Když slíbil přítelkyni z minulosti, že se pokusí najít jejího bratra-bezdomovce, netušil, s jak velkým zlem se potká. Příběh, který má s poetikou známé pohádky jen málo společného. Detektiv Miko Syrový v pátém příběhu.
Skončit na ulici bez domova musí být hrozné, ať k tomu došlo z jakéhokoliv důvodu. Musíte čelit zimě, hladu, špíně, smradu, zoufalství, nudě a beznaději. Ztratíte smysl života. Ale to ještě nemusí být všechno. Co ještě může být horšího? Třeba to, že se stanete se terčem útoku zbabělců, které těší ukájet své touhy po násilí na bezbranné „spodině společnosti“. Jenže co když to neskončí pár ranami? Co když následuje ještě něco horšího?
Kriminalista Miko Syrový si užívá pobyt na své rodné Moravě. Vychutnává si oblíbené víno a chvíle strávené ve svém rodišti. Během jeho krátké dovolené se na něj obrátí dávná přítelkyně s prosbou, jestli by se po návratu do Prahy nepodíval po jejím bratrovi. Je už nějakou dobu bezdomovec a rodina o něm nemá několik měsíců žádné zprávy. Miko si od toho moc neslibuje, ale rozhodne se prosbě vyhovět. To však ještě netuší, jak ošklivý případ se před ním otevře…
Autor nastoupil ve svých pětadvaceti letech do řad policie. Odkroutil si tři roky jako pochůzkář a poté řešil coby detektiv převážně majetkovou trestnou činnost, ale setkal se i s dalšími druhy zločinů. Po patnácti letech pověsil policejní kariéru na hřebík a pod pseudonymem Martin Goffa začal psát relativně syrové thrillery, v nichž úročil policejní praxí nabyté zkušenosti. Stvořil postavu detektiva Mikuláše „Miko“ Syrového, který sice v prvním, čtyři roky starém románu od police dokonce odchází, ale v dalším se zase vrací.
Syrový je obyčejný detektiv, který často ani není středem příběhu. Mnohdy se ke zločinu dostává náhodou, buď když ho zločinec sám kontaktuje nebo když ho Miko dokonce zná. Případně je-li někým požádán o pomoc (což je případ tohoto románu). Série s tímto sympatickým kriminalistou nabízí k dnešku šest titulů.
Plaváček, který je předposledním dílem série, i zatím poslední titul Dítě v mlze se odehrávají ve dvou nebo více vyprávěčských rovinách. Někdy sledujeme děj z pohledu pachatele, mnohdy z pohledu dalších vyšetřovatelů, leckdy teprve až potom přichází na řadu Miko. V „Dítěti“ figuruje především jako svědek, který pachatele zná, v Plaváčkovi zase dlouho dobu neví, do jaké hry se vlastně svým „poohlédnu se kolem a uvidím“ zamotal.
V obou románech de facto pachatele známe skoro hned nebo alespoň velice brzo. Ani konec knihy nás nepřekvapí nějakým senzačním a nečekaným odhalením, k dopadení a případně usvědčení dojde jen na základě často mravenčí a únavné, ale nepolevující policejní práce. Kupodivu to vůbec nevadí. Tedy pokud nečekáte geniálního detektiva, po kterém neustále někdo střílí, který neustále někoho honí a přitom vysype z rukávu brilantní dedukci, která všechno vysvětlí nejen „natvrdlým“ čtenářům, ale i méně chápajícím kolegům.
Goffův Miko Syrový je normální a sympatický chlapík, který už něco viděl a zažil, a tak má právo být lehce sarkastický a nedůvěřivý, na druhou stranu ještě není natolik otupělý, aby ho nezasáhla tragédie, která postihne někoho z jeho okolí. Je to literární postava, která je autorovi věkově i profesně velmi podobná a která zažívá věci, které si její literární otec nevycucal z prstu.
Na rozdíl od Dítěti v mlze, které má poměrně smutný děj, nicméně nijak drastický, se tady dostáváme do poněkud syrovějších vod jistých brutálních praktik, se kterými jsme se zatím setkávali spíše v cizojazyčných, především anglosaských a severských titulech. Z některých scén už docela mrazí, ale věřil bych autorovi to, co sám autor uvedl v jednom rozhovoru. Násilí v jeho knihách není prvoplánové a nemá za cíl čtenáře za každou cenu šokovat drastickými efekty. Vše, co je v knihách popsáno, vychází z jeho kriminalistické praxe, přičemž skutečnost bývá mnohem horší. Můžeme tomu věřit a nemusíme, nicméně podle mého názoru autorovo tvrzení potvrzuje fakt, že se tady krvavými detaily zabývá jen po určitý čas, i když by z dané látky mohl nějaký v sadismu si libující autor vytěžit daleko víc. I bez toho si však umíme dobře představit, o co v příběhu jde.
Plaváček je důkazem, že i zločiny, které dominovaly zatím spíše v zahraničních thrillerech, je možné zasadit do českého prostředí, aniž by působily směšně nebo vyumělkovaně. Je to příběh napsaný sice s lehkostí, avšak o stále aktuálním a vážném tématu. Občas je trochu ponurý, nicméně těch zhruba dvě stě stran přečtete jako nic a pravděpodobně budete i litovat, že už je konec.
Martin Goffa (2016)
Vydáno: Mladá fronta a.s. (2016)
208 stran
