Rozhovor se Zdeňkem K. Slabým

PhDr. Zdeněk Karel Slabý (9. 6. 1930) byl za války členem Foglarovy Dvojky – Hochů od Bobří řeky! Jako dospělý se stal redaktorem Albatrosu (od 1958) a časopisu Zlatý máj (1958-1971, 1989-1990). Se svou paní Dagmar Lhotovou (22. 7. 1929) napsal PĚT knížek o kocouru Vavřincovi, prvé dvě i zdramatizoval. Až dodnes vydal okolo padesáti knižních titulů a desítky dalších překladů, přičemž zůstával soustředěn na dětské čtenáře. S Ladislavem Dvorským vydali i Dětské anekdoty (1971), Slabý taky uspořádal pohádky mnoha zemí (Třicet stříbrných klíčů, 1971, Světové pohádky, 1975) a sestavil různé čítanky, dokonce i včetně té Milostné (1995). Už několika generacím pak zůstává i geniálním autorem kultovních titulů Tři banány aneb Petr na pohádkové planetě (1964, druhé vydání mělo být realizováno roku 2009, ale nakladatel nenalézá dost peněz), Bukukururuna (1968, druhé vydání 1991 pod titulem Pohádka o jedné čarodějnici, králi trpaslíků a Plaváčkovi) a především Pohádkový detektiv Břetislav Hostivít (1973, 2. vydání 2009).

Četná Slabého díla byla přeložena do řady jazyků, v zahraničí vyšla v mnoha vydáních a každopádně ve více vydáních nežli u nás. Z. K. Slabý je navíc i aktivním teoretikem hudby.

Když jsem napsal první kapitolu Tajemství oranžové kočky, dostal jsem nápad, jak by to asi dopadalo, kdyby pokračování vytvořil někdo jiný.

Byla s tím pak spojena desetkrát větší práce, než kdybych knihu dopsal sám, protože bylo třeba každou část přeložit do několika dalších jazyků a z těch opět do češtiny, bylo nutno provést i drobné retuše, aby nové motivy nevystřelovaly pouze do slepých uliček, ale bavilo mě to – byla to nádherná literární hra, které se zúčastnili autoři, jež jsem znal z jejich tvorby nebo i osobně, ale s některými jsem se seznámil až po vydání knížky. Konkrétně to byli Yoshitomo Imae z Tokia, Pierre Gamarra z Paříže, Sergej Baruzdin z Moskvy, Marcello Argilli z Říma, Jens Sigsgaard z Holte u Kodaně, Ahmet Hromadžić ze Sarajeva, Friedrich Feld z anglického Bexhillu, Otfried Preussler z německého Haidholzen a Ludwik Jerzy Kern z Krakowa.

Předtím sice už existovaly obdobné literární hrátky, jak připomínáte, nicméně nikoli takto mezinárodně pojaté, s dětským adresátem a s výsledkem provázaného detektivního příběhu. Tajemství vyšlo v Preusslerově překladu v němčině a získalo ocenění a dočkalo se osmi vydání (zatímco u nás pouze jediného) a vyšlo i v dalších jazycích a i v takových, jimiž nebyli autoři zastoupeni. Pouze v Rusku nemohla kniha vyjít, protože moje jméno tam blokoval náš Svaz spisovatelů, takže tam k tomu došlo až po „perestrojce“.

Ne, pane Fencle, nedávám kočce přednost, pouze mě víc inspiruje neodhadnutelností své povahy a svého počínání.

Meluzínka Minka je o něčem jiném. Nešlo tu o celistvý děj, napsal jsem dva příběhy s ústřední postavou meluzínky z Meluzemě, ty pak redaktorka Lidového nakladatelství rozeslala osmnácti autorům, českým i slovenským (Ota Hofman, Václav Čtvrtek, Ľubo Feldek, Ján Navrátil), ale především opět zahraničním. Vedle oněch, které známe z Tajemství oranžové kočky, to byli třeba Josef Guggenmos, James Krüss, který knížku pak přeložil do němčiny, Wiktor Woroszylski, Mira Lobeová a především Ovsej Driz, který svůj příspěvek pojal jako poetickou závěť. A jak jsem i napsal jménem Minky do úvodu k této nádherně vypravené knize: „Kdyby bylo po mém, nazvala bych ji Jak mě kdo vidí – protože každý z autorů o mně píše, ale každý úplně jiný příběh.“

Nemám rád druhé díly, pokud jsou ty první uzavřeny a pokud si sám námět pokračování nevynutí; jinak vzniká nastavovaná kaše. Pohádkový detektiv Břetislav Hostivít (v německém znění Der Märchendetektiv Nickel Pumper) patří k mým pokusům o literární spolupráci s dětmi, přičemž tím prvním byly Pohádky bez konce, otiskované také v časopise Mateřídouška a obesílané skutečně tisíci dětí. Škoda, že po skončení akce nevydala Mladá fronta knihu Pohádky s mnoha konci, která mapovala zcela originálně dětskou fantazii. Vydání původně chystala.

Ano. Když jsem pochopil, že nebude realizována podoba, která by zprostředkovala mnohotvárnost dětské fantazie, uvítal jsem nabídku, aby vyšly alespoň původní náměty k provokování této fantazie. Ostatně na tyto náměty, přeložené v dětských časopisech jiných zemí, reagovaly tehdy i gruzínské a italské děti a porovnání s našimi bylo víc než zajímavé. Mimochodem, s českým vydáním souvisela jedna drobná, avšak charakteristická příhoda. Mezi mými nedokončenými pohádkami byla i jedna O učené huse, v které vystupuje i husák, tedy s malým há. Ta musela být z knížky vyeliminována.

