První dva tituly Joa Nesbøho byly v češtině vydány bez větší propagace v edici Severská krimi brněnského nakladatelství Moba: Červenka nese smrt (2005) a Netopyří muž (2008). V překladu z němčiny, v ediční řadě, která začala vycházet ještě předtím, než se na českém trhu objevila larssonovská trilogie a s tím i larssonovská „mánie“. Pro uvedení v nakladatelství Kniha Zlín, které o předchozích dvou titulech mlčí, se však Jo Nesbø dočkal pořádné kampaně: reklamy v metru, propagační letáčky v knihkupectvích, speciální internetové stránky, prezentace na Facebooku, rozesílání čtenářských kopií před oficiálním vydáním. Krásná to ukázka, co dokáže reklamní kampaň. Je ale propagováno něco, co opravdu stojí za pozornost?
Pro vydání byla bez vysvětlení zvolena čtvrtá kniha z řady o Harrym Holeovi, třebaže důvod bude zřejmě souviset s vydáváním v Mobě (Netopýří muž je prvním titulem, „Červenka“ třetí v sérii). Nezasvěcení čtenáři se tak mohou ve vystupujících postavách hůře orientovat, zmiňovány jsou tu navíc i předchozí události.
Je tu Harryho přítelkyně Ráchel, která se v Moskvě soudí o svého syna Olega, Harryho dávný kamarád taxikář Øystein Eikeland, ale hlavní je samozřejmě policejní tým. Ten tvoří tolerantní šéf oddělení vražd Bjarne Møller, arogantní Ivarsson z oddělení loupežných přepadení, protivný Tom Waaler a další lidí. Nejvíce pravděpodobně zaujme mladá Beáta Lønnová, kráčející ve šlépějích svého otce-policisty, který byl zastřelen při bankovní loupeži. Má zvláštní schopnost, dokáže si zapamatovat každý obličej, který kdy v životě viděla.
Na začátku je Harry náhodně svědkem bankovního přepadení, při kterém je zastřelena jedna z úřednic. Jak se zdá, bankovní lupič byl opravdový profesionál a měl svůj čin pořádně promyšlený. U jedné vyloupené banky to neskončí a kromě toho se objevuje také další případ. Harryho bývalá milenka Anna je zavražděna. Po noci, kdy byl u ní i Harry. Zřejmě po požití většího množství alkoholu si pořídil pořádné okno a nic si nepamatuje. Anna byla romského původu, a tak Harry několikrát navštěvuje ve vězení jejího strýce Raskola, bosse, s kterým pod vlivem okolností dokonce spolupracuje, a my čtenáři díky tomu získáváme pohled na romskou komunitu v Norsku a její myšlení vůbec.
A ještě jeden případ Harryho trápí – vražda jeho kolegyně, k níž došlo v některé z předchozích knih, o níž se ale informace dozvídáme i v Nemesis.
To jen nástřel komplikovaného děje. Příběh je zasazen do podzimního Osla, postupně se začnou blížit Vánoce, ale líčení vánočního shonu si Nesbø nikoliv ke škodě úplně odpustil, zato je příjemným osvěžením zasazení několika kapitol do turistického letoviska v Brazílii, které je zároveň plné všemožných zločineckých existencí. Kromě té „malé“ historie můžeme sledovat z letmých zmínek o zpravodajství i „běh velkých dějin“, události po 11. září a útoky na Afghánistán.
Harry je v recenzích často líčen jako kouřící alkoholik. V knize hraje důležitou roli jeho alkoholické okno a v některých scénách alkohol skutečně požívá, tak výrazné jako u Dexterova Morse, Chandlerova Marlowa nebo Batemanova Starkeyho mi to ale rozhodně nepřišlo. Zrovna pozitivní energií ale čtenáře nenaplní. Dozvídáme se o něm, že „jediné, co ho nadále zajímalo, bylo pátrat po lidech a zavírat je do vězení“ (121), na vyprávění o Ráchel, soudním procesu a svém životě vůbec potřebuje jen chvíli (219), jeho bytové dveře „neměly – a patrně ani nikdy nepotřebovaly – žádný štítek se jménem“ (353)… Věta ,,Harrymu připadalo, že cítí slabí závan ginu, ale možná to byl její parfém“ (310) zase působí, jak kdyby vypadla z nějakého Chandlerova příběhu.
„Přicházím jen s nabídkou. S nabídkou, kterou nebudete… Jak se to vlastně říká?“
„To je jedno, sem s tou nabídkou, pane Albu.“
(259)
Nemesis obsahuje hned několik narážek na Kmotra, názvy několika kapitol odkazují na hudbu – Waltzing Matylda, Bonnie Tylerová, zmiňováni jsou třeba Police a Sting.
Ke konci, kdy čekáme, jak to vlastně opravdu bylo, je příběh najednou až příliš natahovaný. Zvratů by mohlo být méně, případně by se pasáže mohly proškrtat. Že bez akčního závěru dneska detektivku už snad napsat ani nejde, ukazuje bohužel i Nemesis. Na druhou stranu si konečné řešení zaslouží pochvalu, jak kdyby vypadalo z nějakého poirotovského příběhu – nečekané, do sebe ale zapadající, za což si Nesbø zaslouží velkou pochvalu –, potěší a překvapí i úplný závěr knihy.
Stiega Larssona jsem samozřejmě nezmínil jen tak. Severské prostředí dýchá i z této knihy, i tady (prestože se jedná o Norsko, nikoliv Švédsko) najdete několik zmínek o obchodu Seven-Eleven, porovnávání ale není na místě. Nečekejte míšení stylů a žánrů, ale detektivku. Propracovanou, dobrou, napínavou, ale jen a jen detektivku.
Proč se kniha jmenuje Nemesis, to už vám nepovím. Nepovím vám ani, že se jedná o žhavou bombu, která přišla ze severu, a o novou hvězdu skandinávské detektivky, od jejíhož díla se jen tak neodtrhnete. Pětisetstránkový příběh se rozbíhá rychle, ze začátku ale může být už zmíněný problém zorientování se v postavách. Na knihu je rozhodně dobré udělat si čas a číst ji ve větších celcích. Příběh stojí za to, a pokud reklama naláká například čtenáře, kteří předtím Nesbøvy tituly v Severské krimi přehlédli, je na místě. Rozhodně ale neplatí, že všechno severské musí být podobné a ideálně i lepší než Larsson. Že je knížka jiná než Larssonovo jedinečné Milénium, ještě neznamená, že je špatná. A to je přesně případ Nemesis.
