Po stopách psa baskervillského
Vzpomínáte? „Viděli, kterak nad Hugem stojí a jeho hrdlo drásá cosi příšerného, obrovská černá bestie, mající tvary velkého loveckého psa, ale větší než jakýkoliv pes, na němž kdy spočinuly smrtelné oči. A právě v tu chvíli, kdy se dívali, ta věc vyrvala jest z Huga Baskervilla hrdlo, načež – když se obrátila s planoucíma očima a s mordou, z níž kanula krev – ti tři muži vykřikli strachy a pořáde ječíce ujížděli přes blata, aby život spasili.“
Tak ztrestal přízračný pes zhýralého šlechtice. Jeho oběť, mladou dceru jednoho z místních vesničanů nakonec nezachránil, ta na devět mil dlouhém úprku ze zámku Baskerville do rodné chalupy vypustila hrůzou a vyčerpáním duši. „Na to, co viděl“ do rána skonal rovněž jeden z druhů sira Huga a druzí dva „byli mátožni do konce svých dnů“. To se stalo 28. září roku 1688.
Poslednímu z rodu Baskervillů Henrymu hrozí o více jak dvě stě let později stejné nebezpečí, navzdory tomu, že narozdíl od svého divokého předka žije řádně a spořádaně. Racionálně uvažující Sherlock Holmes se však děsivé historky neleká a, jak určitě sami dávno víte, v děsivém zjevení odhalí sice psa „velikosti menší lvice“, avšak zcela pozemského, jen natřeného fosforovou barvou.
Záhadné úmrtí přítele
Krásný příběh, kdyby onen děsivý černý pes neměl zřejmě svoji reálnou předlohu. Autor Psa baskervillského, sir Artur Conan Doyle (1859-1930), svůj román zasadil do dartmoorských rašelinišť v hrabství Devon, která měl možnost poznat, když provozoval svoji, nepříliš úspěšnou praxi, v Plymouthu roku 1882. Již tehdy možná vyslechl první z historek o tamních strašidelných psech.
Největší uznání za inspirace k dnes světoznámému příběhu ovšem sám Doyle vyslovuje hned na začátku své knihy. Muže, jemuž děkuje, oslovuje prostě „milý Robinsone“. My dnes víme, že oním Doyleovým inspirátorem byl jistý novinář Bertram Fletcher Robinson. Seznámili se roku 1901 jako novináři v búrské válce a zůstali, alespoň po určitou dobu, přáteli. Robinson dokonce po návratu do Anglie pozval Doylea k pobytu ve svém domě v Ipplepenu a právě tam ho údajně seznámil s pověstí o černém psovi. Jenže současný britský novinář Rodger Garrick-Steele přišel po řadě let pátrání s tím, že Doyle Robinsonovi jeho nápad jednoduše ukradl a to hlavní prostě opsal z jeho románu Dobrodružství na Dartmooru, které vyšlo o rok dříve než Pes baskervillský.
Na druhou stranu zase Doyle svému příteli za jeho nápad dobře zaplatil a převedl na něj celou čtvrtinu velmi lukrativních honorářů, které za Psa baskervillského získal. Jenže na třetí stranu Doylea již zmíněný Garrick-Steele ve své knize Dům Baskervillů podezřívá, že Robinsona otrávil tehdy populárním uklidňujícím prostředkem laudanem, tedy opiem smíchaným s alkoholem. Ne kvůli románu, ale protože se podle dobových svědectví zoufale zamiloval do Robinsonovy mimořádně krásné manželky.
Skutečný pes baskervillský
Ať již to s tou inspirací bylo jakkoliv, A. C. Doyle nejspíše dobře znal skutečný příběh z roku 1901, kdy byl na jedné dartmoorské křižovatce nalezen člověk raněný mrtvicí a kolem v blátě stopy po tlapách mimořádně velkého psa. Ostatně příběhy o přízračných a k tomu ještě ohnivých psech se vyprávějí po celé Británii. Podle starých kronik tak třeba roku 1577 takový přízračný černý pes v kostele (!) ve městě Bongay v Suffolku dva lidi zabil a třetího popálil.
Jakkoliv přesně vystihuje Doyle náladu míst, která osobně znal, doslova „mlží“ pokud jde o skutečné reálie. Ani ti nejsvědomitější holmesologové nemohou přísahat na to, který z tamních zámků se stal předlohou sídla Baskervillů a Doylea navíc podezřívají, že své Baskervilly pojmenoval po řidiči nebohého přítele Robinsona.
Nevyjasněná otázka tak inspirovala našeho spisovatele a badatele Ludvíka Součka k svéráznému řešení. Podle jeho novely Případ baskervilského psa se po anglických rašeliništích pohybuje a dáví vesničany opravdu něco z jiného světa, jakási mimozemská (?) obří pijavice velikosti rychlíkové lokomotivy vytvářející kolem sebe nebezpečné silové pole. Doyle o tomto tvoru dobře věděl a proto místo děje svého románu posunul z původně správného okolí zátoky Cardigan do nedalekého Dartmooru. Tím pravým zámkem Baskervillů by potom byl starobylý Ellesmere v hrabství Shropshire, jehož okolí Doyleovu popisu v románu pozoruhodně odpovídá.
Přízrační psi u nás
Ani tím záhady kolem kraje psa baskervillského ještě nekončí. Pozoruhodný případ se udál v rovněž nedalekém Exmooru, kde se po jistý čas v letech 1982-1987 pohybovala tzv. exmoorská bestie. Podle očitých svědků to však nebyl pes, spíše černá kočka velikosti pumy, která dokázala najednou sežrat až dvacet kilo masa. Jistě, Doyle píše o černém psovi, který se v místních zkazkách vyskytuje mnohem častěji a do příběhu se také lépe hodil. Nechtěl přece jen naznačit něco víc, když ho velikostí přirovnal právě k „menší lvici“?
Pokud chcete sami pátrat po přízračných černých psech, nemusíte jezdit ani do Dartmooru, Exmooru či bůhví kam. V Praze vám stačí zajít na Vyšehrad, kde jich prý pobíhá rovnou několik. Hlídají zdejší poklady ukryté v podzemí. Stejnou funkci plní na desítkách dalších míst, ať už sami, nebo rovnou v celé smečce, třeba u zaniklé studánky na cestě mezi Statenicemi a Kamýkem na okrese Praha – západ, v úvozu cesty z Počátek do Kaliště na Pelhřimovsku, v okolí Jetřichovic na Děčínsku, v Kokořínském dole, na vrchu Hradiště nedaleko Černovic u Chomutova…
Autor textu: Jitka Lenková
