Politický thriller Egona Hostovského zachycuje dobu kolem Vítězného února, ale je to věru jiné než sledovat epizodu majora Zemana zasazenou do roku 1948.
Poprvé byla kniha publikována roku 1951 v dánském překladu, v následujícím roce anglicky, pak postupně i v dalších jazycích. K prvnímu českému vydání v roce 1955 v kanadském Torontu, po něm znovu až roku 1994, z kterého pochází i toto recenzované vydání.
Komplikovaný příběh odehrávající se v roce 1948 sleduje osudy hned několika postav. V úvodu se objevuje na scéně postavička jak z nějaké gardnerovské detektivky: Američan, původem Čech, který si z měst pamatuje jen názvy hotelů a v jednom z těch hotelů ztratil během druhé světové války svůj kufr s relikviemi po svých milenkách. Něco, co by ho před manželkou kompromitovalo. Vkrádá se otázka, jestli ve skutečnosti obsahem kufr nebylo něco víc. Proč by jinak tenhle pán v průběhu románu navštívil kromě Erika Brunnera z ministerstva zahraničí i další osoby s takovouto neobvyklou prosbou? Hlavní je ale Pavel Král. Český novinář, kterého všichni řeší. Komunista Matějka, který váhá, zdali Krále pustit, či nepustit (fanouškům majora Zemana by se mohla vybavit podobnost s dílem Modrá světla) do Spojených států, a tak povolá Erika, aby o Královi zjistil co nejvíce informací. Sám Erik Krále nemá rád: pomohl mu sice během války, ale je to bývalý milenec jeho ženy. Pátrá mezi různými lidmi, informace se snaží zeptat například od novináře Oldřicha Borka. O Krále se zajímá ale i zajímá druhá strana, pokud se mám držet rozdělení na Východ a Západ, s černobílým rozdělením jasně hodní a určitě zlí Hostovský nepracuje. Americké velvyslanectví reprezentované v příběhu vojákem Morganem (i jemu v pasáži významné pro knihu přijde do cesty bodrý pan Johnson) a slečnou Pollingerovou zajímá Král rovněž.
Kniha je celá vyprávěna ve třetí osobě, pohledy jednotlivých postav se však střídají a nejde říci, že by zde byl jeden hlavní hrdina. Pokud ano, pak je jím onen Nezvěstný, Pavel Král, o kterém se informace dozvídáme pouze prostřednictvím jiných lidí. Obrázek na něj se navíc liší, pro Erika sobec, pro ostatní ideální člověk, kterým jako kdyby byli až posedlí. Co o něm víme jistě? A není ve skutečnosti ještě jiný? Když o něm v jedné pasáži několik postav říká své postřehy, jako kdybychom četli charakteristiky různých lidí.
Hostovskému se díky střídání pohledů postav daří nechávat nás v nejistotě, nechávat některé věci jen naznačené. (Četl jsem nepozorně, nebo tuhle věc vážně nezmínil?) Důležité setkání Erika s Oldřichem je například zčásti sledováno z pohledu bezvýznamného číšníka, který vše sleduje, nevěda ovšem, oč kráčí. O 21. únoru se dozvídáme z pohledu slečny Pollingerové, které vše sleduje jako cizinka neovládající češtinu, která tedy nerozumí proklamovaným heslům, a tak říká: „… pro člověka, který je odkazován jen na sluchový dojem, jejich provolání zní jako kohoutí kokrhání na smrt.“
Střípkovité získávání informací by mohlo připomenout tehdejší dobu a děj knihy: špiclování, kdy se jeden zajímá o druhého a není ani jasné, jestli jedna strana nehlídá i své vlastní lidi.
Napsat, že kniha je napínavý příběh, který by se měl ideálně přečíst jedním dechem během jednoho večera? Takhle to říci nelze. Pro způsob psaní mohou některé souvislosti při rychlém čtení uniknout, donutit vrátit se o pár stránek, zalistovat knihou. Uniknout mohou i drobné detaily: Erikovi a jeho kolegovi přijde Matějkova kancelář teplá, pro pana Johnsona, který žije v Americe je ta místnost ale studená. Detail, nebo ukázka toho, o jak odlišné světy se jedná?
Román je psán poutavě a vtahuje do děje, člověka zkrátka začne zajímat, jak to vlastně s postavami bude a jestli už se konečně na scéně zjeví Pavel Král. Jenže Nezvěstný není oddechovým politickým thrillerem či chcete-li špionážně laděným románem, ale také psychologickou sondou do duší postav a obrazem tehdejší doby. Nejenže se příběh souvisí s reálnou dějinnou událostí, mihne se tu i reálná postava (Jan Masaryk). A kromě pohodového čtení se můžeme nad příběhem i zamyslet. Dokáže jedinec ovlivnit dějiny (a dokáže to někdo v Nezvěstném?)? A není náhodu kromě Pavla Krále nezvěstná také komunistická ideogie, kolem níž se příběh točí? Hnát se za něčím, co možná neexistuje nebo je jiné, než si myslíme, je aktuální i v současnosti, příklad(y) nechť si každý doplní sám… I kvůli tomu Hostovského knížka stále stojí za přečtení.