A vůbec, co vás ke knize inspirovalo? Osobně vnímám i odlesky Tří mušketýrů – a viz kapitoly Ve službách královny Krasavy a Náramek, prstýnek a náhrdelník. A černokněžník Brontaus? Asociuje mi čímsi kardinála Richelieu! Nu, a vnímám snad i vliv Poláčkova Edudanta a Francimora (1933)!

Základem byl nápad! Měla to být pohádková detektivka, v níž by spolu s autorem (otiskoval jsem tu detektivku v Mateřídoušce anonymně) pátraly po „případech“ stovky dětí. Tak se i stalo. A po každém pokračování jsem pročítal hory dopisů s návrhy, kdo je podezřelý, kde pátrat, proč se co událo, co můžeme čekat… a podobně. Takže… jsem nemohl mít předem určený plán, ale pouze poutavé a nosné východisko.

V dalším rozvíjení příběhů jsem se tedy skutečně nechal inspirovat čtenáři, kteří děj i postavy vzali za své. A Poláčkova Edudanta a Francimora mám opravdu velice rád, prosazoval jsem dokonce proti mínění nakladatelských redaktorů jeho vydání ještě v době temna, ale nebyl mou inspirací. Nápad s Hostivítem i jeho rozvíjení, to vše je původní.

Obojí je naprostý omyl. Předně: nemít rád hejkaly není rasismus, nýbrž stanovisko. Stejně tak nemusíte mít rád třeba šlejšky. A s tím Foglarem: to je dlouhodobě propagovaný názor, který má Foglara degradovat a používali ho hlavně komunisté. Nazýval sice Dvojku-Hochy od Bobří řeky „královstvím chlapců“, ale do tohoto království měl přístup každý, kdo se chtěl slušně chovat a činně se zúčastnit oddílového programu. Samozřejmě by tam však neměli místo dnes tak početní mladiství zloději a vrazi. Ti se přece ze společnosti vyčleňují sami.

Nemyslím si, že autoři, kteří nemají vlastní nápady, by něčím přispěli dětské literatuře. Zažili jsme jich a zažíváme dost a dost, je ovšem otázka nakladatelů, zda odhalí jejich odvozenost či zda ji považují za přednost. Spíš bych byl rád, kdyby se příběhů „zmocnil“ někdo z televize a realizoval cyklus ve večerníčcích nebo v nějakém obdobném seriálu. Myslím, že se to přímo nabízelo a nabízí.

Plánek i mapu jsem si nachystal už předem proto, abych se v Čapím Nůsku a jeho okolí vyznal. Nemělo to souvislost ani se Stevensonem, ani s Foglarem. Když píšu, neuvažuju, co od koho přejmout, snažím se být absolutně svůj, což bývá někdy k neprospěchu věci, protože současní nakladatelé většinou preferují věci známé, a tudíž podle nich prodejné.

Miloš Noll neilustroval pouze Hostivíta, ale i další mé knížky (Tři Karkulky, 1963, Tajemství oranžové kočky, 1968, O Ládíčkovi Ladičkovi a pěti princeznách, 1971, Mezi námi písmeny, 1974, pozn. IF). Měl jsem ve zvyku se s ilustrátory svých knížek posadit a prohovořit si pojetí. Tak například s Radkem Pilařem jsme koncepci Kouzelné knížky (vyšla pouze německy jako Das Zauberbuch und der verwandelte Zauberer, 1973) prozkoumávali celý týden při pobytu v Karlových Varech…

Když jsem požádal Nolla o rozhovor, málem se urazil: „To nevěříte, že zilustruju knížku dobře?“

Odpověděl jsem, že naopak, že proto jsem ho také výtvarné redakci nakladatelství navrhl. Pak už neprotestoval. Pochopil, že mi jde vždy o symbiózu autora s výtvarníkem. Tak jsem se o to snažil i s dalšími. Ostatně byla to doba, kdy tvořila celá plejáda vynikajících malířů právě v oblasti dětské literatury, a měl jsem to štěstí, že mé knížky vedle Nolla a Pilaře ilustrovali například Helena Zmatlíková, Adolf Born, Jiří Běhounek, Olga Čechová, Květa Pacovská a další. V Japonsku třeba Yasuo Segawa, nositel první Grand Prix Bienale ilustrací Bratislava.

Bude značně přepracované. Čas tu přece jenom hraje svou roli a dětští čtenáři dnešní jsou poněkud jiní než včerejší. Proto bylo nutno například rozdělit kapitoly do menších celků. Kniha má vyjít v říjnu, a to v Albatrosu, ovšem s jinými ilustracemi. Jsem na ně zvědav…

Také se divím.., že dramaturgové televize nebo filmu po látce nikdy nesáhli, ale okruh jejich zájmu je značně vymezený, neřku-li omezený.

Letos měly v Tartaru vyjít i Tři banány, žel pan nakladatel nemá (zatím) peníze. Víc mě mrzí, že nemůžeme najít nakladatele pro překrásnou manželčinu pohádkovou feérii. Ta by si skutečně zasluhovala brzké vydání a myslím, že by to bylo v dnešní situaci literatury pro děti skutečné překvapení.