minut.
Pokud by byl vrchní kriminální komisař Konrad Simonsen ve správný okamžik vyhlédl z okna, mohl toho chlapce spatřit. Ale nevyhlédl. Místo toho sledoval policejní ředitelku, která právě telefonovala. Byla proslulá svými nevkusnými a často velmi výstředními módními kreacemi, a jak bylo na první pohled jasné i jemu, nebyl dnešek žádná výjimka. Měla na sobě modrozeleně kostkované na míru šité sako a k němu proužkované kalhoty v téměř, ale přece jen ne úplně stejných barvách. Pomyslel si, že jí chybí už jen nějaké to zabité zvířátko kolem krku, třeba liška, aby ta hrůza byla dokonalá.
Byl v práci poprvé po osmi týdnech, a když ráno dorazil, překvapilo ho, jak je nervózní. Teď už byl klidný. Roztržitě se zahleděl na královnin portrét visící na stěně za zády ředitelky a snažil se potlačit netrpělivost. Pak se na Její Výsost spiklenecky zašklebil a znovu pohlédl na složku ležící na stole. Byla dost tenká.
Policejní ředitelka konečně dotelefonovala. Obdařila ho širokým úsměvem, který nebyl ani strojený, ani upřímný, a rozhovořila se o tom, kolik lidí se jí během doby jeho nemoci vyptávalo, jak se mu daří.
„Spousta lidí mi volala jenom kvůli tomu.“
„No, prosím, to se podívejme.“
„Nech toho, přestaň se tvářit, jako že je ti to jedno, a buď rád, že si o tebe kolegové dělají starosti.“
Měla pravdu, a když jí tedy řekl, že je rád, pokračovala:
„Rozhodla jsem se, že tě formálně ponechám ve funkci. Nadále budeš šéfem oddělení vražd, ale v praxi bude mít hlavní slovo Arne Petersen…“
„Arne Pedersen — Pedersen, ne Petersen.“
Arne Pedersen byl jedním ze Simonsenových nejbližších spolupracovníků, táhlo mu na čtyřicítku, byl ve svém oboru dobrý a myslelo mu to. Už dlouho bylo tak nějak jasné, že právě on bude oddělení vražd šéfovat, až přijde čas, a v uplynulých dvou měsících tomu tak opravdu bylo. Policejní ředitelka se omlouvala:
„Promiň, budu si to pamatovat. Takže i nadále bude fakticky vést oddělení on, dokud nerozhodnu, že už jsi dost zdravý na to, aby ses toho ujal. Zatím máš povoleno pracovat tři, maximálně čtyři hodiny denně. Je to jasné?“
Naprosto jasné. Pomalu, s důrazem na každém slově to ještě jednou zopakovala: „Tři, maximálně čtyři hodiny denně,“ a dodala, že všichni jeho kolegové mají nařízeno jí nahlásit, pokud by povolený čas přetáhl.
„A když se budeš cítit unavený, zůstaneš doma. Pamatuj si: hřbitovy jsou plné lidí, co si o sobě mysleli, že jsou nepostradatelní.“
„Tak dobře. A kdy přesně budu trávit ty povolené tři hodiny v práci, to si smím určit sám? Nebo o tom taky rozhoduješ ty?“
Ignorovala jeho ironický tón a odpověděla mu vážně:
„Pro začátek si to můžeš určovat sám a pak se uvidí.“
„Díky. Dostanu už konečně svůj případ?“
Pokračovala, jako by ho neslyšela:
„Když jsi byl na neschopence, předělali jsme ti kancelář. Je tam teď oddělená část s pohovkou, kdyby sis potřeboval trochu odpočinout.“
Bylo vidět, že se těšila, až mu o tom řekne. Vlažně poděkoval a připadal si najednou starý. Pak konečně otevřela složku a s vyhýbavým pohledem ho informovala:
„No, on to vlastně žádný pořádný případ není. Jde mi spíš o to, aby se to definitivně uzavřelo.“
Poklepala rukou na papíry ve složce a pak mu shrnula obsah. Poslouchal ji a nestačil se divit, ale každopádně byl ochoten s ní souhlasit, že to opravdu žádný pořádný případ není. Podrážděně poznamenal:
„Takže místopředsedkyně parlamentního výboru pro právní záležitosti si za tebou jen tak přijde a diktuje ti, co má policie dělat? No to snad ne.“
