Sherlock Holmes versus Dracula

1.

Sir Arthur Conan Doyle žil v letech 1859—1930, Bram Stoker mezi roky 1847 a 1912. Znali se. Conan Doyle vytvořil lovce zločinců a Abraham Stoker zas lovce upírů — Abrahama Van Helsinga.

Zatímco Van Helsing se potýká s ďábelským vampýrem Draculou, Sherlock Holmes válčí s Moriartym a po smrti tohoto geniálního matematika a arcilotra s charismatickým Adelbertem Grunerem. Což ovšem není všechno.

Někteří badatelé na poli holmesologie se dokonce domnívají, že byli Holmes a Van Helsing jedna a tatáž osoba a nevylučuje se ani společná identita prof. Moriartyho a Draculy. Tak či tak, Arthur Conan Doyle se roku 1924 prokazatelně pokusil o vlastní parafrázi Draculy, jíž je zajímavá povídka Vznešený klient, v pořadí 54. případ Sherlocka Holmese napsaný Conanem Doylem, pokud nepočítáme některé zapomenuté causy. Tato vykazuje takové množství podobností s románem Dracula, až ta záležitost vylučuje náhodu. Naopak je jisté, že se jedná i o spisovatelův žertík, a to rozhodně ani ne první, ani ne poslední, a podobnosti obou dobrodružství shrnuli editoři knihy Upírské příběhy (2009, česky 2012), v níž najdete hned sedm Doylových povídek souvisejících nějak s vampyrismem.

O jaké souvislosti jde v případě Draculy a Vznešeného klienta? Upír z Transylvánie i baron Gruner jsou oba šlechtici z Kontinentu, jak se v Anglii říká Evropě, a shodně užívají hypnózy, aby „sbírali ženské“, jak se říká lidově. Každého z těch džentlmenů lze charakterizovat jako „pravého aristokrata zločinu“ a Doyle výslovně praví: „Napovrch atmosféra čajů páté a za tím smrtelná krutost bez hranic.“ Oběma příběhy se svorně vine nit erotického podtextu a hrdinové, ten i ten, přijíždějí do mlhavého Londýna, aby jednu ženu zničili a druhou ohrožovali. V obou případech se proti nim a temným záměrům uskupí lovci a hatí plány těchto pochybných aristokratů. V obou případech týmu oddaně pomáhá krásná žena, je to však dáma a pokaždé disponuje povědomím o příslušném padouchovi.

Mina Harkerová je na Hraběte dokonce napojena telepaticky a Doylova hrdinka, její protipól, má aspoň ponětí o deníku, do kterého si podlý baron Gruner systematicky a nutkavě zanáší veškeré vlastní prostopášnosti. Co víc?

Ke zvratům dochází v obou případech ve chvíli, kdy si zloduch znepřátelí vlivné osobnosti a musí Londýn opustit na lodi. I finále obou dobrodružství vykazují styčné body. V jednom z případů zabrání tým Minině proměně v upírku, a tak vlastně i její pomyslné svatbě s Draculou, v případě číslo dvě je zase zamezeno hrdinčině svatbě s krajně hypnotizujícím baronem, který je navíc tak trochu Modrovous. Ani to ale není vše. Ne náhodou má Grunerovo křestní jméno Adelbert čtyři společná písmena se slovem Dracula, přičemž Hrabě ve Stokerově bestselleru vystoupí i pod jménem „Mr. DeVille“, zatímco ve Vznešeném klientovi figuruje postava jménem DeMerville. Doylem působivě nastíněná figura hezké Kitty Winterové alias „temperamentní slečny W.“, jak píše, víc než připomíná Stokerovu Lucy Westernovou, která se — stejně jako Kitty — stane první zloduchovou obětí na území Anglie.

Jen jaksi v závorce dodejme, že Conan Doyle dotáhl žert až do Francie a k Dumasovi, svému oblíbenci, když ono jméno stvořil ze jmen mylady Winterové a její služebné Kitty.

