Bronx? Soho? Chanov? Zapomeňte! Nejdrsnější místo je Atlanta sedmdesátých let. Alespoň nás o tom přesvědčuje Karin Slaughter ve svém novém, tentokrát samostatném, románu.
Rok 1974. Horko, špína, smrad. Drsní policisté, zvyklí řešit věci po svém. Macho muži. Rasismus a sexismus. Proti nim černí pasáci. V jejich rukách bezmocné, naprosto odevzdané prostitutky té nejpodřadnější kategorie. To jsou kulisy příběhu, do kterého nás zavádí americká spisovatelka drsných thrillerů. Proslula především sérií s hlavní postavou vyšetřovatele Willa Trenta nebo příběhy z fiktivního okresu Grant. Hlavními hrdinkami samostatného románu jsou tentokrát dvě policistky – Maggie Lawsonová a Kate Murphyová. Kdybychom parafrázovali známou komedii, hodil by se pro ně výraz „Křehká a křehčejší“. Tedy alespoň ze začátku…
Maggie u policie už nějakou dobu slouží, ale nemá to jednoduché. Bydlí s matkou alkoholičkou, která pro ni nemá pochopení. V nuzném domě ještě společně s nimi žije Maggiina pubertální mladší sestra, arogantní strýc Terry a bratr Jimmy, kteří rovněž oba slouží u policie. Maggii naprosto přehlížejí. Jsou sedmdesátá léta a muži se nijak netají tím, že ženské jsou dobré akorát k plotně a do postele.
Kate zaúpěla a otočila je do správné polohy. „Děkuju.“
„Když jdeš na záchod, dej svítilnu s obuškem do umyvadla. Zbraň nikdy. Vytáhni opasek z kovových svorek a ty schovej do kapsy. Vždycky do stejné. Vytáhni náramenní mikrofon z vysílačky a drž ho mezi zuby, ať ti nespadne do záchodu. Rozepni si opasek, vezmi ho sebou do kabinky a dej ho na věšák ve dveřích. Pokud tam žádný není, polož ho na nádrž na záchodu.“
Str. 134 až 135
Kate sice pochází z dobré rodiny a žije v přepychové čtvrti, ale psychicky na tom není o moc lépe. Válka ve Vietnamu, která skončila teprve nedávno, jí sebrala milovaného manžela Patricka. Křehká blondýnka, která má veliký problém zakrývat svoje přednosti, se dá k policii. Hned od začátku jí to však dávají kolegové, ale i kolegyně pořádně „sežrat“. Výstroj jí nepadne, je nepohodlná, a první den při pronásledování prostitutky narazí hlavou do zdi. Doslova. Všude sklízí buď posměch, nebo ještě tak maximálně vilné mužské pohledy.
V poměrně jednoduchém příběhu, který se odehrává pouze v průběhu jednoho týdne, poznáváme nejprve Maggiina bratra Jimmyho, který se snaží dopravit do nemocnice smrtelně postřeleného parťáka. Ten je nejspíš už několikátou obětí tzv. Střelce, který v průběhu posledních dní zabil – doslova popravil – střelou do hlavy už několik policistů. Atlantská policie je na nohou. Muži – detektivové prahnou po krvi. Chytit, zneškodnit. Hlavně bez nějakého soudu, který by mohl – nedej bože – podezřelého osvobodit nebo „jen“ umístit do vězení.
Maggie se na Jimmyho popisu celé události něco nezdá a chce tomu přijít na kloub. Během krátké doby dostane na starosti Kate, která je sice nemožná, ale obě ženy nakonec musí spolupracovat. Mají ovšem šanci? Dokáží najít něco, co by přehlédlo tucet detektivů před nimi? Zvlášť když jim nikdo nevěří, když nikomu nestojí ani za půl slova? Navíc Kate tajemný Střelec už nějakou dobu sleduje…
Karin Slaughter se o téma žen u policie v sedmdesátých letech otřela už ve svém dřívějším románu Kriminálník. Tehdy nám v retrospektivních scénách představila hrdinky své současné knižní série s Willem Trentem, policistky Amandu Wagnerovou a Faith Mitchellovou. Už tehdy naznačila, že to příslušnice něžnějšího pohlaví rozhodně v minulosti u policie neměly jednoduché. Nyní se k tomuto tématu vrátila a věnovala mu celou knihu.
„Hergot, holky, vy vůbec netušíte, jak to máte snadný.“
Gail hodila prázdnou placatku zpátky na palubní desku.