„Máš pravdu, Simone, není to zrovna košer. Ale nemohl bys vyslechnout pár svědků, no a… prostě se na ten případ trochu podívat? A sepsat zprávu, kterou…“
Zaváhala a on to dořekl za ni:
„…kterou bys mohla dát místopředsedkyni.“
Ředitelka přikývla a dodala:
„Můžeš si přibrat i někoho dalšího, netrvám na tom, abys to dělal ty osobně, hlavní je, aby ses nepřepínal. Ale říkala jsem si, že by to pro tebe mohl být dobrý případ na začátek. Aby ses pomalu zase zapracoval.“
Konrad Simonsen sebral složku a konstatoval:
„Tohle žádný případ není.“
Vtom uslyšel hudbu. Přesně takové neurčité tóny mu zněly v uších, když se před necelými sedmi týdny probudil v nemocnici. Zmocnil se ho strach, celého ho pohltil a ochromil, tak jako se mu to od operace přihodilo už mnohokrát. Jeho šéfová se ho polekaně zeptala:
„Je ti něco? Udělalo se ti špatně?“
S vypětím sil jí odpověděl:
„Slyšíš taky hudbu?“
Srdečně se zasmála a on si pár nekonečných vteřin nebyl jistý, jestli tu hudbu také slyší, nebo jestli jí jen nevadí jeho halucinace. Pak vstala ze židle a zabouchala pěstí do stěny. Hudba ztichla.
„Rezonuje to. Do sekretariátu přijali novou studentku na výpomoc a ta má takový ten malý placatý přehrávač se sluchátky, iPod nebo jak se to jmenuje, a když se opře hlavou o stěnu, tak její lebka a zeď vytvoří dokonalý zesilovač.“
Ulevilo se mu a zároveň se ho zmocnila únava. Přesně tak se mu to poslední dobou stávalo, nejdřív smrtelný strach a pak ochablost.
„Proč jí to nezakážeš?“
„Zakázala jsem jí to, ale bohužel má tak trochu… jak bych to řekla… nezávislý vztah k autoritám, takže…“
Dál už ji Konrad Simonsen neposlouchal.
Chlapec se samopalem došel ke své škole. Nacházela se v Marmorgade, krátké uličce spojující třídu Hanse Christiana Andersena s Vester Voldgade, a byla to trojkřídlá čtyřpatrová cihlová budova postavená počátkem dvacátého století. Školní dvůr se otevíral do ulice a od chodníku ho odděloval plot. Hlavní vchod byl v centrální budově vzadu, okázalé žulové schody vedly k obrovským zeleným dveřím, které příliš neladily s celkovou architekturou školy. Chlapec směřoval právě k nim.
Oknem v severním křídle ho zahlédla jeho třídní učitelka. Už dříve si s ním chtěla promluvit o jeho pozdních příchodech; chodil pozdě už před prázdninami a ani v novém školním roce to nebylo lepší. Teď by po něm navíc mohla poslat nahoru papíry, které potřebuje třídě předat, a ušetří si tak cestu do třetího patra. S vidinou, že zabije tak říkajíc dvě pedagogické mouchy jednou ranou, otevřela okno a zavolala na něj, ale chlapec k jejímu překvapení vůbec nereagoval, přestože od ní nebyl ani pět metrů daleko. Povzdychla si, nebýval takový, ale asi to taky nemá úplně snadné, chudák kluk.
Když se chlapec konečně vyškrábal po všech schodech až na chodbu vedoucí k jeho třídě, posadil se na lavičku a snažil se popadnout dech. Nepočítal s tím, že mu to bude trvat tak dlouho, ale byl unavený a nervózní a potřeboval se dát dohromady. Až když po pár minutách uviděl svoji třídní učitelku, jak se k němu blíží s papíry pod paží a cílevědomým úsměvem, vstal a vešel do třídy.
Spolužáci, které cestou na své místo míjel, mu nevěnovali žádnou zvláštní pozornost. Chlapec stále přerývaně dýchal, ale neposadil se. Stoupl si vedle své lavice a opřel se o stěnu. Ani učitel, který stál u tabule a časoval nepravidelná anglická slovesa, se nedal příchodem chlapce vyrušit. Jen se k němu otočil, krátce a bezvýrazně na něj pohlédl a pokračoval ve výuce. Chlapec ho pozoroval dlouhých pět vteřin a cítil rostoucí vztek, který v něm probouzel odvahu.