Ani to není zdaleka konec, a pokud román Dracula znovu otevřete, hned na začátku se dočtete o Hotelu Royal, zatímco Doyle mluví o Café Royal. Pokud pak hraje Hrabě pólo v Hillinghamu, jak si můžete při listování rovněž ověřit, válí baron Gruner tutéž hru v Hurlinghamu. „Tři incidenty“ s ženami, ke kterým došlo v temné minulosti barona Grunera, přitom poukazují ke třem upírkám, se kterými se střetl nebohý Jonathan Harker na Draculově hradě nad propastmi, a Stokerův a zrovna tak Doylův příběh v druhé polovině shodně líčí skok z okna. K vyvrcholení dochází v obou případech tak, že se zloduchův obličej rozpadá, u Conana Doyla, pravda, pod vlivem vitriolu. „Tímto příběhem slavná dráha mého přítele vyvrcholila,“ přesvědčuje nás Watson a netvrdí to do větru, poněvadž „vrcholný“ Vznešený klient bezpochyby parafrázuje hned první holmesovskou povídku Skandál v Čechách (1891). A všimněme si, že také baron Gruner přichází z Prahy, odkud pocházel i náš dědičný panovník, a že ani Skandál, ale ani Klient nejsou v pravém slova smyslu detektivky a neřeší záhady. To jen asketický a osamělý Sherlock byl dvakrát požádán, aby „obstaral důkazy“, které umožní a v druhém případě znemožní svatbu. Dodejme, že Doylova vtipná racionalizace upíra do barona Grunera je jen obdobou rozmáchlejší racionalizace vlkodlaka do psa baskervillského.

Sherlock Holmes ovšem vystupuje i v dalších dvou povídkách, které můžeme plným právem označit jako povídky upíří. První je Upír v Sussexu (1924), druhou jedna z nejhorších holmesovek, unavený Dům „U Tří štítů“ (1926), kde se ovšem autor zabývá jen upírkou ve smyslu fatální ženy, která si mládí a krásu udržuje i „natruc“ milencům, co kvůli ní chřadnou a posléze jako mouchy padají. Obrácený princip Vznešeného klienta? Tak trochu, nicméně prazákladním dílem subžánru femme fatale i tak zůstává Kiplingova báseň The Vampire. Vzhledem k tomu, že byl Rudyard Kipling více či méně latentní gay, jak možná trochu nekorektně rozebírá jeho nový životopis, stojí ty souvislosti přinejmenším za zamyšlení.

Ne, Nobelovu cenu za literaturu autor Knihy džunglí určitě neobdržel jen za Upíra, onou básní však inspiroval dramatika Pottera Emersona Browna ke hře Byl tam šílenec, přepsané pak i do románu (1909). A Doyle? V Domě „U Tří štítů“ rutinně až letargicky slučuje prvky dvou vlastních starších příběhů o ženách-psychických upírech. Ten první se jmenuje John Barrington Cowles (1884) a druhým je Parazit (1894), kde najdete hrdinku v nenápadné samotářce, která však umí velice osudově uhranout.

A nejznámější „vampýří“ holmesovka Upír v Sussexu? Jen letmo je v ní zmíněna Transylvánie a jinak se hrdinčina touha po krvi vysvětlí pohříchu či povýtce přirozeně. Věru že však i věrohodně. Roku 2008 vyšlo pokračování této story Návrat sussexského upíra.

Existuje však i holmesovský příběh Nezvěstná šlechtična s podtitulem Zmizení lady Frances Carfaxové (1911), který byl poprvé uveřejněn jen krátce před Stokerovou smrtí. Sice vychází hlavně z poeovského motivu předčasného pohřbu, ale strašlivé jméno Carfax bylo zvoleno podle názvu domu, který si Dracula koupil v městečku Purfleet.

