Komisařka Bergmanová se znovu objevuje v případu, který není tak jednoduchý, jak se na první pohled zdá. Kvůli předsudkům jeho vyšetřování postupuje špatným směrem. Detektivní román Soukromá jatka švédské autorky Christiny Larsson zaujme čtenáře, kteří vyhledávají příběhy soustředěné téměř výhradně na detektivní vyšetřování a potěší poměrně napínavým dějem a překvapivým koncem.
Druhá kniha s Ingrid Bergmanovou nás přivádí do doby, kdy je komisařka v rekonvalescenci po těžkém přepadení a potýká se s jak fyzickými, tak i psychickými následky. Protože je ale velmi silná a nedokáže bez své práce žít, vyžádá si vedení nového případu, ke kterému se dostala jako první zcela náhodou, při procházce.
Příběh ale začíná představením sběrného dvora v městečku Sävenäs, kde panuje čilý obchod se zbožím odloženým na skládce. Šéfuje mu Lennart Ohlsson, který jednou objeví téměř nový mrazák a v něm velmi pečlivě zabalené kousky „vepřového“. Napadne ho, že jeho bratr Börje by mohl být za takovýto dáreček vděčný a mohl by ho použít jako krmivo pro chov raků.
Bratr však jeho nadšení nesdílí, protože při rozmrazení prvního kusu nalezne v sáčku kus lidské nohy. Oba sbalí mrazák a odstaví ho v noci na parkovišti a jako bonus dají navrch nohu v igelitové tašce.
Nález na sebe nenechá dlouho čekat a komisařka Bergmanová se se svým týmem opět může pustit do práce. Brzy jsou nalezeny dva mrazáky se stejným obsahem. Oběťmi jsou několik dnů nezvěstní přistěhovalci. Oba podezřelí, kteří zanechali mrazák na parkovišti, jsou velmi brzy zatčeni. A po nálezu Börjeho sbírky nožů jsou detektivové přesvědčeni, že jdou správnou cestou. Jenže stále cosi nesedí. A je vůbec počet obětí konečný? Co je vlastně spojuje kromě toho, že byly bestiálně pověšeny za nohy a poraženy a rozporcovány jako prasata?
Přestože procedurální detektivky nejsou pro mne nejoblíbenějším čtivem, musím se přiznat, že jsem druhý případ s komisařkou Ingrid Bergmanovou přečetla velmi brzo. Pro mne se však jednalo o první knihu od švédské autorky Christiny Larsson a občas jsem měla mírný pocit, že mi některé informace unikají.
Autorka mohla psychicky i fyzicky vyčerpané komisařce dopřát trochu delší dovolenou. Podle toho, jak ji popisuje, by už musela být Ingrid na cestě do psychiatrické léčebny. Občas bývá Ingrid Bergmanová v anotacích popisovaná jako sympatická žena. Podle této knihy na mne ale hlavní postava série knih Christiny Larsson působí trochu jinak. Jistě toho má velmi mnoho za sebou: přepadení a téměř tři dny věznění. Co se týká Ingridina přepadení, nejspíše se jedná o část příběhu z předchozí knihy. Z tohoto románu čtenář pouze ví, že komisařka se cítí velice špatně, pronásledují ji slabosti a bolesti hlavy. Zkouší je střídavě vyhánět platy prášků a masážemi od kamarádky Ewy. O osobním životě Ingrid se toho dozvídáme z příběhu velmi málo, a tak trochu působí jako pracovní stroj, i když se jí autorka snaží alespoň trochu polidštit. Ingridina komplikovaná povaha, která kromě jiného striktně odděluje soukromí a práci, určitě souvisí i s problematickými rodinnými vztahy. Se svou rodinou totiž více než deset let nemluvila a má pro to vážné důvody, které se dozvídáme teprve na konci knihy.
Komisařka má okolo sebe samozřejmě i početný tým kolegů, který ale v době pátrání po masovém vrahovi vůbec nedostačuje. Od ostatních pracovníků má Ingrid trochu odstup, a i když se občas snaží být trochu otevřenější, nedopadne to tak, jak si představuje.
Příběh Soukromá jatka působí přesně tak, jak naznačuje název: pořádně seversky depresivně. Nejspíš si ho nejvíce užijí čtenáři, které v příbězích hlavně zajímá samotné vyšetřování, neustálé porady a přezkušování každé drobnosti, což samozřejmě ke každému skutečnému vyšetřování patří.
Třetí příběh komisařky Ingrid Bergmanové s názvem Neunikneš právě vyšel.
Originál: Slaskjobbet, Tre Böcer Förlag AB, Göteborg 2008
Překlad: Eva Nováčková, 2012
Vydalo nakladatelství Motto ve společnosti Albatrosmedia, 2012
www.albatrosmedia.cz
328 stran
