Zatímco Konec poručíka Borůvky končí detektivovým uvězněním v Československu, tady příběh zachycuje bývalého detektiva už na svobodě: v kanadském Torontu jako hlídače parkoviště. A už proto kniha stojí za přečtení. Vždyť první díl série, tedy Smutek poručíka Borůvky byl publikován v edici Smaragd roku 1962 a nikoho by tehdy nenapadlo, jakými patáliemi si postava smutného detektiva s velkou hlavou podobající se měsíci bude muset projít. Kapitán Exner nebo Vašátko s Horácem zkrátka potíže s politickým režimem neměli.
Recenzovaný román byl poprvé publikován roku 1981 v Sigty-Eight Publishers, v Československu až roku 1993 (Mladou frontou a právě v edici Smaragd), na podzim 2010 vyšel ve třetím vydání jako třicátý osmý svazek Spisů Josefa Škvoreckého.
Devatenáctiletá sestra vypravěče příběhu je v domě své kamarádky zavražděna. Její bratr Neil Donby pověřuje svoji emancipovanou levicově smýšlející partnerku Sheilu, majitelku první ženské detektivní kanceláře v Torontu, vyšetřováním případu. V Sheilině kanceláři pracuje jako sekretářka Zuzana, dcera Josefa Borůvky, a tak se do vyšetřování zapojí i tento bývalý mordpátrač z Prahy. Příběh se hemží milenci zavražděné, ale také českými emigranty a špionováním z komunistického Československa. Emigrantka, která je redaktorkou novin odebíraných Čechy, by ráda vypátrala muže, který během druhé světové války zavraždil jejího otce. Neměla být tedy náhodou zavražděna paní domácí, která odjela do hotelu, jehož majitelem je Čech?
Předchozí knihy ze série s poručíkem Borůvkou byly vyprávěny v třetí osobě, v případě povídek z Hříchů pro pátera Knoxe některé Evou Adamovou (tam ale nevystupoval poručík Borůvka). Tentokrát bylo Škvoreckého cílem vytvořit vypravěče nespolehlivého. „Prostě, nespolehlivý vypravěč spolehlivě vypráví, co se stalo, ale interpretuje to nespolehlivě, neboť tomu nerozumí,“ (170) píše se v Autorově poznámce v závěru knihy. Podezřelí se střídají a leckteré věci týkající se Československa jsou Nickovi záhadou, a tak zde zmiňuje loď Konrád Gottwald nebo píše pro znalé čtenáře vtipně třeba následující: „Také původ dalších dvou termínů, označujících jiné segmenty české komunity, se mi poněkud ztrácí v šeru: poúnoroví a posrpnoví. Domnívám se, že to má něco společného s vystěhovaleckou politikou: československá vláda asi povoluje vystěhování pouze ve dvou termínech ročně, v únoru a v srpnu.“ (18) Za pozornost také stojí, že knihu sice vypraví češtiny neznalý člověk, logicky je ale psána v češtině a nechybí zde ani různé češtinské hříčky (např. rohovník v rohu, dvojí význam slova kachna).
Párkrát se zde odkazuje na předchozí příběhy poručíka Borůvky, a dokonce je jmenována postava inspektora Vodičky objevujícího se v trilogii o detektivní kanceláři Ostrozrak, kterou Škvorecký napsal společně s Janem Zábranou. Škoda, že se zde na odkazy nepoukazuje v poznámce pod čarou, jimiž sám Škvorecký opatřil titul Konec poručíka Borůvky, a čtenáři s horší pamětí nebo neznalostí daných svazků tak budou ochuzeni o souvislosti – rozhodně doporučuju znalost předchozích tří knih borůvkovské série.
Vydání bylo na konci opatřeno Vysvětlivkami některých cizích slov či například replik z němčiny, ale třeba v případě knihy Dáma v jezeře se zde uvádí „detektivní román Raymonda Chandlera“, informace o tom, že knihu do češtiny přeložil Škvorecký, již chybí, stejně jako odkazy na další Borůvkovy případy.
Návrat poručíka Borůvky bychom sice, v rámci škatulkování literatury, s klidným svědomím při katalogizování mohli dát do police detektivek k dalším autorovým kouskům. Detektivní zápletka pro mne ale zůstává trochu chaotická, přestože zde v předposlední kapitole nacházíme výzvu k čtenářům (též v Lvíčeti a Hříších pro pátera Knoxe) a příběh by tedy měl být logicky řešitelný.
Motiv zločinu z období druhé světové války navíc není u autora ojedinělý (podobná zápletka v Antlantické romanci z Hříchů pro pátera Knoxe, stíny války se řeší i v titulech Lvíče a Setkání v Praze, s vraždou napsaném se Zdenou Salivarovou). Ale jako obrázek Československa z pohledu Kanaďana, pro zachycení osobního života detektiva na pozadí dějinných událostí nebo pro Škvoreckého vtipné inteligentní vyprávění či odkazy na literaturu (Nick označuje Jacka Danielse za marlowovský nápoj, jedna postava se vydává za Bohumila Hrabala, jiná se ve skutečnosti jmenuje Jan Zábrana atd.) mohu doporučit.
Závěrem dodávám, že původně Škvorecký zamýšlel napsat ještě pátý díl série, v němž hodlal osvětlit, jak se poručíku Borůvkovi a Evě Adamové podařilo utéct z Československa.
K vydání připravil a ediční poznámku napsal: Petr Šrůta
Překlady z němčiny: Jana Balíková
Books and Cards, Praha 2010
Spisy Josefa Škvoreckého, svazek 38
180 stran
