Oscar Wilde je proslulý dramatik, spisovatel a bonviván. Jeho aforismy vstoupily do dějin. Kamkoli vešel, stal se rázem středem společnosti. Málokdo už si však dá dohromady, s kým vším se tak tehdy mohl Wilde znát. To je ovšem hračka pro britského spisovatele Brandretha, který má každý detail z Wildeova života v malíčku a může ho zakomponovat do svých knih – sem tam si i něco maličko přidat a přikrášlit. Například je známo, že Wilde povečeřel s Conanem Doylem, tudíž se znali. Brandreth tuto patrně pouze povrchní známost nicméně povýšil na důvěrné přátelství a na jeho základě nyní píše sérii úspěšných detektivek, kdy slovutný mistr pera vyšetřuje vraždy a skotský lékař Doyle mu s nimi váhavě pomáhá. Je zábavné nejen toto uspořádání, ale i to, jak se v knize vynořují různé narážky a inspirace pro holmesovské tituly…
Druhý česky vydaný příběh se odehrává v roce 1892, kdy Doylovi vyšel Spolek Ryšavců a oblíbenost jeho hrdiny začíná autora jaksi zneklidňovat. To Oscara Wilda zas zneklidňuje, že v neděli nemají žádné kluby otevřeno, a tak založí svůj vlastní – má sedm členů a každý si na zasedání smí přivést jednoho hosta. Onoho května tak bylo čtrnáct členů Sokratova klubu u stolu a hrálo Hru na vraždu, která se zprvu zdála být dobrým nápadem. Každý na papírek napíše jméno osoby, kterou by si přál zabít, a ostatní pak budou hádat, kdo to napsal a proč chce zabít zrovna tuto osobu. Morbidní intelektuálská hříčka se však jaksi vymkne, když se na papírcích objeví i samotní členové klubu… nebo Wildova manželka.
Protřelí čtenáři detektivek už tuší, že taková legrácka nekončí dobře, a tak nikoho nepřekvapí, že druhý den je první osoba ze seznamu nalezena mrtvá. Policie to přičítá nehodě, když je ovšem brutálně zavražděn protivný papoušek (jehož jméno bylo na seznamu), je Oscarovi, Arturovi a vypravěči Robertu Sherardovi jasné, že v Sokratově klubu mají vraha. A že ho musí odhalit a zastavit dřív, než přejde na další jména na seznamu, mezi nimiž je i to Wildovo…
Přiznám se, že čtrnáct podezřelých bylo trochu moc. I když vyškrtneme tři hlavní postavy (plus Brama Stokera, prokazatelně existující postavu, o které toho tolik vyfabulovat nelze), stále nám zbývá dost jmen. Tedy alespoň zpočátku – některá jména se ocitla na seznamu smrti, a tak má okruh podezřelých reálnou šanci prořídnout…Přesto mne však vysoký počet podezřelých nedonutil zakreslit si je do tabulky/mřížky pro přehlednost tak, jak to s krajní nechutí učinil Wilde:
„Dokážu snít ve vergiliovském hexametru, dokážu na potkání překládat Homéra, rozluštím Thúkydida pouhým mrknutím oka, ale k tomu, abych se dobral podstaty tohoto případu, Roberte, abych se jí vůbec začal dobírat, k tomu potřebuji mřížku!“
K dokonalé autentičnosti příběhu vydatně napomáhá výborný překlad, který si poradil s květnatou mluvou společnosti 19. století s naprostou lehkostí. Asi nikde jinde by nepůsobil přechodník „odešedší“ tak přirozeně jako tady…
Oscar Wilde vede své vyšetřování velmi nenápadně, člověku by se mohlo zdát, že ani neslevil ze svých obvyklých zvyků a návštěvy lokálů, divadel a soirré jsou stejně hojné, jako by se nedělo nic dramatického. Ani jeho vášeň pro vtipné bonmoty nepolevila.
„Slovo hovadina bylo údajně poprvé použito v roce 1528. Dlouho jsem pro něj neměl využití, dneškem se to však změnilo.“
Musím připustit, že ačkoliv jsem tvrdila, že skutečné postavy jsou vyloučeny z podezření, beru to zpět. Jednak se příběh skutečnými osobnostmi jenom hemží, jednak jsem zjistila, že malíř Walter Sickert, zde člen Sokratova klubu, je v současnosti hlavním podezřelým v případu Jacka Rozparovače. Vždyť i Patricia Cornwellová si myslí, že to byl on, tak proč by nemohl vraždit i podle náhodného seznamu?
Nakonec bylo vyústění naprosto geniální, něco mohl čtenář vytušit, ale celý případ ve své složitosti by dohromady asi nedal. Román evokuje staré dobré detektivky coby složité hlavolamy, a když si odmyslíme Wilda (což jde dosti těžko, když je všude středem dění), byl by to námět jako dělaný pro Velkého detektiva – prostředí spodiny i vyšších vrstev, boxerského ringu i luxusních klubů… A těch narážek…
„Ještě pořád máš v úmyslu zavraždit Sherlocka Holmese?“ chtěl jsem vědět. „V mé mysli a v mém srdci je už dávno mrtvý,“ řekl Doyle a otřel si ubrouskem svůj mroží knír. „Jenže v mé šekové knížce se ještě pořád vzpouzí a škube.“
Originál: Oscar Wilde and the Ring of Death, 2009
Překlad: Klára Šumová
Vydalo: Domino, 2012
332 stran
