Červený kapitán, Kapitán smrt, Rudý kapitán… To jsou různé názvy pro jeden a tentýž román spisovatele Dominika Dána z roku 2007. Než se dočkáme zfilmované verze na plátnech kin, pojďme se podívat na jednu skutečnou osobu, která byla inspirací pro jednu románovou postavu.
Tento článek má za cenu doplnit čtenářům a příznivcům románů Dominika Dána některé informace o vzniku knihy Rudý kapitán, která nedávno vyšla v novém vydání. V rámci stejnojmenné propagační akce ke knize a chystanému filmu chceme přinést na celý román trochu odlišný pohled a nepsat tentokrát o hlavních hrdinech či jejich autorovi. Při psaní článku byly použity níže vyjmenované zdroje a článek v žádném případě nevyjadřuje stanoviska či názory redakce.
Ovlivnění skutečnými případy
Slovenský spisovatel, píšící pod pseudonymem Dominik Dán, je dobře známý nejen ve své vlasti, ale i u našich čtenářů. Ti dobře ví, že náměty pro své romány čerpal ze skutečných kriminálních případů. Neznámější je patrně Bestie, která víceméně popisuje celou kauzu mnohonásobného vraha Ondreje Riga. I román Rudý kapitán, jehož filmová adaptace půjde brzy do kin, se odvíjí od skutečných událostí.
Připomeňme si nejprve ve stručnosti děj románu. V rámci stavebních prací přesunuje na jednom starém hřbitově parta kopáčů několik rakví. Nedopatřením vypadne z jedné z nich lebka. Šokovaní dělníci si všimnou, že má v hlavě zaražen hřebík. Přivolaná kriminálka, včetně hlavního hrdiny Dánových románů Richarda Krauze, začíná rozplétat případ, který vede až k praktikám Státní tajné bezpečnosti v osmdesátých letech a její propojení s církví.
Co předcházelo Rudému kapitánovi
Spouštěcím mechanismem pro napsání románu byly záznamy pracovníka STB operujícího pod krycím jménem „ViktorCe“. Přímo od něj Dominik Dán dostal materiály darem. Zmíněný agent se sám zúčastnil pátrání po tzv. „farářském zlatě“. Nebylo však jisté, zdali ono zlato mělo kořeny skutečně až někde ve středověku, nicméně tehdejší STB po něm pátrala velmi intenzivně a v rámci „výslechových metod“ se neštítila ničeho.
I v románu vychází postupně najevo, že ve vraždě starého kostelníka měla patrně prsty STB. Jednou z postav Rudého kapitána je také biskup Ján Jastrab, který měl s tajnou policií spolupracovat… Je poměrně známé, že Dominik Dán umístil děj svých románů do fiktivního „Našeho města“, ze kterého lze vypozorovat Bratislavu. Autor totiž používá pro místa děje různé šifry (např. Pekařská dolina – Mlýnská dolina), které aplikuje i na postavy. Ve zmíněném Jánu Jastrabovi tak lze vypozorovat Jána Sokola, o němž bude dále řeč.
Kdo je Ján Sokol
Narodil se v roce 1933. Vystudoval gymnázium a bohosloveckou fakultu. Byl vysvěcen za kněze, zastával roli kaplana. V šedesátých letech musel odejít z Bratislavy do Štúrova. Během sedmdesátých let musel měnit své působiště ještě několikrát. Po smrti tehdejšího trnavského biskupa v roce 1987 se hledal nový kandidát na tuto pozici. V rámci uvolňujících se poměrů ve společnosti se v roce 1989 diskutovalo o obsazení biskupských a arcibiskupských pozic. Následně Svatý stolec navrhl povýšit Jána Sokola na trnavského arcibiskupa.
Ten pak skutečně nastoupil do svého úřadu v roce 1989, pár měsíců před pádem komunismu. Tehdy mu bylo 55 let. Jmenování předcházela STB provedená přeregistrace z kandidáta tajné spolupráce na tajného spolupracovníka. Stalo se tak pouhé dva dny před jeho jmenováním.
O 20 let později, v roce 2009, požádal papeže Benedikta XVI. o uvolnění z postu arcibiskupa.
Kontroverzní trnavský arcibiskup
Některé kroky Jána Sokola vyvolávaly (a dodnes vyvolávají) odmítavé reakce. Kromě jiného za ně může podezření ze spolupráce s STB. V registračních protokolech tajné bezpečnosti měl být veden pod různými čísly a také pod krycím jménem „Svätopluk“.
Na arcibiskupovu obranu však byly už v roce 2007 zveřejněny některé dokumenty z archivu arcibiskupského úřadu v Trnavě, které měly jeho jméno očistit. Stalo se tak na tiskové konferenci v aule Teologické fakulty University Karlovy v Bratislavě.