„První tejden ve službě jsem ve skříňce s věcma každý ráno měla čerstvou hromadu hoven.“ Znechuceně ohrnula rty. „Terry, Mack, Red, Les, Cal, Chip, Bud – všichni se tam vystřídali a snažili se jeden druhýho trumfnout. Vystříkali se mi do kabelky. Nachcali mi do bot. Vydělali se mi do kufru v autě. A když jsem pak tvýmu strejčkovi Terrymu nechala na palubní desce jedinej použitej tampon, začal mi nadávat do šílenejch krav.“
Str. 263 až 264
V jednom rozhovoru řekla, že chtěla svým románem čtenářům ukázat, jak to tehdy chodilo, a možná se také zamyslet nad tím, jak moc, nebo také jak málo se věci od té doby změnily. V rozhovoru rovněž podotýká, že onen tlak na ženy nepocházel jen od mužů, ale leckdy i od žen, které také dokázaly býti zlé. K tomu ještě přikládá perličku, že jedno z nejčastějších tehdejších volání na policii bylo oznámení, že někdo viděl, jak nějaká žena ukradla policejní vůz – nikdo totiž nepředpokládal, že by žena mohla být policistkou a řídit policejní auta – lidé je pokládali za zlodějky.
Hlavní město jižanského státu Georgia je v sedmdesátých letech místo, kde bychom – alespoň podle čtení knihy – být nejspíš nechtěli. Každá z postav je téměř karikaturou nějakého typu. Policajti jako Terry nebo jeho parťáci s „buranskými“ jmény jako Chip, Bud nebo Mack jsou sexističtí, chvástaví, rádi se opíjejí a ženy mají jen „na to jedno“. Pak jsou tu drsné černošské policistky, které však musejí mít na stanici šatny oddělené. Přidejme šlapky a jejich pasáky, z nichž každý má asi jen jednu jedinou zálibu – fackovat a týrat holky ze svého „stáda“.
Najdeme tu vůbec „normální“ postavy? Snad jedině Maggie a Kate. Právě tady je vidět jasný znak ženské autorky, nepochybné vyjádření, komu fandí a s kým soucítí. Maggie je jen o maličko ostřílenější než Kate a onen stupínek na žebříčku zkušeností mezi ní a Kate je jasně znát. Maggie může být pro Kate tím zkušenějším mazákem a v podstatě nedobrovolným učitelem, ale když dojde na konfrontaci s jejími mužskými kolegy, není na tom v podstatě o nic lépe.
Právě na postavě Kate je ale vidět, jak jí postupně soukolí systému semílá. Z křehké dívky, která byla až doposud zvyklá žit na jakémsi ostrůvku přepychu a bohatství uprostřed bídy a násilí, se den ze dne stává tvrdší a otrlejší policistka. Přitom to není tím, že by se jí v podstatě násilí líbilo. Je to ona, kdo de facto glosuje myšlenku celého románu, zdali člověk dokáže být v každodenním střetu s drsnou realitou násilí a zůstat při tom nad věcí. Je to Kate, která se zamýšlí, „čí Atlanta vlastně je“, právě ve světle toho, že mnoho agrese pramení z faktu, že si dost lidí nedokáže připustit, že se věci mění – černoši prosazují stále více svá práva a ženy vykonávají i do té doby ryze mužské profese.
V průběhu děje přichází odhalení, které nabourává ono mužské ego policistů (co to je, to vám ovšem neprozradím). K prvnímu odhrnutí pláštíku se dostane Kate, později i Maggie, ovšem atmosféra příběhu tím rázem zhoustne. Obě policistky s tím nemohou v podstatě nic udělat, následné další odhalení by mohl přinést ještě více zla a násilí, dokonce přinést smrt i z rukou někoho jiného než Střelce.
Z předchozích odstavců je jasné, že o příběh tu až tak nejde. Netvrdím, že není zajímavé čekat na to, kdo je oním tajemným Střelcem, jestli je to nějaká postava, která je nám během vyprávění představena, nebo někdo neznámý, nicméně hlavním hrdinou tohoto románu je Atlanta sedmdesátých let, popis tehdejších praktik a hlavně nálady ve společnosti. Je to zajímavý pohled, zbavený jakýchkoliv příkras, rozhodně nečekejte atmosféru „starých dobrých kriminálek“ ve stylu Starskyho a Hutche nebo Clinta Eastwooda.
Vím téměř určitě, že bych asi nechtěl být policistou tehdy v sedmdesátých letech a nejsem si teď ani jistý, zdali bych chtěl žít v té době. Co však vím jistě, je to, že určitě chci být čtenářem další knihy od Karin Slaughter!
Originální titul: Cop Town (2014)
Vydáno: Delacorte Press, New York (2014)
Vydání v České republice: Domino (2014)
Přeložila: Hana Čapková (2014)
488 stran
