Strhující islandská detektivka z bezútěšného prostředí vám vezme i ty poslední iluze o tomhle světě. K románu by měli přibalit i antidepresiva…
Hrdinkou tohoto i předchozích čtyř románů je islandská právnička Tóra Gudmunsdóttir, již finanční krize donutí zabývat se i případy, o kterých by za normálních okolností ani na chvilku neuvažovala. Rozhodně by nevážila cestu do ústavu pro psychicky nemocné zločince, místa s tísnivou atmosférou a znepokojivými chovanci. Nebýt nedostatku jiných případů, jistě by nezačala znovu prošetřovat dva roky starý případ požáru, z kterého byl obviněn Jakob, mladík s Downovým syndromem. Ten podle obžaloby založil požár v domově pro postižené, při kterém zemřelo pět lidí. Zní to sice šíleně, ale v ústavu, kde je Jakob teď, nad ním drží ochrannou ruku sexuální deviant, který je ochoten Tóře hradit náklady na nové vyšetřování. Podle něj je totiž Jakob nevinný. Asi ještě nikdy neměla Tóra klienty, kterých by se tak bála nebo do kterých by měla problém se vcítit…
To já jsem se do Tóry vcítit dokázala, třebaže mi to autorka moc neusnadňovala. Nečetla jsem žádnou předchozí knihu, takže Tóřiny rodinné poměry jsem chytala z kontextu (a ze seznamu postav příběhu, uvedeném na první stránce – přítel, děti, vnouče…) Autorka se s novými čtenáři zkrátka nemazlí, doteď nevím, jak hlavní hrdinka vypadá. Všechno se odvodit nedá…
Úvodní soupis postav byl sice nápomocný co do orientace, na druhé straně některá islandská jména mohou zprvu vážně vyděsit. Kdo se může jmenovat Grímheidur? Ale nakonec nebyla jména problém, asi i díky vydatné záplavě severských detektivek s jinými podivnými jmény jsem pak s ledovým klidem skousla i Tryggviho…
Po polském Zlatém vlku mám v rukách další detektivku, kde se ke slovu dostává tajemno až nadpřirozeno. (Možná.) Kolem Tóřina případu se totiž dějí opravdu podivné věci. Například Tóře chodí divné esemesky související s případem; ale chodit začaly ještě v době, kdy sama nevěděla, jestli tu práci vůbec vezme. Podivná je i Jakobova verze požáru v domově: podle něj ho založil anděl. Ale nejstrašidelnější je duch dívky, která straší rodinu, jejíhož chlapce chodila hlídat. Úkazy, které rodina zažívá, se prostě racionálně vysvětlit nedají. (A čtenář je zvědavý na vysvětlení, jak mrtvá chůva souvisí s ústavem.)
Vyhořelý ústav, kolem kterého se vše točí, není moc veselé téma. Spolu s Tórou si uvědomujeme, že běžní lidé na takové deprimující věci nechtějí myslet, nechtějí ani vědět, co se za zdmi děje. Je to prostě příliš nepříjemné, přemýšlet o postižených. Tady je to však stěžejní téma, Tóra musí pochopit, jak ústav fungoval, aby zjistila pravdu. A tak se dozvíme leccos o autismu, Downově syndromu i jiných poruchách. Veselé historky nečekejte.
Ohnivý anděl je většinu času neuspěchaná detektivka, žádné akční scény, advokátka pracuje systematicky a pozvolna. Někdy má čtenáři i pocit, že získané informace pochopil dřív, že skládačku staví i rychleji než hlavní hrdinka. Sice nemá všechny dílky, ale leccos si může domyslet.
Avšak ze samotného závěru jsem měla smíšené pocity. Pod dojmem ze všech těch amerických thrillerů jsem čekala velké finále, nervy drásající drama. Yrsa však obešla všechna očekávání a klišé a pojala to po svém, tak nějak islandsky: bez přílišných emocí, civilizovaně a s chladným odstupem. Sice mě to dost vykolejilo, ale musí se autorce nechat, že měla odvahu – nenechat se ovlivnit tím, co lidé chtějí číst…
Optimistické věci by se tu našly – autorka nenechala žádné volné konce, všechny dílky skládačky do sebe krásně zapadly, až to cinklo. Také mě zahřálo na duši, jak blízko jsem byla se svým vlastním odhadem pachatele. Ale to bezútěšné prostředí, smutné osudy postav… Ohnivý anděl má zvláštní schopnost pohltit čtenáře svým vyprávěním a pak ho vyplivnout naprosto zdeptaného lidskou rasou…
Tak takhle já si představuji klasickou severskou detektivku: ponurou, chladnou a čtivou…
Originál: Horfdu á mig (2009)
Překlad: Eduard Světlík (z německého překladu)
Metafora, Praha 2013
372 stran
www.metafora.cz
