Jakmile Dan Brown objevil kouzlo vatikánských tajemství v Andělech a Šifře, vyrojilo se neuvěřitelné množství dalších knih, zatahujících do příběhů mnichy, tajná církevní bratrstva nebo dokonce samotného papeže. Tenhle motiv už se mi stihl zprotivit, a tak mě po prvních stránkách docela zklamalo, že se po Brownovi opičí i tento můj oblíbený autor. Pak jsem ale přišla na to, že Kůže na buben je z roku 1995, kdežto Andělé z roku 2000, čili – kdo se tu opičí po kom?
Takže, máme tu Vatikán a jeho vnitřní třenice, máme tu i chladnokrevného tajného agenta ve jménu Božím – „otec“ Lorenzo Quart však nejede do Španěl zabíjet, ale vyšetřovat. Má za úkol zjistit, jaký opovážlivec si troufl prohackovat se až do počítače Svatého Otce a nechat tam záhadný dopis o chátrajícím kostelíku a o nešťastných úmrtích, které se v něm staly. Po zbytek příběhu už naštěstí zůstává Řím jen jako něco neurčitého vzadu a pole ovládá španělská Sevilla, a na rozdíl od Browna, kde kladní hrdinové bojují proti záporákovi z církevních řad, zde je onen papežský diplomat hlavní postavou a ani on, ani další postavy, nejsou úplně černí nebo bílí.
Pérez-Revertovi hlavní hrdinové jsou velmi často zádumčiví vyděděnci společnosti, což na Quarta sedí vrchovatě, a prázdnota, která z něho sálá, vedro, které sálá z celé Andalusie, a spletité záhyby intrik, podrazů, léček a motivů, jdoucích hluboko do minulosti, tvoří typický obraz autorových zvláštních melancholických románů, balancujících na hraně několika různých žánrů, a šťastný konec by u nich působil prostě jaksi nepatřičně…
Originál: La piel del tambor
Překlad: Vladimír Medek
Vydal: Knižní klub, 2004
