Londýn 1855. Policie se profesionalizuje, metody vyšetřování se zdokonalují, stejně jako proces ohledání místa činu. A hned tu máme případ, na kterém nám autor může s gustem demonstrovat tehdejší postupy: brutální vraždu v kostele plném lidí, kterou však nikdo neviděl…
Rozjíždí se vyšetřování, které zaměstná nejen policii, ale i Thomase de Quinceyho, stárnoucího podivína s brilantním mozkem a morbidní zálibou ve smrti. Jeho kniha Vražda jako krásné umění nenašla sice mnoho čtenářů, zato ho pasovala do pozice znalce tohoto fenoménu. Doprovázen svou emancipovanou dcerou (která se snaží krotit jeho přísun opia) pomáhá Quincey Scotland Yardu pátrat po brutálním vrahovi, který má evidentně něco proti vyšší vrstvě – a možná i proti samotné královně Viktorii…
Skutečně existující Thomas de Quincey by si ani v tom nejšílenějším opiovém oblouznění nevysnil, že by se opravdu účastnil policejního vyšetřování, a opravdu na straně policie – podle toho, co o něm najdete na internetu, žil v bídě a měl dluhy. Pravděpodobně byl sám předmětem vyšetřování. Ale od toho je fikce, aby dávala dohromady neslučitelné…
Historická detektivka vystavěná kolem skutečné osobnosti, to mi připomnělo Gylese Brandretha a jeho sérii s Oscarem Wildem. Éra je podobná, odlišné je však vyznění knih. Brandrethova série se soustředí hlavně na postavu známého dramatika a je prošpikována jeho bonmoty. Přes veškeré nechutné mordy, co se tam odehrávají, má díky tomu odlehčený tón. Zato David Morrell vzal viktoriánský Londýn z jiné strany, té temnější. Jeho hlavní postavou není žádný šprýmař. Thomas Quincey byl závislý na opiu a nebál se o své zkušenosti napsat knihu. Tehdejší společnost ale Quinceyho otevřenost spíš znechutila. Snobsky nad ním ohrnovali nos, i když sami laudanum vydatně srkali. Morrellův Londýn rozhodně není nijak idealizovaný, čiší z něj kritika tehdejšího pokrytectví, nadřazenosti vyšší třídy, zaslepenosti vůči všemu novému a neznámému. Quincey je lidmi vnímán jako nechutná kuriozita a jeho kurážná dcera Emily s kalhotami pod volnou sukní způsobuje úctyhodným dámám v krinolínách nervový otřes už jen z toho, že s ní musí dýchat stejný vzduch. Každá éra měla evidentně svoje outsidery…
David Morrell nastudoval neskutečné množství dobových pramenů a vynasnažil se, aby z nich co nejvíc mohl narafičit do příběhu. Mnohdy takové detaily, které nejsou úplně známé nebo nad kterými člověk ani nepřemýšlí. (Věděli jste například, jak se královna naučila držet se zpříma?) Nastudoval si i vše o Quinceym a nedivím se, že ho „Poživač opia“ tolik fascinoval: jeho eseje o podstatě zločinu a spisky o podvědomí předběhly dobu a prý i značně inspirovali E. A. Poea, takže je otázkou, kde vlastně doopravdy vznikl detektivní žánr.
Morrell vykreslil zkušenou rukou obraz Londýna plného špíny a chudoby a v zápletce, kde nechal čtenářům různé stopy a narážky, vedoucí k vrahovi, dokázal přenést tehdejší Quinceyho teorie o psychologii zločinu ve skutečnost. Jako kdybyste skloubili Dickensovy chudinské čtvrti s Doylovým světem zločinu a trestu.
Stopy mizí v mlze je už druhý román se stejným hrdinou od autora, který pokračování nemá moc v lásce. Quincey se evidentně do jednoho románu nevejde…
Originál: Inspector of the Dead, 2015
Překlad: Ondřej Duha
Vydal: Alpress, 2015
Edice Klokan
344 stran
