Krvavá fontána (Jaroslav Velinský)

Ve svém posledním příběhu bude muset Augustin Veliký přijít na záhadu Černé Matyldy, pěti kostlivců a fontány chrlící krev. Je za tím opravdu nadpřirozeno nebo se někdo pokouší strašit obyvatele vesnice?

Někdy ve druhé polovině šedesátých let minulého století… Augustin Veliký býval náčelníkem okresní kriminálky. Nyní si užívá důchodu a čas tráví převážně nad sklenkou vermutu se svým bohémským sousedem, malířem Josefem „Jozífkem“ Smetanou a jejich společnou kamarádkou, sochařkou Grétou Hornovou. Většinou vedou bezstarostné intelektuálské debaty, ale čas od času se dostanou k řešení kriminálního případu, který obvykle k nelibosti Velikého nástupce – majora Pařízka – vyřeší dříve než policie.

Pařízek i bývalý kolega Velikého kapitán Dvořák však musí uznat, že ani v důchodu mozek bývalého náčelníka nezakrněl, a tak mu jeho „soukromé pátrání“ víceméně tolerují. Nebo mu dokonce přihrají někoho, kdo potřebuje pomoci. Tak se Veliký a jeho přátelé nyní seznamují panem Tumlem, vedoucím penzionu a restaurace v jedné malé severočeské vesničce. Dějí se tam totiž podivné, až téměř nadpřirozené věci.

Nedaleko od vesničky stojí malý zámeček, který byl během druhé světové války útočištěm Němců. Panské sídlo už od dávných dob provází legenda o tajemné Černé Matyldě, která má být duchem jisté poběhlice a obchází okolí, a o krvavé fontáně, jenž začne chrlit do červena zbarvenou vodu vždy, když se stane nebo má se stát něco zlého. Když na konci války partyzáni přepadli u zámečku skupinku německých vojáků a strhla se střelba, fontána na nádvoří začala opět chrlit červenou vodu

Tuml je zoufalý, protože od války přibývá lidí, kteří se dušují, že spatřili v lesích buď Černou Matyldu, nebo viděli fontánu stříkat. Hostů mu tím pádem ubývá, leckdo se bojí a pověsti se šíří rychle. Tohle sice není přímo práce pro policii, ale Pařízek, který Velikého Tumlovi doporučil, si je jistý, že je to to pravé pro penzionovaného kriminalistu.

Spojení zdánlivého nadpřirozena, strašidel, duchů, pověstí a povídaček se zkušeným realistou-vyšetřovatelem, bylo v detektivním žánru už od proslulého Psa Baskervillského A. C. Doylea vždy vděčné téma. Cítíme v tom jisté odlehčení ve stylu vyprávění, nicméně o to je to zajímavější, protože víme, že čteme detektivku, a ne horor nebo fantasy. Tím spíše nás zajímá, kdo a proč za vším bude a jak je to všechno doopravdy. A také tušíme, že se stane i nějaký ten skutečný zločin.

Jaroslav Velinský (1932–2012) vystřídal řadu zaměstnání, byl mimo jiné muzikant a písničkář (vystupoval pod uměleckým jménem Kapitán Kid). Kromě detektivek psal také dobrodružné a sci-fi příběhy. Jeho nejznámějším hrdinou je patrně Ota Fink, přes den soustružník a ve volném čase detektiv-amatér. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let napsal sérii detektivek s Augustinem Velikým a jeho přáteli. Tyhle knížky to rozhodně neměly v době svého vzniku jednoduché – bývalý vyšetřovatel, který je vždy o krok napřed, než Veřejná bezpečnost (tehdejší policie), bohémský malíř a sexy prostořeká sochařka nebylo něco, co by komunistický režim jen tak skousl. Některé knihy sice vyšly, jiné vůbec nebo si musely počkat řadu let na vydání. Nakladatelství Mystery Press nyní vydává znovu všechny tituly v podobě e-knihy a na Vánoce tohoto roku vyjdou všechny i v tištěné podobě jako tzv. omnibus (včetně bonusového materiálu). Stejně jako u předcházejících románů vřele doporučuji obsáhlý doslov autorova syna Frederika, protože osud děl jeho otce je tak trochu také detektivka.

