Název Poslední případy slečny Marplové – v originále doplněný o „podtitulní“ Other Two Stories dávající na vědomí, že ve dvou povídkách amatérská pátračka nevystupuje – je poněkud zavádějící. Do knihy, která byla vydána roku 1977 (tedy až rok po smrti autorky), byly zařazeny povídky z let 1939–1958. Jako by se tedy spíše říkalo, že to je to poslední se slečnou Marplovou – povídky na rozdíl od Spojených států do té doby nevyšly knižně. Nejde však o chronologicky poslední příběhy Marplové, jako je tomu u Opony – Posledního případu Hercula Poirota, po nich následovalo ještě několik marplovských románů. A byť kniha vyšla v češtině souborně zatím jednou v roce 2014, všechny povídky již byly předtím zařazeny do různých antologií nebo do dvojjazyčných sbírek nakladatelství Garamond.
Šest marplovských povídek ukazuje hlavní postavu v námětově různorodých záhadách, navíc – a to vidím jako jeden z hlavních kladů knihy – zde Agatha Christie ukázkově stvořila „svůj“ svět, v němž se sice dějí ošklivé věci, ale nakonec můžeme ulehnout uklidněni, že byla opět nastolena pohoda staré dobré Anglie.
V čtivých a vtipných povídkách si slečna Marplová poradí s mrtvým v kostele („Útočiště“), smrtí ženy, jejíž tělo objevuje její švadlena („Vražda krejčovským metrem“), nebo řeší starý případ úmrtí mladé novomanželky, který jí předkládá její lékař jako rozptýlení po chřipce („Případ domovnice“). Mladým lidem pomůže s hledáním dědictví schovaného jako poklad („Podivný žert“) nebo obhajuje pověst služky podezřelé z krádeže brože („Případ vzorné služebné“). Poslední povídku se slečnou Marplovou, jak název napovídá („Vyprávění slečny Marplové“), vypráví v první osobě přímo ona (a dodejme, že povídku Christie napsala pro rozhlas a předčítala ji), opět se na ni někdo obrátil s prosbou o pomoc: tentokrát muž podezřelý z vraždy vlastní manželky.
Odlišné jsou poslední dvě povídky, jež odpovídají některým příběhům Smrtonoše, ve kterých tajemným jevům někdy chybí reálné vysvětlení. V „Panně z krejčovského salonu“, na Christie netradičně zbytečně upovídané a nepříliš záživné, se ona panna-hračka začne po obchodě sama přemisťovat, aniž by se navíc vědělo, jak dlouho už v salonu je.
Ich-formový vypravěč „Výjevu v zrcadle“ zahlédne při návštěvě svého přítele v zrcadle, jak mužské ruce škrtí dívku. Vypravěčovo vidění zapříčiní zrušení přítelovy svatby, vždyť nastávající by mohla být v ohrožení.
Bez dvou povídek „navíc“ by byla kniha příliš útlá, a tak lze jejich zařazení obhájit a pochopit. Je ovšem dobré brát je jako něco doplňkového, co ukazuje méně známou a též méně rozsáhlou tvorbu Agathy Christie – byť v případě „Výjevu“ rovněž povedené. To hlavní však představují povídky se slečnou Marplovou. Baví, je radost příběhy číst, i když se vždy neřeší případy vražd, ale třeba hledá poklad.
Originál: Miss Marple’s Final Cases (1977)
Překlad: Veronika Volhejnová
Knižní klub, Praha 2014
144 stran
