Max Costa nechal dobrodružný život zloděje a podvodníčka za sebou a počestně pracuje jako šofér jednoho italského zazobance. Na ulici v Sorrentu však potká dávnou známou a o slovo se přihlásí nejen vzpomínky – možná že ještě nepatří do starého železa a troufne si na poslední prácičku před důchodem. Ve městě je šachový turnaj a pro vítěze hezká suma. Max má plán...
Tak se rozjíždí nádherný a košatý příběh pro ty, kdo si chtějí odpočinout od zběsilých akčních thrillerů a trochu zvolnit. Román tu ve třech časových rovinách překlenuje čtyřicet let – tolik času uplynulo od prvního setkání Maxe a krásné Mechy. Teprve postupně zjišťujeme, že spolu ti dva hrají složitou hru důvěry a zrady, jejíž hlavním tématem je vzájemná přitažlivost – a perlový náhrdelník…
Mám slabost pro příběhy, odehrávající se na lodích, a hned ta první časová rovina je zasazená na zaoceánský parník směřující do Buenos Aires roku 1928. Max se tam ještě coby mladík a profesionální tanečník setkává s okouzlující Mechou de Troyes, manželkou hudebního skladatele, která ráda a dobře tančí. Druhá dějová linie je o čtyřicet let později v Itálii na šachovém turnaji, v Neapolském zálivu s výhledem na Ischii – nádherné prostředí také v knize hraje svou roli. Mechin dospělý syn Jorge je nadějný šachový talent, který může ruského soupeře pěkně potrápit. Nostalgie ze setkání starých známých se tu kryje s Maxovým tajným plánem – že by opět perly? Nebo cena pro vítěze turnaje? Ale zestárlá Mecha má své vlastní zájmy, a tak je otázkou, kdo z nich je teď vlastně na tahu…
V půlce knihy nastoupí i třetí časová rovina, v Nice koncem třicátých let. Francouzská promenáda se stane svědkem rafinované hry tajných služeb, do které Maxe zatáhl jeho ne příliš čistý trestní rejstřík. Politické pozadí těch intrik sice zůstává dost mlhavé, zájmy fašistické Itálie proti zájmům republikánského Španělska, ale fíglem Pérez-Reverta jsou právě neurčité náznaky a matná tušení, a tak se i tady spokojíte s pouhým matným tušením…
Tango staré gardy je opravdu o „staré gardě“ – o nostalgii nad tím, co bylo a už není. Celou dobu tu držíte palce elegantnímu lupiči, připomínajícímu toho zloděje z Růžového pantera, který ale ví, že jeho doba pominula a že šarm a noblesa dnes už nikoho neberou. Není to snadné čtení, odstavce přeskakují mezi rovinami a vy musíte rychle poznat, jestli ty cypřiše jsou italské nebo francouzské, jestli jste ještě na parníku nebo uprostřed šachového turnaje. Ale stojí to za to.
Tahle kniha je vážně bonbonek, dárek pro náročnější čtenáře. A stejně to evidentně vnímají i v Argu: zlacená písmena na obálce, neobvyklé vroubkované desky, vyšperkovaná úprava a špičkový překladatel… Pérez-Reverte mě uchvátil svými dřívějšími knihami už na střední škole, a v Tangu nacházím spoustu prvků, které si pamatuji – šachy, nostalgii, dobrodružství a lodě – už chybí jen šerm. Také jsem měla pocit, že autor snad tenhle román psal jenom pro mě, jako by věděl, že Nice i Neapolský záliv znám nebo že mám ráda příběhy z lodí a parníků. Sbíral plusové body, aniž to měl v úmyslu. Navíc všechny ty náznaky, velká láska, intriky a melancholie… nádhera.
Román Artura Pérez-Reverta se nikdy nedaly dost dobře zaškatulkovat a to platí i pro Tango staré gardy. Jsou tu zločiny, špioni i osudová láska, ale také šachy a smutek nad odcházející érou… Každý si může najít to své.
Originál: El tango de la guardia vieja, 2014
Překlad: Vladimír Medek
Vydalo: Argo, 2016
426 stran
