Spřízněni krví (Felix Francis)

Spřízněni krvíPokud jste někdy navštívili dostihy, pak mi možná dáte za pravdu, že ke vzrušení ze závodu patří jistě kromě sázek či dramatického dusotu kopyt koní v cílové rovince i vzrušený hlas komentátora, který nám pomáhá rozeznat koně, nejen když se nachází na vzdáleném konci dráhy, ale i když se blíži v těžko rozeznatelném hloučku k cílové pásce. Jenže o něm prakticky nic nevíme. Nevíme, co ta práce obnáší, ani jak dotyčný vypadá.

Mark Shillingford takovým dostihovým komentátorem je. Právě komentuje závod, v němž kůň s jeho sestrou Clare, slavnou šampionkou, doběhne těsně na druhém místě. Markovi se však na závodě něco nezdá. Při zhlédnutí záznamu dostihu se jeho obavy potvrdí — sestra nejela dostih naplno, nechtěla vyhrát, i když by mohla.
Při společné večeři po dostihovém dni jí své podezření sdělí. Pohádají se, Clare uraženě odjede. O něco později se bratrovi pokouší několikrát dovolat, ale naštvaný Mark telefon vzít nechce. O to větší šok ho čeká uprostřed noci. U jeho domu zazvoní detektivové se smutnou zprávou — Clare skočila z balkonu v patnáctém patře londýnského hotelu… Mohl Mark sestřině smrti zabránit? A co dělala v Londýně, když mu při večeři řekla, že pojede domů do Newmarketu?
Markův idylický život, který dělil mezi komentování dostihů na závodištích či pro sportovní kanály, se začíná rozpadat. Milovaná sestra-dvojče je mrtvá, Mark nechápe, proč by si úspěšná žokejka brala život. Snaží se na to přijít sám, neboť policie o případ nejeví valný zájem. Brzy dojde k rozpadu jeho vztahu s vdanou Sarah. Kromě toho má spory s uzurpátorským otcem a na krku podlého novináře z bulvárního plátku, který začíná tušit, že Clařiny „neúspěchy“ v dostizích nebyly jen tak. Slibuje odhalení informací i o Markovi. A jak se dá ve správné detektivce tušit, někdo brzy zaútočí i na Markův život…

Jak to vše s dostihovým komentátorem dopadne a zdali smrt jeho sestry byla opravdu sebevraždou (a případně z jakého důvodu k ní došlo), se dozvíte ve druhém samostatném románu Felixe Francise, syna slavného dostihového šampiona a především spisovatele, Dicka Francise.
Felix nás samozřejmě opět zve do dostihového prostředí. Kromě tohoto krásného sportu nám představuje — jak je ve „francisovkách“ zvykem — i další profesi, která se závody souvisí (ještěže jich je kolem dostihů tolik „neobjevených“). Dozvíme se tak některé zajímavosti ohledně sportovních přenosů, a i když to není prostředí, které by si spisovatelé často vybírali, bude pro nás laiky nesporně zajímavé dozvědět se, jak takové vysílání probíhá, co všechno obnáší, co ho komplikuje a jak to lidé — profesionálové na svém místě — zvládají.

Co se týče samotného příběhu, připadal mi mnohem smutnější než předchozí dostihové romány (a to nejen v začátku). S autorem jsem se před časem setkal osobně a při čtení jsem si říkal, že je zvláštní, jak takový pohodový člověk píše někdy depresivní zápletky. Ale nakonec všichni přeci víme, že ani autoři „krváků“ nevypadají jako zločinci.
Když pominu ty pochmurnější pasáže, Spřízněni krví se čte dobře, napětí nechybí, není nouze o zajímavé postavy a nepřijdeme ani o relativně šokující zvrat a zajímavé odhalení v závěru. Samozřejmě, jako v každé správné detektivce, kde vystupuje amatérský detektiv, i zde vychází policie jako sbor naprostých nekňubů, kteří jsou líní a neochotní a zrovna dvakrát jim to nezapaluje. Zkrátka, zástupce zákona nelíčí Felix v příliš pozitivním světle (jenže co by pak zbylo na hlavního hrdinu). Jedinou výtku bych snad měl k opakovanému avizování „teď se něco stane“ — to my přece očekáváme, Felixi, jinak bychom to nečetli, že.
Možná uskutečním malou investici na předdostihovém trhu. 2000 Guineas se koná už v květnu a za osm měsíců se toho může hodně stát.
Jenže se toho hodně stalo už v příštích osmi hodinách.
Přesto jsem svůj starý ford obešel dokola, než jsem jej otevřel, a taky jsem se přesvědčil, že na mě nikdo se zlými úmysly nečíhá za zadním sedadlem.
Nikdo tam nebyl. Ne tentokrát.
Nicméně jde o jev, který se vyskytuje už v Dickových románech, stejně tak zde zaznamenáváme návrat k motivu „rodinných problémů“ (viz zápletka s otcem). Sám Felix se pak vrací k nastolení otázky, jak vlastně známe člověka, o kterém jsme si mysleli, že ho známe dobře (viz román Hazard) — v tomto případě se kterým jsme vyrůstali. Pokud bychom chtěli hledat ještě další myšlenky, mohli bychom najít klasické pochybnosti, zda člověk nemohl jednat lépe (viz Markovy sebetrýznivé otázky „proč jsem jen jí ten telefon nezvedl?“), zdali by byl schopen průběh věcí ovlivnit, případně zdali zůstat ve stínu a nechat se nést dějem událostí, nebo z něj vystoupit a chtít něco změnit.
V každém případě jde o čtení, které nejspíše nezklame ani fanoušky dostihového sportu, ani příznivce napětí, a ve vaší sbírce trofejí by neměl chybět.
Originální titul: Bloodline (2012)
Vydáno: Michael Joseph, Ltd., Londýn (2012)
Vydání v České republice: Euromedia Group, k. s. – Knižní klub, Praha 2012
Přeložila: Edda Němcová (2012)
264 stran
Pošlete článek dál:

Autor příspěvku: Richard Spitzer

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

reCaptcha * Časový limit vypršel. Prosím obnovte CAPTCHA