Vraťme se však od detektivek na pole science fiction, které Doyle taky ovládal, a hle, hned druhá jím publikovaná povídka Příběh Američana (1880) předvádí rostlinu sající krev. Příbuzný příběh Květenství zvláštní orchideje (1894) uveřejnil Doylův přítel H. G. Wells čtrnáct roků nato, aby vzápětí nasadil do války se Zemí upíří Marťany (1898). Dracula, připomeňme, prvně vyšel jen rok před Válkou světů.

Ale k Doylovi. Je výtečný, ale není vždycky vyrovnaný a dost slabá mi připadá třeba duchařská povídka Vítězný výstřel (1893) o „živočišném magnetismu“, jak on to nazývá. V dopise matce ji sice označil za „velmi strašidelný“ příběh, je to ale spíš velice zdlouhavý příběh. V pointě ne zrovna dvakrát jasný.

Ano, u okultní povídky to zas tak nevadí, možná ne… Ale přece! Rozhodně zajímavější je Doylův román Maracotova hlubina (1929) — o Atlantidě, v jehož finále zdolá titulní hrdina démona podobným způsobem, jako byl zničen Dracula.

Dr. John H. Watson podle všeho sloužil nejen v Afghánistánu, ale i jako inspirace pro postavu dr. Johna Sewarda z Draculy, a Seward, jak si možná vzpomínáte, je kronikář fascinujících aktivit svého přítele a učitele Abrahama Van Helsinga. Přinejmenším v tom smyslu se tedy Sherlock = Helsing.

Ale prvním podstatným chlapíkem, který oba světy propojil, byl až Loren D. Estleman s románem Sherlock Holmes versus Dracula aneb Dobrodružství krvelačného hraběte (1978). Máme-li této přelomové knize věřit, vyhnali hraběte z Anglie právě doktor Watson a Sherlock Holmes, kterého úvodem prosí jistý novinář z Whitby, aby vyšetřil „záhadné ztroskotání lodi Demeter“, jejíž kapitán se připlavil bez života, přivázaný jako pes k vlastnímu kormidlu, přičemž ostatní chlapi na palubě se patrně za pouti okolo Evropy vypařili. Tedy pokud nebyli „bod po bodu“ vysáti z podpalubí Draculou. Dosti „vtipně“ a zkratkovitě ztvárnil dotyčné masakrování Francis Ford Coppola. Ale k Lorenu Estlemanovi.

Je fakt, že jeho klíčové knize předcházel už román Polštářek pravděpodobnosti (1970) od T. A. Waterse, kde Sherlock a doktor Watson bojují s Draculou v alternativní verzi Transylvánie, nicméně vlna literatury kloubící Holmese a Draculu přišplouchla až s Estlemanem. Shrňme ji závěrem.

V románu Neuvěřitelný deštník (1979) vynalezne Moriarty titulní „dopravní prostředek“ a hrdina knihy Adrian Fillmore se s jeho pomocí probourává do alternativních světů, kde jsou skutečností nejen Sherlock a upíří hrabě, ale i baron Frankenstein.

Roku 1981 navštívil Dracula Holmese na Baker Street v komiksu Ojedinělý případ chudokrevného dědice.

V povídce Ze stromu času (1982) se Sherlock s Hrabětem mírumilovně radí. Týž autor, totiž F. T. Saberhagen, vydal roku 1994 i extrémně zaumný román Seance pro vampýra, který se odehrává v roce 1903. Titulní seance je tu sice podvod, ale přesto při ní dočista zmizí sám Sherlock. Watson poprosí o pomoc bratrance, kterým je právě Dracula. Ten nám střídavě s Watsonem všecičko vypráví. Saberhagen pak vymyslil i román Draculův tkaloun a Spis Holmes-Dracula (1998), kde fakta opět předkládá pověstný upír osobně. Jak se ukáže, je Dracula navíc bratrancem Sherlocka Holmese a snad i jakýmsi jeho dvojníkem. Inu, Saberhagen si nekladl zrovna miliony mezí, jak by řekl Brit. Ale dál.

