Je život na bohatém ostrovním státě opravdu tak ideální nebo je všechno jeden velký podvod? Stojí za suverenitou a prosperitou místa, odkud se údajně nikdo nechce vrátit, i odvrácená tvář? Nový román od autora thrilleru 15 minus.
Po druhé světové válce skoupil předválečný židovský podnikatel Stanislav Plodiewski, který si prošel koncentračním táborem, souostroví v jižním Pacifiku a založil na něm nový stát, který pojmenoval Edenie (tedy něco jako Rajská země). Měli na něm žít lidé bez násilí, válek a třídních rozdílů. Lidé, kteří by nestrádali, ale na druhou stranu by dostali vše, co by potřebovali ke spokojenému životu. Mladý, bohatý a suverénní stát uznaly od padesát let později všechny světové mocnosti, ale nikdo vlastně pořádně nevěděl, jak funguje. Zájemců o přesídlení na ostrovy bylo mnoho a imigrační politika Edenie byla přísná. Každoročně jen určitá skupina lidí získala občanství a tím i povolení ke vstupu. Neexistovala tu žádná turistika. Kdo na Edenii jednou odjel, už se vrátit nechtěl. Noví obyvatelé přerušili kontakt se všemi příbuznými a přáteli ve staré vlasti. Nikomu nebylo dovoleno odsud posílat fotky nebo tu točit reportáž. Pro okolní svět Edenie zůstávala záhadou, pro statisíce lidí šlo ale pořád o bájné místo, kde by chtěli začít nový život.
David Kvapil, americký novinář a potomek českých imigrantů, o ničem takovém neuvažoval. Sám měl svých starostí dost. Po rozvodu se soudil o právo vidět svou pětiletou dceru, a tak hledal často útěchu v alkoholu, což vedlo k tomu, že se ho v práci nadřízení chtěli zbavit. A tak to šlo až do dne, kdy David přijal pozvání miliardáře A. J. Holmese do svého denverského sídla. Holmesova dcera se před časem s otcem nepohodla a odstěhovala se na Edenii. Stárnoucí a nemocný muž by však ještě před svou smrtí chtěl dceru vidět a promluvit si s ní. Starý muž se pokouší Davida přesvědčit, aby na Edenii odjel a pokusil se dceru najít. Za to by získal tučnou odměnu, která by mu umožnila najít nejlepší právníky v zemi a získat dceru do své péče. Není to ale jediný přesvědčovací argument. Holmes je tvrdí, že Edenie je od samého začátku jeden veliký podvod a překládá investigativnímu novináři pár důkazů, čímž vzbudí jeho zájem…
Mezitím se seznamujeme s osudy několika dalších lidí, kterým bude brzy vstup na Edenii umožněn. Někteří jsou zoufalí ze současného života, byť z různého důvodu. Patří mezi ně rodina kolumbijského zločince Álvara Péreze, který doufá, že po bídném životě v chudinském slumu začne na ostrovech nový život, kde mu budou navíc odpuštěny všechny staré hříchy. V Paříži zase zoufalí rodiče malé Michelle hledají dárce srdce pro svou nemocnou dcerušku. Jak se zdá, jeden dárce se na Edenii našel… Pak jsou tu ti, kterým je už současný svět malý. Patří k nim mladý doktor Degerlund ze Švédska. Stoprocentní děvkař, ale také stoprocentní profesionál, který dovede dát všem najevo jejich chyby a nikomu nic neodpustí. Není proto divu, že není moc oblíben a nikde nevydrží. Když tedy dostane od neznámého muže „lano“ na špičkovou kliniku v Edenii, dlouho neváhá…
Před šesti lety vyšla tehdy třiadvacetiletému autorovi prvotina 15 minus, thriller s prvky sci-fi, který byl inspirován boomem různých televizních reality show. Autor šel ještě trochu dál a dovedl vše až do lehkého absurdna, kdy soutěžící nejsou „vyřazováni“ jen jako, ale skutečně fyzicky likvidováni. Kniha byla mezi čtenáři velmi dobře přijata. K dnešku ji na serveru Databáze knih ohodnotily téměř tři stovky čtenářů a získala velmi dobrých 88 %. Od té doby napsal Tomáš Zářecký hororový příběh Návrat na Longstray a thriller Utopeni ohněm. Oba tituly (nečetl jsem je) zatím na hodnocení prvotiny nedosáhly, a tak uvidíme, jak si povede aktuální titul Krysí requiem, který vyšel (zatím jako e-kniha) zhruba před měsícem.
Zásadními otázkami řady sci-fi příběhů o objevování neznámé planety nebo dobrodružných příběhů o zdánlivě pustých ostrovech jsou „Co se tam vlastně skrývá? Co tam na příchozí doopravdy čeká?“. Podobné je to ještě u příběhů o setkání s mimozemšťany – „Co od nich skutečně můžeme čekat?“ Napětí ale často funguje jen do té doby, než je nám odhalena pravda, tedy dokud funguje naše fantazie. S rozuzlením pak dost často přichází zklamání. Na planetě je jakýsi podivný přátelský sliz, mimozemšťané vypadají jako my a mluví anglicky, nebo jsou to naopak zase jen krvelačná a bezduchá monstra. O něco lepší to bývá s „ostrovními“ zápletkami, dodnes si pamatuji, jak jsem hltal další a další díly seriálu Ztraceni (Lost). V případě Krysího requiem – podobně laděné zápletky o velkém neznámu – se tedy budu pokud možno snažit vyhnout prozrazení, o co přesně na Edenii půjde. Nicméně podle anotace či předmluvy si jistě nebude čtenář dělat iluze, přece jen má v rukou thriller a ne nějakou pohádku o zemi zaslíbené, že.