Učiteli bylo něco přes třicet, měl blond vlasy, oblékal se trochu nedbale a svým hezkým obličejem a přátelským vystupováním si brzy získal dívky i chlapce. Navíc byl opravdu výborný pedagog. V jakési předtuše se ještě jednou ohlédl přes rameno. A tehdy spatřil zbraň. Krátká černá hlaveň mířila přímo na něj. Tunelové vidění, nával adrenalinu. Zareagoval neuvěřitelně rychle, třemi energickými skoky se dostal ke dveřím a ještě stihl vzít za kliku, než samopal spustil.
Třicet sedm výstřelů za necelé půl vteřiny.
Později byly všechny pečlivě zdokumentovány: jedenáct projektilů zasáhlo oběť do zad, tři do hlavy a jeden do levé paže. Učitel byl mrtvý, ještě než dopadl na zem. Zbylých dvacet dva výstřelů prošlo dveřmi, většina ve výšce dva a půl metru, zřejmě proto, že chlapec zbraň dobře neznal a nepočítal s tím, že hlaveň při výstřelu táhne nahoru. Tři kulky ovšem prorazily dveře ve výšce asi metr a půl nad zemí a jedna z nich zasáhla chlapcovu třídní učitelku procházející kolem po chodbě. Střela ji trefila do ruky. Jiná kulka navíc odštípla z dveří třísku, která jí poranila pravé oko a zůstala vězet mezi oční bulvou a očnicí, ale větší škody nakonec nezpůsobila.
Učitelka necítila bolest, ale byla v šoku. Automaticky natáhla paži k oku a třísku si vytáhla. Chvíli nechápavě hleděla na prostřelenou ruku a pak omdlela. Trpěla chorobným strachem z krve.
Panika ve třídě dosáhla vrcholu. Většina žáků ječela a snažila se dostat co nejdál od chlapce se samopalem. Jeden žák vyskočil vzadu z okna. Měl neuvěřitelné štěstí, že nedopadl na tvrdý asfalt školního dvora, ale na střechu nákladního auta, které přivezlo do školy čisticí prostředky. Díky tomu nakonec vyvázl jen se zlomeným zápěstím a ošklivým šrámem na tváři. Jedna dívka se schovala do skříně a podařilo se jí zajistit dveře zevnitř. Stočila se do klubíčka, třásla se strachy a skoro ani nedýchala. Zbytek třídy se tlačil v rohu nejdál od katedry, někteří žáci seděli nebo leželi a jiní se tiskli ke stěně, jako by jim to snad bylo co platné, pokud by chlapec opět vystřelil. Křik a jekot pomalu utichaly a začínal se ozývat pláč. Všichni v hrůze sledovali i ten nejmenší pohyb vrahovy zbraně. Chlapec se samopalem se svezl na židli a najednou působil zmateně a nepřítomně. I jemu stékaly po tvářích slzy.
ANOTACE:
Detektivní inspektor Konrad Simonsen se vrací do kodaňského oddělení vražd poté, co se uzdravil z vážného infarktu.
Kvůli jeho zdravotnímu stavu je mu přidělen vcelku bezvýznamný případ — vyšetřování smrti pošťáka Jorgena Kramera Nielsena, které bylo původně uzavřeno jako nehoda.
Při novém otevření případu se však zdá čím dál pravděpodobnější, že šlo o vraždu. Jak Konrad Simonsen postupně získává další informace o Nielsenově životě, objeví souvislost s dávným případem anglické dívky, která zmizela v roce 1969, když pobývala se šesti dánskými studenty, připravujícími se na maturitu, na chatě u moře. Tato událost zanechala ve studentech hluboké stopy, včetně pošťáka, jenž později konvertoval ke katolicismu. Vyšetřování se tím komplikuje, neboť důležitý svědek, který by určitě mohl objasnit mnohá tajemství z Nielsenova života, je kněz vázaný zpovědním tajemstvím.
Nakladatel: Host, 420 str., vázaný, 329 Kč