Ve čtyřdílném kresleném seriálu Šarlatová ve světle plynových lamp (1987—88) pomůže Sherlockovi proti Moriartymu profesor Abraham Van Helsing, a to právě ve chvíli, kdy se podlý matematik spojí s Draculou, aby v Londýně nastolili dobu temna. Ještě silnější kávou je román Draculův kousek (1988). Odehrává se ve 27. století a geneticky vyráběné upíry tu potírají nejen spisovatelé Bram Stoker a Arthur Conan Doyle, ale i H. G. Wells. Dokonce sám Wellsův doktor Moreau! A pokračujme.

V druhé části pětidílného komiksu Draculovi duchové nazvané Kouzelník a pán (1991) prosí Van Helsing „starého přítele“ Sherlocka, aby mu pomohl vypátrat Draculu. V románu Draculův deník (1992) studuje mladý a nezkušený Dracula na Etonu a mimo Brama Stokera vedle něj ve viktoriánské Anglii fungují i Van Helsing a Sherlock Holmes. Téhož roku 1992 vyšla povídka Rudá vláda od Kima Newmana, který ji téhož roku přepracoval do románu V roce Draculově. Poté, co se Helsingovi nepodařilo odpravit hraběte Draculu, stane se Hrabě manželem královny Viktorie a upíři následkem toho ovládnou Anglii. Chutě. Proti tomu se staví i bratři Holmesovi.

V pokračování té fantasmagorie nazvaném Krvavý rudý baron (1995) vyšetřuje Mycroft Holmes za první světové války pokus Německa vytvářet nemrtvé vojáky, ale Newman z knihy vyřadil kapitolu Soukromé spisy Mycrofta Holmese a samostatně ji uveřejnil v londýnském časopise Crime Time (2002). Když si ji přečteme, zvíme, že po Mycroftově smrti někdo neznámý spálil všecka tajemství z jeho trezoru, naštěstí ještě předtím, než ten stačil otevřít upíří ministerský předseda Ruthven.

Ve známých, i česky vydaných románech Marka Frosta Seznam sedmi a Šest mesiášů (oba 1993) bojují Arthur Conan Doyle a Bram Stoker s okultními silami londýnského satanského kultu, ale podstatně výrazněji než autor Draculy tu silami přispívá jistý Jack Sparks. Minimálně podle Frostova odvážného tvrzení byl Sparks vzorem pro Sherlocka Holmese.

Česky vyšel i humorný román Rogera Zelaznyho Noc v osamělém říjnu (1993), který vypráví Rozparovačův pes Snuff. Po Holmesově a Draculově boku v něm figuruje nejen Frankensteinovo monstrum, nýbrž i Larry Talbot, hrdina filmu Vlkodlak (1941).

V povídce Dobrodružství s chybějící rakví (1995) od Laury Resnickové navštíví Holmese pobledlý upír, kterému Dracula ukradl truhlu. V příběhu Romana Ranieriho z téhož roku Ojedinělá událost jednoho večera v roce 1912 se Doyle a Stoker setkají s Vladem Naražečem, ještě než se po zasloužené smrti stal Draculou. V další story Myš a pán (opět 1995) vyšetřují Holmes a Watson seanci, jíž se zúčastnil pověstný Hrabě. Přední autor science fiction Brian Stableford vydal roku 1995 v časopise Interzone i Hlad a extázi upíra, jejíž revidovaná románová verze vyšla rok nato. Odehrává se o sto let dřív, roku 1895. Jistý profesor z toho „místa v čase“ navštěvuje budoucnost ovládanou upíry a vypráví o svých výletech nejen Bramu Stokerovi a Doylovi, ale i záhadnému hraběti Lugardovi a Holmesovi. V dalším románovém pastiši Upíří had (1997, nikoli „hrad“!) Australana Kela Richardse pomůže Sherlock Lestradovi proti londýnskému „upírovi“ — a neprozrazujme, zda dojde k odstranění uvozovek. V rovněž u nás vydaném kresleném seriálu Alana Moora Liga výjimečných (1999—2000) si roku 1898 najme zločinný Moriarty (ukrytý za bondovským písmenem „M“) Minu Harkerovou, ale víc si takya přečtěte sami. Dodám jen, že tu na rozdíl od nepovedené filmové adaptace se Seanem Connerym nikdo Minu nevysaje. A dál?

