Knihu s podtitulem Tajemný příběh z pražských uliček odehrávající se v dusné atmosféře 50. let napsala česká spisovatelka a překladatelka, mimo jiné i Raymonda Chandlera, Heda Kovályová (1919—2010). Právě překlady Chandlera inspirovaly autorku k vytvoření velmi zajímavé detektivní novely. Nejedná se ovšem o klasický detektivní příběh, kde na začátku je mrtvý a na konci jeho odhalení. Slovo tajemný je důležitější. Pocit, že se k něčemu schyluje dostáváte už na začátku knihy, i když příběh spíše vypráví o jednotlivých postavách. Hned na začátku sice dochází ke pedofilnímu zločinu, ale ten je prakticky hned vyřešen a téměř zapomenut. K další vraždě se dostáváme až v druhé polovině knihy.
Novela se soustředí na hlavní postavy, kterými jsou pracovnice malého pražského kina. Patří k nim hlavně Helena a právě díky ní můžeme pozorovat, jak vypadala tehdejší těžká doba. Její manžel je totiž díky zdánlivě drobnému nedorozumění zatčen pro podezření z politického spiknutí v domnění, že je špion. Ona musí zapomenout na společné plány a začít žít svůj život, i když je to velmi složité. I z toho hlediska, že najednou je daleko více na očích, protože všichni vědí, že manžel je ve vězení. Postupně se dostáváme do obrazu, jak může fungovat chod něčeho tak obyčejného, jako je kino. V podání Kovályové ovšem rozhodně nejde o nudné situace.
Díky zmiňované pedofilní vraždě hned na začátku knihy nás vtáhne autorka do zajímavého prostředí.
Poznáváme i další pracovnice kina Obzor a jejich vzájemné vztahy. Právě psychologická propracovanost je na této knize nejzajímavější. Příběh je propojen tajemnými rozhovory, které dávají větší smysl až později. Kovályová i na tak malém prostoru dokáže svádět čtenáře na scestí a vytvářet zdařilé napětí. Co se jí výborně podařilo, bylo zachycení dusivé temnoty a nejistoty doby, kdy si člověk nemohl být jist nikým.
Páni, jak dlouho se tyhle fízlové musejí trénovat, než jim ty ksichty zkameněj? Já si od té doby na to dávala pozor. I ten nejtupější obličej dostane při řeči nějaký výraz. Normální člověk prostě nedokáže promluvit, aniž by se k tomu nějak zatvářil. To dovedli jen komici z němých filmů, čemuž se lidi řehtali, a estébáci, z čehož lidem naskakuje husí kůže. Jak asi vypadají ty obličeje večer po službě? Nikdo přece nemůže vejít s touhle maskou do putyky a říct dvě deci gracie, pane vrchní.
Str. 22
Heda Kovályová si prožila životní peklo nejdříve deportací v roce 1941 do lodžského ghetta a vyhlazovacího tábora spolu se svým prvním manželem Rudolfem Margoliusem. Z pochodu smrti se jí podařilo utéct. Manžel byl popraven během politických procesů v 50. letech. S druhým manželem odešla do Spojených států.
Životní osudy autorky se z části posloužily jako inspirace pro knihu, určitě ale kniha není autobiografická.
Poprvé vyšel detektivní příběh v exilovém nakladatelství Index v roce 1985.
Místy kazí dojem těžší orientace v ženských postavách. Přes depresivní dobu dokázala Kovályová vytvořit i pasáže černého humoru. Za pochvalu stojí konec knihy, kdy autorka nabízí dvě řešení. I když správné vyloženě neuvede, dá ho dostatečně jasně najevo.
Skvělá vypravěčka napsala nenápadný a velmi temný příběh, ze kterého si uděláte velmi jasnou představu o tehdejší době.
Vydala: Mladá fronta, 2013
Druhé vydání, v Mladé frontě první
180 stran