Sám Sokol se k obviněním vyjadřuje odmítavě: „Nikdy jsem se STB vědomě nespolupracoval, takže jsem nikdy vědomě neposkytl STB informace, které by poškodily Katolickou církev, anebo kteréhokoliv spoluobčana. Příslušníci STB si vynucovali setkání se mnou. Při těchto setkáních, která byla pro mě ponižující, jsem se snažil ochraňovat zájmy církve a odvést pozornost STB k nepodstatným záležitostem.“.
Ve zmíněném roce 2007 také Ústav pamäti národa zveřejnil dokumenty, podle kterých arcibiskup Sokol chodil na schůzky v konspiračním bytě, kde dostával občerstvení, případně věcné a finanční odměny.
Co se dělo za jeho úřadu?
Z více zdrojů vyplývá, že vztahy mezi bývalým arcibiskupem a jeho nástupcem Robertem Bezákem nebyly právě nejlepší. V dopise (zveřejněném v roce 2010) upozorňuje Bezák Sokola, aby nevstupoval svévolně do prostor arcibiskupského úřadu, nezastupoval ho a nesloužil mše bez jeho souhlasu.
Podstatnější ale je, že Bezák také naznačoval, že se během působení jeho předchůdce děly v úřadu podivné věci – podezřelé účty, nezaevidované částky. Možná to pramení z toho, že podle různých článků měl účetnictví v arcidiecézi na starosti jistý Štefan Náhlik, který měl spravovat desítky církevních účtů a disponovat milióny korun. Náhlik byl údajně evidovaným agentem STB (s krycím jménem „Řeholník“) a v církvi byl smutně proslulý už před rokem 1989, kdy STB rozpoutala akci „Vír“ proti řeholníkům františkánského řádu (1983). Ty právě zradil Náhlik, jejich bývalý člen.
Právě otázka, proč si Sokol vzal v devadesátých letech do svého úřadu takového člověka, dodnes vyvolává negativní reakce vůči bývalému arcibiskupovi. Ten však jakékoliv spekulace odmítá s tím, že o nic nešlo a že Náhlik neměl v podstatě žádné kompetence.
Podle některých zdrojů měl ovšem Sokol v roce 1998 dokonce zpronevěřit více než 500 milionů slovenských korun (asi 441 milionů Kč; rok 2009 – pozn. red.) pocházejících z prodeje církevních pozemků. Peníze měl údajně postupně posílat na Náhlikovo konto.
Odraz Sokola v Rudém kapitánovi
Zda Ján Sokol skutečně a do jaké míry se STB spolupracoval, není dodnes jasné. Jeho příznivci argumentují tím, že v roce 1987, kdy ho církev do postu arcibiskupa navrhla, byl pro komunistický režim nepřijatelný, odpůrci zase oponují tím, že v době nástupu v roce 1989, ještě před pádem komunismu, byl státem akceptován.
V seznamu tajných spolupracovníků, které jsou zveřejněné na stránce Ústavu pamäti národa (www.upn.gov.sk) jméno Sokola skutečně figuruje. Není uspokojivě vysvětlena nepochopitelná důvěra k bývalému agentovi Náhlikovi, což může vést ke spekulacím, nebyl-li arcibiskup ještě po pádu komunismu vydírán.
A právě vydírání ze strany příslušníků bývalé STB je jedním z motivů Dánova Rudého kapitána. Pokud přistoupíme na to, že autor pracoval už za minulého režimu u policie a dodnes je v jejích řadách, pak je jasné, že mohl mít (kromě zmíněného darovaného svazku) informace „z první ruky“. V Dánově románu vystupuje fiktivní postava Ján Jastrab také pod krycím jménem „Svätopluk“, tedy stejným jako měl mít Ján Sokol. Navíc Rudý kapitán byl v roce 2007, tedy v době, kdy se údajná Sokolova spolupráce se STB přetřásala zřejmě nejvíce.
„… Vybudovali jsme síť informátorů z farářů a církevních špiček… neumíte si představit, jaký svinstva vyplavaly na povrch… sou eště horší než za dob inkvizice… jeden na druhýho… áále…“ mávl rukou a zmlkl.
Nikdo mu neodporoval. „Chudinky ovečky! Jeden se fakt činil. Dostal krycí jméno Svatopluk. Dnes je to známá osobnost, a tak nebudu…“
„Biskup Ján Jastrab…“ přispěchal na pomoc Krauz.
„No nazdar! Tohle máte odkud!? Aha… Raninec byl u toho… tenkrát… tak dobrá! Jastrab! Jeho kolega a kamarád ze semináře Janetka se mu ve slabý chvilce vyzpovídal, že už léta ukrývá člověka, co ví o velkým tajemství, a už nedokáže unést tu tíhu… a Jastrab ho prásknul styčnýmu důstojníkovi. Dostal za to tehdy tři tisíce korun odměnu ze státní kasy a vzal ji bez problémů.“
Ukázka z knihy Rudý kapitán
Zdroje: cas.sk, sk.wikipedia.org, archiv.ihned.cz, cs.wikipedia.org
