Naše heslo Apokalypsa (Veronika Černucká)

Nový případ sebevědomím sršící majitelky detektivní agentury Tary se točí kolem záhady zamčeného pokoje…

Po Tajemství sedmi ještěrek je tu další případ, kdy Taře policie předá záhadu, na kterou si sama netroufá: anonymní dopis, zvoucí „nejlepšího detektiva“ na zámek v Krušných horách, kde se má něco stát. Pravděpodobně vražda, ale co to heslo Apokalypsa?
Tara se rozjede do hotýlku na jezeře, který brzy otevře jeho majitel, hrabě Tovačovský. Zatímco čeká, až jí někdo pošeptá tajné heslo, spřádá teorie o tom, kdo je potenciální oběť. Také se seznamuje s osazenstvem zámku, do kterého patří krom hraběte i jeho tajemník, knihovnice, otec první hraběcí ženy (jež záhadně zemřela) a druhá žena se svou matkou.

Zvyknout si na hlavní hrdinku nebylo zpočátku lehké, ne každý se hned ztotožní s postavou přesvědčenou o vlastní dokonalosti. Ale přistoupit se na to musí, pokud chcete číst dál. Tara je totiž prostě největší klenot v oblasti prosazování práva a Policie ČR je tu jen od toho, aby jí na kolenou prosila o pomoc se složitými případy. Naštěstí po příjezdu na zámek se pozornost dělí mezi řadu dalších postav a přemítání, kdo bude zavražděn a kým a proč – a čtenář už si na Tařinu superosobnost stihl zvyknout a zvládne vnímat i jiné věci, například vtipný styl vyprávění prošpikovaný trefnými hláškami.
Večer se na zámku koná maškarní pro pár známých a přátel a tam také dojde k první vraždě – klasické ukázce záhady zamčeného pokoje. Jen jedny dveře do pracovny, které měli všichni na očích, okno příliš vysoko a kolmé stěny zámku čnícího nad jezerem – prostě nemožné probodnout uvnitř někoho nepozorovaně. Přesto se to vrahovi podařilo. A nebude to jediný mrtvý. Z cirka dvanácti osob na zámku ještě ubyde a v tom zbytku musí Tara najít pachatele (protože policie je opět úplně mimo.) A tak zatímco ona úžasné detektivka vyslýchá podezřelé a občas utrousí, že už je jí tohle a tamto jasné, ale ještě si to nechá pro sebe, může i čtenář spekulovat, promýšlet, vyřazovat a namáhat šedé buňky mozkové (protože hodně možností už Tara vyjmenovala nahlas, tudíž je jasné, že takhle to nebude…).

Musím připustit, že jsem se docela bavila, nejen tím žoviálním stylem vyprávění a figurkami, které tu defilovaly. Občas jsem i dala hrdince zapravdu, zvlášť v jejím stěžování si na žánrová klišé – třeba proč v každé detektivce lidi, co něco důležitého vědí, váhají a pak jsou překvapení, že je někdo zavraždí?
Vraha ani fintu, kterou použil, jsem neuhádla, ale zvědavá jsem byla hodně, protože Tara frajeřila a nechávala si všechno jak Poirot až na konec. Ten byl zajímavý – tím, jak logicky vyústění vypadalo a jak neřešitelné náhle vyřešit šlo, a hlavně kolik lidí na zámku mělo tajemství (a zrovna ti, které jsem vůbec nepodezírala…).
I když si zpětně uvědomuju, že jsem u superskvělé Tary nezaznamenala žádné emoce (ani příjmení), docela jsem zvědavá na předcházející knihu – taky jí svět ležel u nohou, aby ho mohla sarkasticky glosovat a vytahovat vrahy jak králíky z klobouku? Pokud to bylo stejně zábavné a promyšlené čtení jako Apokalypsa, ze studijních důvodů si ji asi přečtu…

Vydala: Moba, Brno 2014
224 stran
edice Původní česká detektivka
www.mobaknihy.cz