Dostihy jsou fajn věc a vyhrát dostih je úžasný pocit. Zvlášť když jste průměrný jezdec, nikdo na vás moc nesází a ani kůň, na kterém zrovna jedete, není žádný zázrak. Benu Dixonovi v jednom takovém dostihu vítězství nic nebránilo, snad jedině, kdyby ho před cílem někdo zastřelil. Což se mu ale málem stalo. Z koně ho sundala kulka do nohy. Následný pád kůň nepřežil, Ben ano.
Další podobné zákeřné kulky čekají jezdce na dalších závodištích, jeden z jezdců si při pádu z koně dokonce zlomí vaz. Aby toho nebylo málo, Benův transport koní je o pár dní později přepaden, Ben končí svázaný v jakési bedně, řidič, kterému rozmašírovali násilníci hlavu na kaši už takové „štěstí“ neměl. Jsou náhodná přepadení dílem šílence nebo tím někdo něco sleduje? Ale co by stálo za tolik násilností?
Na to musí Ben přijít společně s Liz, mladou majitelkou stájí a trenérkou v jedné osobě. Na pomoc mají pouze Benova kamaráda z dětství, nyní policejního inspektora Roda. Brzy se ukazuje, že ve hře je mnohem více. Díky násilnostem postupně okolní majitelé prodávají své pozemky a i Liziny stáje živoří, protože se u nich každý bojí nechat své koně. Malé stáje zažijí i lepší období, ale Liz, která se sbližuje s Benem, daleko více trápí, že se v podstatě stávají již jedinými původními vlastníky pozemků. Nebudou tak někomu stát v cestě?
Když se řekne detektivka z dostihového prostředí, každému se patrně vybaví jméno Dick Francis. On samozřejmě ale nebyl jediný, kdo krimi příběhy z královského sportu psal. Francis Lee je do jisté míry považován za pokračovatele slavného Dicka, údajně byl i jeho přítelem. V dostihovém sportu úspěchy na rozdíl od „mistra“ neslavil a neprosadil se ani jako trenér. Že je však v daném oboru jako ryba ve vodě, nebo spíše jako kůň v padoku, dokazuje právě v tomto románu. I když někdy snad až moc. Vysvětlím v následujícím odstavci…
Román začíná bezesporu svižným tempem. Všechny v úvodu zmíněné zločiny se odehrají na prvních cca třiceti stranách, pak ději Lee utáhne uzdu a z ostrého cvalu se stává postupně lehký klus a nakonec volný krok. Obracíme stránky, s autorem prožíváme několik let taktiky nasazování koní do různých dostihů, nákup nových nadějí, zklamání i radost z výher. Ale to je tak všechno. V půlce knihy už se vám zdá, že nečtete detektivní příběh, ale několik dostihových ročenek. Právě to je ten problém, který jsem nastínil v předchozím odstavci. Lee dokazuje, že toho o dostihovém sportu ví hodně, ale možná to dokazuje zbytečně dlouze, a potěší tak spíš jen zasvěcené fanoušky tohoto sportu.
Není to o moc lepší, ani když do hry vstupuje opět kriminální prvek. Autor zatahuje čtenáře do spletitých machinací mezinárodních spekulací s pozemky, tajemnými syndikáty, mafie, dokonce se okrajově otře i o obchod se zbraněmi. Zahltí spoustou falešných stop a zbytečných zápletek, ve kterých se snadno ztratíte. Hlavní hrdinové se spolu s policií neustále ocitají před otázkou „proč“ a „co je za tím“, ale stále nedostávají odpověď ani žádné vodítko, což může začít trochu nudit.
Příběh je vyprávěný v první osobě, stejně jako v románech Dicka Francise, i když poněkud přímočařejším jazykem, což možná pramení z toho, že se má Ben (alespoň zpočátku) jevit do jisté míry jako „jednodušší ňouma“, nicméně ve druhé polovině příběhu tento dojem mizí a Ben se stává zkušeným stratégem a trenérem a původní jednoduchost je najednou pryč. Těžko říci, zdali to byl autorův záměr…
Pokud jste dosud svět koní a žokejů navštěvovali pouze na stránkách románů Dicka Francise, může pro vás být tento román zajímavým srovnáním. Jestli Lee stáhne svého učitele alespoň na vzdálenost délky jednoho koně, ukážou snad další romány…
Vydalo nakladatelství: Olympia (2010)
174 stran
