Většina čtenářů, co přečetla více než jednu detektivku, nejspíše ví, že většina autorů, co napíší více než jeden román, mají svého literárního hrdinu. Často je to detektiv, který působí buď ve státní či soukromé sféře, nezřídka je to mazaný právník, tajný agent ze všech nejtajnější, nebo bývalý voják. Taková postava vystupuje ve více knihách, jež tvoří sérii, která se obvykle jmenuje právě podle onoho hlavního hrdiny (Jeffery Deaver – série Lincoln Rhyme, Karin Slaughter – Will Trent atd.). Plodnější autoři pak vytvoří takových postav více (např. Michael Connelly – Harry Bosch, Mickey Haller) a dost často se stává, že se tyto postavy v některé knize dokonce potkají. To je celkem známá věc.
Ale napadlo vás už někdy, že by bylo fajn, kdyby se vaše oblíbená hlavní postava ze série jednoho spisovatele potkala s oblíbenou postavou jiné série, jiného spisovatele? Že by to bylo zajímavé? Čtenáře v různých koutech světa (a věřím, že i u nás) to už mnohokrát napadlo. Proč by nemohl Cotton Malone zažívat dobrodružství společně s Grayem Piercem? Co vy na to, pánové Berry a Rollinsi, ptali se čtenáři mnohokrát.
Jenže i kdyby to autoři chtěli udělat (a že chtěli), největší překážku představoval smluvní svazek spisovatelů se svým „domovským“ nakladatelstvím. Bylo právně nemožné, aby se spojili autoři pracující pro odlišná nakladatelství. Které z nich by pak příběh vydalo? Ale ani jeden z nakladatelů zase nechtěl, aby příběh publikovala třetí strana.
Teprve až se vznikem společnosti International Thriller Writers (ITW) bylo možné něco takového uskutečnit – autoři zkrátka napsali společně nějakou povídku a poté ji darovali tomuto sdružení spisovatelů (mnozí z nich již byli jeho členy), přičemž veškerý výtěžek připadl organizaci. Tento zisk pak zase sloužil k další publikační činnosti.
Ale jak ke společné tvorbě vlastně přistupovali? Jak se domluvili, kdo napíše kterou část? Mohou vůbec autoři dost často rozdílných ladění svých románů spolupracovat? Dát dohromady postavy, které se od sebe velmi často diametrálně liší nejen povahou, věkem, ale i velkou vzdáleností svých působišť?
To vše nám objasní editor David Baldacci, který výběr povídek Tváří v tvář sestavil. Sám píše prózu, která vychází hlavně ze skutečných případů ze soudních síní. Napsal mimo jiné úspěšný román Absolutní moc, který byl též zfilmován. Věnuje se také výuce psaní pro začínající spisovatele. V předmluvě knihy Tváří v tvář nám popíše, jak k ojedinělému projektu jedenácti povídek došlo a u představování jednotlivých dvojic a někdy i trojic autorů se s námi podělí o zajímavé okolnosti vzniku dané povídky.
Právě díky Baldaccimu si můžeme obohatit sbírku detektivní literatury touto unikátní knihou povídek, kde není problém, aby se třeba zmíněný Lincoln Rhyme sešel s Lucasem Davenportem Johna Sandforda (Rýmování s obětí) nebo Harry Bosch s Lehannovým hrdinou Patrikem Kenziem (Červené oko). Dojde i na avizované setkání Maloneho s Piercem (Ďáblovy kosti).
Soubor povídek podle mého názoru představuje zajímavý fenomén, kdy si někdo může říci, že nemusí až tak hodnotit povídku samotnou, jako spíš to, jak se dvojice spisovatelů vypořádala se spoluprací. Svádí to k domněnce, že bychom autorům odpustili, kdyby příběh tak nebyl zajímavý, strašidelný, napínavý a s překvapujícím zvratem. Můžeme si myslet, že bychom povídku hodnotili méně kritickým zrakem, než kdyby ji napsal jeden autor. Tady jde přece o setkání dvou rozličných charakterů, které je natolik zajímavé, že je budeme v podstatě sledovat v jakémkoliv prostředí a ději, řekne si možná někdo. Ale ono to tak naštěstí není – nenajdeme tu fádní či nudnou povídku, všechny by mohly fungovat samostatně, i kdyby každou z nich napsal jen jeden autor.
