Pokud máte rádi příběhy z dalekých severských nehostinných krajin, pak jste možná četli Posledního Laponce, o kterém se v současnosti hodně mluví. Jeho autor, francouzský novinář Olivier Truc přijel na začátku prosince do Prahy, aby zpracování svého příběhu v podobě audioknihy. Křtu spojeného s autogramiádou se zúčastnila herečka Jana Stryková a herec Pavel Rímský, kteří propůjčili hlasy některým postavám příběhu.
Pod pojmem „severská detektivka“ chápeme nejen příběhy, které se na „severu“, tedy ve skandinávských zemích odehrávají, ale které také severští autoři píší. Že tomu tak nemusí být vždy, dokazuje francouzský novinář Olivier Truc (nar. 1964). „Francouz, bydlící ve Švédsku a píšící o Laponsku, přicestoval do Prahy“ – i takový titulek by se hodil pro tento článek. Truc se žurnalistické profesi věnuje už od roku 1986 a v roce 1994 přesídlil do Stockholmu, kde se stal dopisovatelem deníků Le Monde a Le Point. V roce 2012 vydal svůj první detektivní román, z prostředí VELMI dalekého severu, Laponska.
Detektivka Poslední Laponec se setkala ve světě, ale i u nás, s vcelku kladným přijetím. Byla opatřena titulem „Nejúspěšnější detektivka roku 2013“ a tento titul provázel i křest audioknihy, který proběhl v novém knihkupectví Neoluxor, v Obchodním centru Quadrio. To bylo otevřeno koncem října letošního roku, a vypadá to, že se původní Neoluxor bude o autogramiády dělit se svým novým bratříčkem, se svou novou pobočkou.
Proč však byl křest přesunut právě sem, osobně moc nechápu (a nebyl jsem sám). Podle mého názoru úroveň těchto akcí určitě nebude dosahovat úrovní autogramiád v původním knihkupectví. Zde se vše odehrálo v podstatě u vchodu, kde byly výtisky i audiokniha Laponce vystaveny na dvou stolcích, které díky své poloze připomínaly spíš stolečky pro šatnářky nebo prodavače vstupenek. Přestože jsem přišel dvacet minut před začátkem akce, už tam pár lidí čekalo a postávalo, mezi nimi se prodírali běžní návštěvníci. Nedovedl jsem si představit, jak by se do tak malého prostoru, notabene hned za vchodem, vešlo větší množství lidí. To už by úplně ucpali hlavní vstup a nikdo by se nedostal ani dovnitř, ani ven.
Nicméně Olivier Truc, s vizáží, se kterou by mohl z fleku hrát milovníka v nějakém romantickém filmu, dorazil přesně, stejně jako zmínění herci. Žádné místo k sezení pro návštěvníky tu nebylo, a tak ta hrstka lidí, která dorazila, stála společně s fotografy těsně u stolků a shora shlížela na dorazivšího spisovatele a oba herce. Mezi nimiž kličkovali nakladatelé, režisér audio nahrávky a tlumočnice.
Autor Posledního Laponce přesto nešetřil typickým francouzským šarmem a herečce Janě Strykové, která s ním – na rozdíl od svého hereckého kolegy – dokázala bez problémů komunikovat v angličtině, vysekl později poklonu, že takhle krásnou představitelku Niny (hlavní hrdinka románu) nečekal.
I zbytek krátké besedy se nesl – navzdory stísněným podmínkám – v příjemně uvolněném duchu. Přítomný režisér audio nahrávky Michal Bureš podotkl, že Poslední Laponec není jen výborně napsaná detektivka, kterou bylo příjemné adaptovat, ale je to také román se všemi atributy kvalitního uměleckého díla.
Pavlu Rímskému (namluvil některé záporné postavy) se na knize spolupracovalo výborně, protože prý měl skvělé spoluhráče a dobrého režiséra, ale hlavně ho překvapil autor úžasnou detektivkou a zvláštním a nečekaným prostředím, o kterém neví vůbec nic.
Jana Stryková prohlásila, že kniha je naprosto úžasná, a že je ráda, že to autorovi mohla říci osobně. O Laponské kultuře také nevěděla vůbec nic, a tak doma prý seděla a cestovala prstem po mapě, protože jí krajina zaujala a ráda by se do ní někdy podívala. „Zajímavá, poutavě napsaná kniha,“ dodala.
A co ke knize říkám sám autor? Co bylo inspirací k jejímu napsání? „Jsem novinář a již dvacet let žiji ve Švédsku. A jako novinář jsem se dostal na daleký sever v rámci svých reportáží, když jsem psal článek o sobí policii. Zjistil jsem, že je to prostředí, o kterém se moc nemluví, a to ani v těchto severských zemích, kterých se to bezprostředně týká. Na počátku všeho byli lidé, přátelé – Sámové, kteří měli dojem, že nikoho nezajímají a nikdo neposlouchá jejich příběhy a jejich zájmy. Také mě fascinovalo to, že Laponsko jako takové je jedno z mála území v Evropě, které je tak rozsáhlé a tak prázdné. Já sám jsem jím fascinován, a také mě fascinovalo, že jsou tam lidé, kteří tam žijí, chtějí žít, a dělají všechno proto, aby tam žít mohli.“
Pak pokračuje: „Mimochodem, populace, která žije v Laponsku, ať jsou to Sámové nebo Laponci, tak mají dojem, že lidé ze Stockholmu a z jiných velkých měst je totálně ignorují. A já jsem chtěl tohle všechno vyprávět. Co chci říct je to, že většina mých známých ze Stockholmu nebo ze Švédska nikdy do Laponska nevkročila. Když jedou na prázdniny, tak jinam do Evropy nebo prostě na jih za sluncem, a když jedou nahoru do Laponska, tak tam jedou kvůli přírodě a ty lidi jako kdyby ani nepotkávali, jakoby se míjeli. Laponci jsou neviditelný národ v zapomenuté zemi.“
A se smíchem dodává: „A jsem rád, že tady v České republice objevuji Ninu, českou Ninu, která je ještě hezčí než ta, kterou jsem si představil v knize.“
Pokud byste hrdiny románu chtěli vidět ve filmovém zpracování, budete mít možnost. Dle slov spisovatele už se našla jistá švédská producentská společnost, která koupila práva na zfilmování. Jestli se to skutečně povede, to prý ale zatím neví.
Po křtu audioknihy proběhlo nezbytné pózování pro objektivy a poté měla hrstka návštěvníků možnost nechat si své knihy podepsat.
Nakonec nezbývá než vyjádřit naději, že se další podobní akce budou konat v důstojnějším prostředí.
Recenzi Posledního Laponce si můžete přečíst na našem webu.
Fotogalerie ze křtu na Facebooku.