Tomáš Zářecký se jak v románu 15 minus, tak v této knize razantním a svérázným způsobem pokouší vzburcovat naši představivost, kam až by mohlo to či ono jednou dojít. V případě prvního titulu kam až budou ochotny zajít reality show ve věčně snaze o získání co nejvyšší sledovanosti, v případě druhého titulu, ke kterému ho inspirovaly návštěvy koncentračních táborů Auschwitz I a II, se zase zabývá otázkou, jak by vypadalo zlo soustředěné na jednom místě. Bestialitě, které se daří pod pláštíkem svrchovaného státu. Čtenáři by měli (částečně i podle autorova doslovu) román chápat jako úvahu o tom, že moc ovládat druhé spolu s absencí jakékoliv kontroly dělá z nás lidí zvířata, která jsou na rozdíl od těch skutečných schopná zabíjet jen pro pouhé potěšení. Ne pro potravu, nebo aby přežila, ale protože mohou. A když mohou, jakého zla jsou schopni se dopustit?
V románu, který se zprvu odvíjí tak trochu ve stylu Steva Berryho nebo Jamese Rollinse později tyto myšlenky rozvíjí do absurdní, několikrát přeexponované podoby, na druhou stranu historie už mnohdy dokázala, že to není tak nereálné. Ať už šlo o starověký Řím nebo zmíněné koncentrační tábory. Uměl by si je někdo před válkou představit? Samozřejmě by se v románu našlo nějaké to „proti“, proč by fiktivní stát popsaný v románu nejspíš nefungoval, ale směrodatnější je autorovo jasné znepokojení tím, že by se podobná historie mohla kdykoliv opakovat nebo stát. Stačí jen příležitost a místo. Současně se příběhem prolíná myšlenka nezlomného ducha a výši přinesené oběti, aby bylo zlo zastaveno, což je markantní zejména na konci příběhu.
Pokud jsem u 15 minus psal, že jde díky některým drastickým scénám o čtení pro silné nervy, tak proti Krysímu requiem je to nevinná hra na letním táboře. Až do poloviny knihy skutečně nevíme, jaké tajemství Edenie skrývá, ale spolu s několika postavami tušíme, že to asi bude všechno jinak. Autor navíc tu a tam naznačuje, kterým směrem se bude děj ubírat („Jenže spolu už nikdy nepromluvili“), resp. se kterými postavami se asi brzy rozloučíme, ale se samotným odhalením nijak nepospíchá. Místy si docela dává na čas. Když už hrozí, že by nás podrobné rodinné historie doktora Degerlunda nebo Álvara Péreze začaly nudit, nastává konečně postupný přesun všech postav na Edenii, a ve druhé půli už to začíná být pěkně drsná jízda. Ocitáme se na místě, ve kterém to vypadá, že není žádné místo na naději nebo optimismus. Zbývá jen zoufalost, beznaděj a krystalicky čisté zlo, které vás až do konce knihy nepustí.
V thrilleru o násilí ve všech možných, ale často i nemožných a nepředstavitelných podobách musím ocenit bezesporu morbidní fantazii autora. Co je v současnosti doménou zejména americké autorky Karin Slaughter, to – jak je vidět – umíme i tady v Čechách. Některé scény (krysy v komíně) jsou opravdu drasticky vynalézavé. Možná se vám stane podobně jako mně, že četbu na chvíli odložíte a pak se vám nebude chtít k ní vracet. Jenže stejně nakonec vás k ní něco přitáhne zpět, podobně jako když jedna z hlavních postav nechce být svědkem krutého násilí, ale stejně se nakonec vrátí a hrůzné divadlo fascinovaně sleduje. Na konci už jsem byl ovšem natolik přesycen brutalitou, že jsem ji přestával vnímat, což je možná jedna z mála věcí, kterou bych autorovi vytknul. Hromadné znásilnění popsané ve dvou či třech větách už otupělého čtenáře příliš nevzruší, což asi není dobře.
V každém případě je Krysí requiem zajímavým důkazem, že se i český autor dokáže vyrovnat zahraničním autorům, a to jak velkolepým příběhem odehrávajícím se na různých místech světa, tak mírou brutality. Nepoužívá však násilí jen proto, aby šokoval. Pokud odvážně napsaný román navíc přijmeme jako znásobenou ukázku toho, co by mohla způsobit nekontrolovatelná moc, dostaneme knihu, kterou nebudeme moci jen tak vyhnat z hlavy.
Text: Tomáš Zářecký (2017)
Vydáno: Lukáš Vik (2017)
637 stran
