V Projektu Kraken má jít především o vyslání sondy na Titan, měsíc obíhající kolem Saturnu. Je však tak daleko, že je pro výzkumníky lepší lidské ovládání nahradit počítačem, takovým, který by se uměl sám rozhodovat v neznámých podmínkách. Čili sonda s umělou inteligencí. Brzy však začne být jasné, že vyslat sondu ke hvězdám bude hračka proti tomu, dostat program pod kontrolu. Celý ten vesmírný projekt je tak vlastně jen záminkou pro souboj člověka se strojem…
Tím člověkem bude Melissa Shepherdová, vedoucí Projektu a geniální programátorka s divokou minulostí. To ona stvořila myslící program, který se po nezdařeném testu obrátil proti ní. Ale kdyby jen program jménem Dorothy šel pouze po Melisse – podobně jako Skynet v Terminátorovi se přikloní k názoru, že bude lepší zničit lidstvo jako celek. Melissa prchá a Dorothy, údajně jen soustava jedniček a nul, prozkoumává svět a zvažuje, co s ním…
Kapitoly s Dorothy jsou velmi zvláštní. Program, který umí „vizualizovat data“, si sám sebe představuje jako chudinku dívku, vyvrženou z nádherného paláce do zlého zkaženého světa. Její vnímání okolí připomíná pohádkový svět a to, že o sobě přemýšlí v ženském rodě, někdy čtenáře dosti mate a zprvu tak nepozná, o kom je která kapitola. Dorothy ale dovede překvapit…
Díky roztomilému investičnímu bankéři Lansingovi se leccos dozvíme o algoritmickém obchodování na burze, které je všechno možné, jenom ne férové (jestli jsem tomu správně rozuměla.) Slizký spekulant chce využít umělou inteligenci k ještě větším finančním čachrům, což někomu může připomenout román Index hrůzy od Roberta Harrise – tam je jakýsi burzovní program středem celé knihy. Tady je jen jednou z dějových linek, těch s mnoha odbornými termíny, které dělají román realističtější, odbornější a uvěřitelnější. Nikdy nevěřte bankéřům z Wall Streetu…
Základní otázka zní: najde se v příběhu někdo alespoň trochu sympatický, jehož osud by nebyl čtenářům lhostejný? Shepherdová je kapku asociální, bankéř hajzl a Dorothy, zmatená v nepřátelském prostředí internetu, zprvu zvládá v škále nasimulovaných emocí především nenávist a vztek. Situaci naštěstí jakž takž zachraňuje Wyman Ford, neprůstřelný chlápek ve službách Bílého domu, jinak také hrdina autorových předchozích knih Rouhání a Kráter. Ford je vcelku normální bývalý agent CIA (pokud takové spojení vůbec existuje,) kterého prezident vyšle za Melissou Shepherdovou. Ta se sice před naštvanou Dorothy skrývá, ale k záchraně situace je třeba ji objevit. Takže vzniká podivné spojenectví. Wyman Ford má ale ten háček, že je možná normální až moc a v mnoha dějových liniích se jaksi ztrácí – má být vůbec hlavním hrdinou? Nakonec, i když to může znít zvláštně, je nejzajímavější osobou právě Dorothy. Přečtěte a pochopíte.
Napadlo mne srovnání se Seznamkou smrti od Prestonova přítele Lincolna Childa, tam také šlo o umělou inteligenci – že by se pánové vsadili, kdo napíše lepší knihu na stejné téma? Ale později, jak se příběh rozvíjel, začal spíše připomínat nedávno vyšlý román Napojení – tvrďák a chytrá holka na nebezpečné misi. V Napojení sice jedna akce střídala druhou už od začátku, což jsem tady postrádala, na druhou stranu Preston už má na rozdíl od Richardse v psaní určitý grif a jeho postavy nešustí tak papírem. Pořádně se sice příběh rozjede až někde v polovině – kdy dá konečně smysl i další vedlejší linie s chlapcem a jeho robůtkem – zato se vyprávění začne stáčet směrem vskutku nečekaným.
Čtenáři technothrillerů s počítači v hlavní roli už mají něco načteno a s tím přistupují k další knize. Očekávání a předpokládaný vývoj se ale Preston pokusil celkem úspěšně zvrátit. Po první půli knihy jsem čekala jen další snůšku provařených klišé, které se však nakonec díky bohu nekonaly. Překvapivě z toho vyšel úplně jiný román…
Preston bývá nadšenými kritiky považován za nástupce Michaela Crichtona na poli technothrillerů. Pravděpodobně díky záplavě technických obratů a záležitostí, kterým laický čtenář příliš nerozumí a nepozná tak, jestli je to nesmysl nebo ne. Laicky ale zápletka s umělou inteligencí zní dosti pravděpodobně – jednou to tak klidně může být. Tímhle vizionářským přístupem dle mého Crichtona dotahuje, na čem by však Preston mohl zabrat, jsou postavy. Kdyby víc rozpracoval charaktery na úkor vysvětlení burzy po internetu… bylo by v knize víc zajímavých postav než jen dvougigový prográmek…
Originál: The Kraken Project, 2014
Překlad: Roman Lipčík
Vydal: BB art, 2014
326 stran