Vraťme se ale ke Krvavé fontáně. Kromě prvních dvou dílů (Spravedlivá pistole, Hra na smrt), které byly napsané víceméně ve stejném duchu a odehrávaly se převážně ve fiktivním městě (snadno se z něj dal poznat Liberec), se děj posléze přesunul do (skutečné) trampské osady v Jizerských horách (Mrtvý z Olivetské hory) a nyní je situován opět mimo město, do malé (fiktivní) vesnice a přilehlého okolí.

Zatímco předcházející příběh byl přeci jen na trochu vážnější strunu, v posledním příběhu Augustina a jeho přátel opět nebude chybět humor. Zejména tak v první třetině je ho opravdu (díky Jozífkovi, Grétě, ale i řadě svérázných vesničanů) poměrně dost a román začíná jako velmi příjemná „oddechovka“ s poněkud tajemným a lehce strašidelným pozadím.

Jaroslavu Velinskému se ve všech předchozích dílech dařilo působivě vykreslit atmosféru a v tomto románu se mu to podařilo možná nejlépe. Úvodní scény za krásné teplé letní noci, kdy se skupinka hostů penzionu (abiturientů) poprvé setká s tajemným zlem, jsou naprosto skvělé. Tancovačka pod kaštany, plný lokál lidí, bezstarostné popíjení, hvězdná obloha, zárodek Jozífkova nového vztahu, Grétiny hlášky. Kniha má opravdu výborný rozjezd a já se přistihl, že mi vůbec nevadí, že se až do nějaké poloviny příběhu v podstatě žádný zločin nestane.

Druhá polovina je už o něco klidnější, a také upovídanější. Veliký dlouho mlží, jak to všechno bylo, ale nakonec ve finále á la Agatha Christie, tedy s nezbytným proslovem před „podezřelými“ i „svědky“ (v tomto případě shromážděnými vesničany) vysvětlí, jak to všechno bylo. Pravda je, že stejně jako v předcházejících románech je to poněkud vyšroubované, ale co na tom. Všechny Velinského detektivky z této zmíněné série nepostrádaly vtip a hlavně nadhled, a tak nad závěrem jistě čtenáři přimhouří oko.

Kromě humoru a skvělého popisu scény mohou čtenáři opět čekat řadu narážek a citátů. Mohou si tak během četby lámat hlavu, kde to už slyšeli a odkud to pochází. Vyřešení „tajenky“ nabízí zmíněný fundovaný doslov.

Vzhledem k tomu, že jsem nezažil konec šedesátých let, ve kterých se děj knihy pravděpodobně odehrává (tentokrát nejsou indicie tak jasné), byl jsem občas docela překvapen, jaké se v té době daly v restauraci objednat pochoutky. Ostatně v knize je patrné jisté uvolnění té doby („Právě jsem se vrátil z hradu…“ pronáší žertem jedna z postav), na druhou stranu jisté vysvětlení přináší zmíněný doslov, kde autorův syn uvádí, že otec přerušil psaní knihy v roce 1970, aby ji dokončil o třicet let později

V každém případě lze bez pochyb říci, že celá čtyřdílná série měla vzestupnou úroveň. Poslední román a Augustinem Velikým opět nepostrádá sympatické hlavní hrdiny, ale ani vtip, sugestivní atmosféru a tajemno spojené s detektivní zápletkou. Díky tomu všemu je důstojným zakončením celé série.

 

Text: Jaroslav Velinský (2010)
Vydáno: Mystery Press s.r.o. (2018, vychází z textu prvního vydání)
326 stran

Pošlete článek dál:

Autor příspěvku: Richard Spitzer

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

reCaptcha * Časový limit vypršel. Prosím obnovte CAPTCHA