Poklidné město ve Vermontu zčeří tragédie – krásná Annalee Ahlbergová zmizí beze stopy ze svého domu a policejní pátrání najde jen útržek látky na břehu řeky – tělo ne. Rodina Ahlbergova je zdrcena, ale ví, že k tomu jednou mohlo dojít – matka často chodila ze spaní. Jen si mysleli, že ji dokáží ohlídat. Otec a dvě dcery se snaží vyrovnat s pocity selhání a viny… (A dokud se nenajde tělo, zůstává otázkou, co se v noci doopravdy stalo…)
Román mi hodně připomněl nedávnou knihu Nebudete se bát ničeho zlého od Johna Searlese – i v něm se dvě sestry vyrovnávají s tragickou ztrátou rodičů. Snaží se najít nový řád ve světě, který ztratil smysl, vyrovnat se se zármutkem. Ale zatímco u Searlese byla vypravěčkou mladší chytrá Sylvie, tady se slova ujímá starší Lianna, které nezbyde než zaujmout matčino místo a začít se starat o domácnost. A také hlavní téma obou románů je jiné – zatímco u Searlese ovlivňovalo život rodiny poslání vymítačů démonů, rodina Ahlbergova se potýkala s matčinou náměsíčností. Léčba ve spánkové laboratoři zabrala a Annalee už ve spánku nikam neodešla několik let – dokud se to nevrátilo. A tentokrát už odešla navždy…
Dvanáctileté Paige i jednadvacetileté Lianě se pomalu svět mění v život bez mámy. Otec zalezl do své ulity a ony si musí poradit i bez něj. V příběhu se vlastně neděje nic dramatického, jen se Lianna snaží víc pochopit svou pohřešovanou matku, zjistit něco o parasomnii, uklidit si v hlavě. A možná jsou tu náznaky, že se „něco“ objeví…
Po pravdě řečeno, Liannino šťourání v minulosti je tady jen na vedlejší koleji a prim hraje psychologie a dopad ztráty atp., takže ani moc nevěříte, že by něco zásadního ohledně matčina zmizení doopravdy odhalila. Až teprve v druhé půlce knihy konečně narazí na věci, které bublaly pod povrchem celou dobu a podvědomě jste si je uvědomili i vy… Ale už bylo tak nějak pozdě. Pozdě na to, změnit názor na knihu, která je sice smutná, ale až tak vás nezasáhla, na vypravěčku, která je sice fajn, ale na jednadvacetiletou holku používá absurdně složité výrazy (jejichž smyslem si ani nejste jistí, např. „kabalistická jistota“).
Ve srovnání se Searlesem vychází Náměsíčná poražená. Démonologie byla pochopitelně zajímavější, Searlesův román měl nápaditější pointu, úžasnou atmosféru. Možná kdybych četla Bohjaliana jako první… Nakonec díky tomuto románu zjistíte o náměsíčnosti i věci, které jste vědět nechtěli, a zavřete knihu z pocitem ulehčení, jakou máte kliku, že spíte normálně. A ani tahle kniha vám spánek nenaruší…
Originál: The Sleepwalker, 2017
Překlad: Jana Kunová
Vydal: Ikar, 2017
358 stran
