Při známkování jako ve škole si umím představit cokoliv od jedničky do pětky. Hodnocení záleží na tom, kolik detektivek jste v životě přečetli. Laik žasne, znalec pocítí zklamání.
Abych to vysvětlila. Od švédské autorky jsem zatím nic nečetla, takže jsem netušila, co očekávat. Po přečtení anotace jsem se vyloženě těšila. Atraktivní kulisy, masový vrah a klasická detektivka podle anglické tradice? Bezva! Hlavní hrdinka — vyšetřující soudkyně — se jmenuje Martine Poirotová a je Belgičanka. Ještě jednou bezva!
Dala jsem se do čtení a hned bylo jasné, že autorka píše skvěle. Do děje skočíte rovnýma nohama, žádné zdržovací tanečky okolo prostředí nebo popisu jednotlivých aktérů. První mrtvola je objevená hned na začátku a brzy následuje několikanásobná vražda tří děvčat. Mrtvoly jsou nalezeny u řeky, tělo jedné je podivně naaranžované a kolem jejich smrti je mnoho tajemství. Laik i znalec se shodnou, že tenhle příběh se dá skvěle rozehrát.
Tempo je tak akorát, postavy působí skutečně a autorčin styl je nejen výborný, ale i originální. Občas se možná zarazíte nad podivným slovosledem, ale jak jsem si všimla, tomu se dnes nevyhne téměř žádná kniha.
Jenomže… V téhle fázi se rozjede vyšetřování a všichni zúčastnění včetně čtenáře vědí, že všechno stojí a padá s otázkou: Co je to za člověka, se kterým šly dívky dobrovolně? Laik má šanci to vyřešit, použije-li zdravý selský rozum. Navíc Hedströmová staví stopy do popředí a zdůrazňuje. Znalec detektivek si vzpomene na jednu od Agathy Christie a rázem má jasno.
Bohužel jsem to vyřešila hned po objevení mrtvých dívek a pak se jen utvrzovala v tom, že mám pravdu. V úvahu přichází několik osob, ale podle mě vám velmi rychle dojde, jak se vrah jmenuje. Aby autorka celou věc ztížila a udělala napínavější, využila dvou dějových rovin.
Začátek příběhu se odehrává za druhé světové války, kdy se s budoucím vrahem setkáváte jako se zrádcem, který nechal poslat dvě dívky do koncentračního tábora. Příběh je tedy atraktivnější, ale na druhou stranu je vám jasné, že vrahem je muž v důchodovém věku.
Knížka se čte víc než dobře, styl Hedströmové mi vyloženě sedl. Ano, věděla jsem, kdo vraždí, ale netušila jsem, jak se bude příběh vyvíjet. A přiznám se, že jsem pořád čekala, že to autorka rozjede a pořádně zkomplikuje. Ano, vyšetřující soudkyně považuje za vraha muže, ale logicky vzato, by to mohla být i žena. A proč ne žena z jejího příbuzenstva? Postavy jsou černobílé a ani nevíte, jak moc jsem si přála, aby nastal obrat a ukázalo se, že vrahem je ve skutečnosti někdo z těch hodných. Pořád jsem doufala, že si se mnou Hedströmová hraje jako kočka s myší a na konci mi vytře zrak.
Nic takového se bohužel nekonalo. Došlo na má slova a to je pocit, který jako čtenář nesnáším. Chci žasnout a chci být šokovaná. Místo toho jsem byla rozčarovaná. Knížka je řemeslně zpracovaná dobře, jen se autorka dopustila dvou chyb.
Chyba první: Dodržovala nepsaná pravidla klasické detektivky a neodvažovala se je porušit. Chyba druhá: Použila zápletku z knihy Agathy Christie. Byl to úmysl? Udělala to nevědomky? Buď jak buď, tímhle prozradila vraha.
Takže záleží jen na vás. Půjdete do toho s vědomím, že vraha odhalíte už někde ve třetině knížky? Ráda bych řekla, že je knížka skvělá i bez ohledu na záhadu, ale není to tak. Tady všechno stojí a padá s vyšetřováním. Mám-li knížku oznámkovat, viděla bych to na dvojku nebo trojku. Je to průměr, snad lepší průměr. Spíš než klasickou anglickou detektivku mi to připomíná thrillery Tess Gerritsenové, které mám opravdu ráda. Ingrid Hedströmová je o třídu níž, ale může si za to sama. Podceňovat čtenáře se nevyplácí.
Originál: Flickorna i Villette (2009)
Překlad: Eva Nováčková
Knižní klub, Praha 2012
288 stran
www.bux.cz
