Druhý díl ölandské tetralogie Smršť jde číst jako samostatný příběh. Pojítkem je prostředí ostrova Ölandu a bývalý námořník Gerlof, dnes osmdesátník žijící v domově důchodců.
Určit hlavního hrdinu není jednoduché, Johan Theorin v příběhu odehrávajícím se v polovině devadeásátých let rozplétá několik linií. V recenzích je však dáván jednoznačně důraz na příběh Joakima. Se svou ženou Katrine a dvěma dětmi se zabydlují na åluddenském statku, v okolí dva majáky, které možná někomu připomenou dalglieshovskou detektivku Maják P. D. Jamesové, především se s nimi pojí tajemná atmosféra a příběhy z minulosti. Zatímco se Joakim vydá na krátkou cestu do Stockholmu, na ostrově doje k tragédii.
Policistka Tilda (minimálně ona by rovněž mohla patřit k hlavním postavám) začíná pracovat na zdejší nově otevřené policejní stanici, ale řeší rovněž svůj intimní život a také kontaktuje kvůli získávání informací o své rodině Gerlofa, bratra svého dědečka. Právě ona vyšetřuje smrt na statku, ale rovněž vloupání, kterých je poslední dobou nemálo. Ta provádějí pochybní bratři Sereliusové společně s Henrikem.
Ve vyprávěních sepsaných Katrininou matkou Mirjou, extravagantní umělkyní, se děj vrací do minulosti. Začíná rokem 1846 a v samostatných příbězích popisuje různé tragédie, ke kterým v okolí statku došlo, až se dostane do padesátých a šedesátých let, kdy vypráví svůj vlastní příběh.
Gerlofova dcera, která vystupovala v Mlhách Ölandu a pátrala s otcovou pomocí po svém dávno zmizelém synovi, je zde pouze dvakrát okrajově zmiňována. Vypadá to, že ani Gerlof není tentokrát do případu osobně zainteresován, ale ve (zdánlivě) samostatných příbězích knihy není nic jistého.
Theorin píše pro trpělivého čtenáře, který nepotřebuje velkou míru akce, udrží pozornost, vyzná se v jednotlivých postavách a zajímá ho, co jednotlivé postavy prožívají, psychologické ladění rozvíjí především v případě Joakima.
Stará vyprávění z ostrova obstojí jako samostatné příběhy, spoluvytvářejí atmosféru ostrova, ale bráno čistě věcně, detektivní linie by se bez nich obešla, což neznamená, že škodí. Silná stránka knihy je jako v případě prvního dílu prostředí Ölandu s jeho současností i minulostí, tentokrát navíc doplněné o výrazné tajemné duchařské ladění. I na akci dojde, když příběh vygraduje a hrdinové se dostanou před Vánocemi do sněhové bouře, smršti, která přijde na ostrov.
Povedenému příběhu s postupně dávkovanými drobnými nejasnostmi škodí rozuzlení detektivní linie. Řešení se nepovedlo, nehodí se k odvyprávěnému příběhu a kazí vyznění celé knihy.
Theorin za ni přitom obdržel tři literární ocenění. Cenu za nejlepší švédskou detektivku roku 2008, Zlatý klíč za nejlepší severskou detektivku roku 2009, kde se mezi nominovanými objevila i Seance smrti Arnaldurda Indriðasona, a mezinárodní dýku britského sdružení CWA za rok 2010, kde byla mezi nominovanými opět Seance smrti a také třetí díl Larssonova Milénia. Nebýt nepovedeného konce, byla by ocenění pochopitelná.
Moba detektivku vydala letos v květnu, více by se hodila do únorových mrazů, které Českou republiky zasáhly. Čtenář by měl možná pocit, že je s postavmi na studeném Ölandu.
Originál: Nattfäk (2008)
Překlad: Jaroslav Bojanovský
Moba, Brno 2012, edice Severská krimi
424 stran
www.mobaknihy.cz