Román Sherlock Holmes a upír z Longacru (2001) vylíčil premiéru divadelní adaptace Draculy v Brightonu za časů bujarého řádění sériového „upířího“ vraha. Autorem dotyčné hry je sám slavný herec Henry Irving, který Stokerovi posloužil jako předloha pro krvavého hraběte. A co ještě víc?

V románu Temná kaple (2001) od Carole Nelson Douglasové řeší Irene Adlerová (jediná žena, která kdy přelstila Sherlocka) vraždu spáchanou Jackem Rozparovačem v jednom pařížském nevěstinci a musí Holmese povolat na pomoc. On a Watson odhalí v následujícím svazku Rudý hrad (2002) zločiny ve Whitchapelu, zatímco nás jiné dějové linie zanesou až do Transylvánie a Čech. Vystupuje tu i Bram Stoker a finální odhalení identity Jacka Rozparovače je překvapivé. Už roku 1995 stejná autorka zveřejnila i povídku Dracula na skalách, v které Irene Adlerová chrání před titulním upírem jistou dívku, zřejmě Doylovu příbuznou, a informuje o tom Stokera. Taky v románu Krvavé závěsy (2002) od Roberta Josepha Randisiho Stoker a Doyle odhodlaně pronásledují Jacka Rozparovače. A ještě blíž dnešku?

Roku 2004 vydal David Stuart Davies román Zcuchané přadeno, který je pokračováním Psa baskervillského. Holmes se tu potká jak s hrabětem Draculou, tak s Abrahamem Van Helsingem. Ve frašce z téhož roku „Místa pro druhé dějství!“ od Bradley Sinora sledujeme představení známé komické opery Piráti z Penzance od Gilberta a Sullivana, přičemž roli získal i Dracula. Díky tomu se sice nesetká se Sherlockem Holmesem, ale s jeho bratrem Mycroftem a s Watsonem určitě. V románu Draculův mor (2006) od Stephena Seitze prosí ještě neprovdaná Mina Murrayová na kolenou dr. Watsona a Sherlocka, aby jí našli pohřešovaného snoubence Jonathana Harkera. Znova se tu proto vyráží do Transylvánie, ale ani když je tam racionální Sherlock pokousán údajnými nemrtvými, nezačne na ně věřit.

Povídka známého Neila Gaimana Studie ve Smaragdové (česky 2007) se zas odehrává v alternativní viktoriánské Anglii ovládané bytostmi H. P. Lovecrafta a Holmes musí vyšetřit zavraždění mimozemského prince. V povídce Billa Cridera Ve znamení upíra (česky 2007) kousne synka Stokerova přítele něco podobného upírovi a spisovatel vyhledá Sherlocka, aby se causa posléze odrazila jak v Draculovi, tak i v Upíři v Sussexu. V Případu zmizelého upíra od téhož autora se Sherlock potká nejen s Bramem Stokerem, ale i s Abrahamem Van Helsingem.V příběhu Rudý soumrak (2008) žije Holmes ještě za druhé světové války (podobně jako v Chabonově románu Konečné řešení z roku 2004) a je evakuován do domova důchodců v L. A. —v Kalifornii. Má vyřešit záhadu muže odolávajícího kulkám, ale skončeme už raději tento bizarní výčet a konstatujme, že je to velmi kuriózní svět.