Jako každý správný výběr povídek je i Tváří v tvář výběrem pestrým – při zmíněné odlišnosti stylů psaní jednotlivých autorů a působištích hlavních postav ani nic jiného čekat nelze. Najdeme tu povídky sahající do dávné minulosti (Červené oko, Právě včas), lehce hororové (Přeprogramování), nadpřirozené (Pekelná noc), příběhy se slušným spádem (Tichý lov), až vyloženě akční, bez jediné zastávky na oddech (Zastávka na oddech, Ďáblovy kosti) nebo zase téměř komorní, ve kterých napětí může vzbuzovat zdánlivě obyčejný rozhovor dvou hlavních postav v baru a sledujících se v zrcadle za ním (Hodnotná protislužba).
Nemohu se nezmínit o faktu, na který jsem poukázal už v recenzích jiných povídkových knih – i tato antologie je šancí poznat nové literární postavy, což rozhodně není málo. I když tu asi nebude úplně namístě ona obvyklá související zmínka o možnosti poznat i literární styl jednotlivých autorů, protože je v podstatě nemožné z povídky určit, kterou část psal kdo (až na některé výjimky, viz předmluvy).
Z předchozích řádků už jasně tušíte, že čím víc postav znáte, tím více povídek pro vás bude zajímavých. Pokud jste například četli jen příběhy s Harrym Boschem a neznáte Patricka Kenzieho, bude váš zážitek poloviční, protože Kenzieho postava pro vás bude jako každá jiná. Já jsem si třeba velice užil setkání svých dvou oblíbených postav Rhyma a Davenporta, ještě navíc s Amélií (Rhymova kolegyně a partnerka) a Lily Rothenburgovou, která mi byla sympatická už z předchozích románů série s Davenportem.
Samozřejmě se vám může stát, že byste raději Seana Reillyho (postava série knih od Raymonda Khouryho) viděli raději s Cottonem Malonem (Berry), ale autoři už se zkrátka na dvojicích tak dohodli. Ostatně dost často bylo kritériem místo a případ, kde by se hrdinové mohli setkat. Berry s Rollinsem tak například neměli vůbec problém poslat oba své hrdiny (Maloneho a Pierceho) do jihoamerické džungle, věčný tulák Jack Reacher zase mohl klidně zavítat do Bostonu a setkat se s Nickem Hellerem (Hodnotná protislužba). Roztomilé je, jak Baldacci popisuje, jak se vzájemné sympatie autorů často prolínají i do postav a přichází s myšlenkou, že kdyby některá dvojice postav žila i ve skutečnosti, byly by z nich jistě také přátelé (Tichý lov).
Tváří v tvář nám tedy přináší jedenáct případů, na kterých se setkali dvě různé literární postavy, od dvou různých autorů. Povídky jsou pestré, čtivé a zajímavé. Každá obsahuje krátkou předmluvu na jednu či dvě stránky, která osvětluje vznik a způsob spolupráce. Bude pravou lahůdkou pro ty, kteří si někdy přáli vidět více svých oblíbených literárních postav pohromadě. Nakonec, co je lepšího než přátelské rozloučení vašich dvou oblíbenců:
„Takže jsme domluveni,“ zabručel Lincoln. „Když se vám tam vyskytne nějaký dobrý případ, něco zajímavého, něco vzrušujícího, zavolejte mi.“
„Lily nám také hodně pomohla. Mohli bychom pracovat jako kompletní tým.“ Lucas se podíval na Amélii. „A my dva si zajdeme na střelnici. Naučím vás střílet.“
„A také si můžeme zajet na tu silnici, o které jste mluvil. Dám vám pár tipů, jak řídit tu vaši hračku.“
Str. 256
Originální titul: Face Off (2014)
Vydáno: Simon & Schuster, New York (2014)
Vydání v České republice: Domino (2014)
Přeložil: Dalibor Míček (2014)
440 stran
