Advokát Guido Guerrieri je životem unavený čtyřicátník. Nemá zrovna příliš klientů, a tak bere různé „zoufalce“, ač sám touží po pořádné práci a smysluplné náplni života. Ani v soukromém životě neprožívá nejšťastnější období. Odchází od něj manželka, která mu přestává tolerovat občasné zálety. K pesimismu a pochybnostmi nad sebou samým se přidávají deprese…
Z vily nedaleko pláže zmizí devítiletý chlapec. Posléze je jeho mrtvé tělíčko nalezeno na dně studny. Prarodiče, kteří hocha měli hlídat, jsou zoufalí. Z vraždy je záhy obviněn senegalský plážový prodejce Abdu. Důkazy proti němu se zdají být jednoznačné — majitel plážového baru vypovídá, že v osudný den viděl jít Senegalce směrem k vile prarodičů, u prodejce samotného je nalezena chlapcova fotka…
Guido se po rozvodu stěhuje do nového bytu. Z letargie ho vytrhává Abduova manželka, která chce, aby zastupoval jejího muže. Advokátovi se zprvu do zdánlivě předem prohraného procesu nechce. Nakonec však souhlasí. Stojí ale před těžkou volbou — buď se může rozhodnout pro tzv. zkrácený proces (a přiznat tak vinu klienta), kde může Abdu očekávat dvacet let vězení, nebo jít do běžného procesu. Tam může sice vyjít najevo nějaká polehčující okolnost nebo málo pravděpodobný zvrat, v opačném případě ho však čeká jistý doživotní kriminál.
Guido se po poradě s obviněným rozhodne bojovat, ač si velké šance zprvu nedává. Příprava obhajoby mu však dodává novou chuť do života, stejně jako slibně se vyvíjející přátelství s novou sousedkou Margheritou…
Román začíná na svůj žánr poměrně překvapivě humoristicky.
Lidé si myslí, že advokáti mají často důležité porady.
O deset minut později pán vstoupil. Měl dlouhé černé vlasy, dlouhý černý plnovous a vytřeštěné oči. Sedl si, opřel se o psací stůl a nahnul se směrem ke mně.
Myslel jsem si, že určitě řekne: „Zabil jsem svou ženu a tchyni. Jsou dole v autě, v kufru. Naštěstí mám kombíka. Co teď budeme dělat, pane advokáte?“
Posléze se však hraje více na melancholickou strunu. Paralelně s popisem Guidova života se začíná odvíjet klasické soudní drama.
Pokud jsem to přece jen zkusil, napadaly mě hrozně smutné myšlenky, které se mi nedařilo zaplašit. Myslel jsem na to, jak jsem promarnil svůj život, na své dětství. A na Sáru.
Takže mi nezbývalo než vstát a potloukat se po bytě. Kouřil jsem, pil, díval se na televizi, zapínal mobil v nesmyslném očekávání, že mě někdo zavolá.
Začal jsem se bát, že si lidé všimnou, v jakém jsem stavu. Hlavně jsem se začal bát, že nad sebou ztratím kontrolu, a strávil jsem v tomto stavu celé léto.
Právnických detektivek a thrillerů je mnoho, to mi dá jistě každý za pravdu. Nevědomý svědek je však román, který vypraví mnohem více než jen o jedné soudní kauze. Je především zajímavý portrét osamělého člověka, který má sice své neduhy, nicméně lidskost mu dodává právě odhodlání bojovat, nevzdávat se a věřit své práci. Pro mě osobně bylo zajímavější číst si části, které se týkaly Guida samotného než celkem předvídatelnou linii soudního vyšetřování.
Snad poprvé jsem si při čtení detektivky uvědomil, že se bez kriminální zápletky obejdu (zato jsem vyzkoušel recept ze strany 85 a nebyl vůbec špatný).
Gianrico přesto přináší i trochu jiný pohled na soudní líčení — zatímco v jiných románech jsme svědky neomylného vedení obhajoby a závěrečné zdrcující porážky obžaloby (viz romány o Perrym Masonovi), zde spisovatel seznamuje prostřednictvím Guidovy postavy čtenáře s běžnými postupy, úskoky a osvědčenou taktikou, používanou v soudních procesech.
V anotaci na přebalu knihy a na internetu se píše o obžalobě rasismu a italské justice. S tím bych příliš nesouhlasil, neboť zrovna tohle jsem ve Svědkovi neviděl. Domnívám se, že by byl na základě takto podaných důkazů obžalován každý, ať běloch či černoch. V knize navíc nenajdeme žádné rasistické výroky ani útoky. I když Guidova obhajoba nakonec stojí na jednom poměrně známém faktu, ale to už prozrazovat nebudu…
Během četby si uvědomíme, jak hlubokou znalost prostředí autor má. A není divu — Carofiglio Gianrico je v soudních síních jako doma (ostatně tak obsáhlou závěrečnou řeč obhájce jen tak nikde nenajdete). Pracoval jako smírčí soudce a prokurátor. Právě románem Nevědomý svědek si splnil svůj sen stát se spisovatelem. Román začal psát o přestávkách mezi jednotlivými líčeními. Příběhy advokáta Guida Guerrieriho, do kterých autor vložil i něco ze sebe, se od té doby dočkaly tří pokračování, byly zfilmovány italskou televizí (a musím říci, že tvůrci vybrali opravdu věrohodného představitele).
Originální titul: Testimone inconsapevole (2002)
